Ani další dny se táta nelepšil a mě už začínala jeho dezorientace a věčně bolesti hlavy děsit. Nejdřív jsem myslela, že jsou to jen následky léčby ale jak se ukázalo později, šeredně jsem se pletla. Už to bylo několik dnů, co jsem dokonce každou noc seděla u svého počítače a vedla jsem sama se sebou vnitřní boj ohledně rozhodnutí, ukončit studium. Několikrát jsem dokonce měla i rozepsaný email ohledně této žádosti. Tátovi jsem o tom nikdy neřekla. Mrzelo by ho to. Na jednu stranu jsem si připadala hrozně při představě, že bych se za několik týdnů měla vrátit zpátky a tátu tady nechat samotného v tomhle stavu. Byla bych od něj několik kilometrů daleko a nemohla bych mu pomáhat. Na druhou stranu jsem školu i tanec milovala, dokonce mi chyběla i práce v klubu a holky. A pak tady byl Ethan. Každý den jsem na něj myslela a ačkoliv jsem už s ním nechtěla mít nic společného, chyběl mi. Ta zamilovanost do něj mě pořád nepřešla a ačkoliv všechny ty pocity a situaci kolem něj vytlačila do pozadí celá ta záležitost s tátou, nedokázala jsem ho vypustit ani ze své hlavy natož ze svého srdce. Několikrát jsem si dokonce ač nechtěně musela přiznat, že by se mi tohle všechno snášelo líp v jeho přítomnosti. 

Uběhla skoro půlka mého pobytu u táty když za námi přijel strýček Ben. Říkal, že měl zrovna cestu kolem a tak se rozhodl nás zkontrolovat a zjistit jestli něco nepotřebujeme. Jenže když viděl mého tátu, který si zrovna stěžoval na obrovskou bolest hlavy a zároveň měl jeden ze svých dezorientovaných stavů kdy sháněl mámu, veškerá počáteční dobrá nálada ho v tu chvíli přešla.

"Jak dlouho už tohle trvá?" přesunul svůj starostlivý pohled z táty na mě, když jsem kolem něj zrovna procházela s hrnkem bylinkového čaje pro tátu.

"No už je to několik týdnů...myslela jsem, že je to vedlejší účinek léčby," zadívala jsem se na něj a jeho zamračený výraz mě začínal znervózňovat. Chtěla jsem už dřív zavolat lékaře, ale táta mě prosil abych to nedělala, říkal mi, že si chce užít toho volna, které před další léčbou má. Že si chce užít mé přítomnosti aniž by půlku pobytu proležel v nemocnici a já pořád doufala, že to není nic vážného.

"Snad ano, ale pro jistotu ho odvezeme do nemocnice na kontrolu," rozhodl a pomohl mi sbalit tátovi pár drobností pro případ, že by tam musel zůstat na pozorování. Společnými silami jsme pak tátu dostali do auta, přičemž jsem celou cestu seděla vedle něj držíc ho pevně za ruku. Modlila jsem se aby to nic nebylo, aby byl táta v pořádku. V očích jsem měla slzy a srdce mi divoce bušilo.

Když jsme dorazili na místo, řekli nám po několika minutách čekání a následné snad nekonečné době různých vyšetření, že si tam tátu přece jen nechají a další den mu udělají další testy a vyšetření. Byla jsem rozhodnutá zůstat tam s ním, jenže mi to nedovolili. Strýček Ben mi slíbil, že mě odveze domů a hned druhý den ráno mě vezme zase za tátou. Doma jsem se unaveně svalila na gauč v obýváku. Chtělo se mi brečet. Kolem mě bylo jen obrovské ticho, které nakonec přerušil zvuk vyzvánění mého telefonu. Rychle jsem pro něj běžela v přesvědčení, že je to někdo z nemocnice. Jméno na obrazovce mi však oznamovalo, že mi volá teta Max. Úplně jsem zapomněla na naše telefonáty každý měsíc. Nechala jsem telefon ještě chvíli zvonit, než jsem hovor nakonec přijala. Její veselý a láskyplný hlas byl pro mé slzy jako spouštěč. Sotva do telefonu promluvila a já hned vzápětí propukla v pláč. Řekla jsem jí všechno. O tátovi a jeho zhoršení stavu, taky o tom jak jsem si myslela, že to všechno zvládnu ale nebylo to tak. Řekla jsem jí dokonce i o Ethanovi a mé myšlence, že bych přerušila studium. Dlouhé hodiny jsem jí plakala do telefonu a ona mi celou dobu říkala konejšivá slova a snažila se mě utišit. Tolik mi chyběla. Byla pro mě jako druhá máma. Chvíli po tom, co jsme hovor ukončili mě zmohla únava a já usnula schoulená na gauči.

***

Druhý den nám doktoři oznámili snad nejhorší možný verdikt. Tátovi našli další nádor na mozku. To proto ho tolik bolela hlava a taky proto byl často tolik dezorientovaný. Doktor říkal, že kdybychom přišli dříve bylo by jeho odstranění mnohem jednodušší, ale naštěstí jsme i tak přišli ještě v čas na to aby se dalo vše zachránit. Byla jsem ráda, že tam se mnou strýček Ben byl, protože jsem při slovu nádor na mozku omdlela a nebýt jeho pohotové reakce, nejspíš bych skončila s pořádnou boulí na hlavě. Když jsem se pak vzpamatovala, okamžitě jsem se hystericky rozbrečela stejně jako předchozí den do telefonu tetě Max. Ben se mě snažil utěšovat a doktor nám mezitím vysvětloval jak bude dál operace a léčba pokračovat. Jakmile skončil s vysvětlováním dovolil nám jít za tátou na pokoj. Ben mě poslal za tátou jako první s tím, že za námi dorazí později. Stála jsem před dveřmi jeho pokoje několik dlouhých minut, než jsem se vůbec odvážila jít dovnitř. Potřebovala jsem se na to psychicky připravit. Nebyla jsem si vůbec jistá jestli mu zvládnu stanout tváří v tvář a nezhroutit se před ním. Musela jsem být silná. Táta mě teď potřeboval, potřeboval mou oporu a přítomnost, ne zhroucenou holku co mu brečí na ramenu. Naposledy jsem se několikrát zhluboka nadechla a zahnala jsem znovu se deroucí slzy a teprve pak jsem otevřela dveře přede mnou. Táta ležel na posteli k sobě připnutých několik přístrojů, které jsem ani netušila k čemu jsou. Byl vzhůru ale vypadal hodně unaveně. Přesunula jsem si jednu z židlí, které v místnosti byly k jeho posteli a sedla jsem si k němu. Chytila jsem ho za ruku a jemně jsem mu po ní přejížděla prsty. Táta se na mě lehce usmíval a aby zlehčil tu těžkou situaci začal mi vyprávět různé historky z jeho mládí. Slyšela jsem je už několikrát a přesto jsem mu naslouchala jako by mi je říkal poprvé.

O několik hodin později za mnou přišel strýček Ben. Ačkoliv jsem se zprvu vzpírala, nakonec mě přesvědčil abych tátu nechala odpočívat a šla s ním domů. Většinu cesty domů jsme oba mlčeli. On se soustředil na řízení a já smutně hleděla z okna na ubíhající krajinu kolem nás. Čekala jsem, že mě jen vysadí u domu a pojede dál, ale on byl nekompromisní a trval na tom, že mě doprovodí až dovnitř. 

"Rozhodla jsem se ukončit studium a přestěhovat se zpátky domů, abych se mohla starat o tátu a být mu na blízku," přerušila jsem to ticho. Ani nevím proč jsem mu to vlastně řekla. Každopádně to byla pravda. Už ráno jsem se pevně rozhodla. Táta je v tuhle chvíle pro mě mnohem důležitější než celá škola a můj sen stát se tanečnicí.

"Tak na to hodně rychle zapomeň!" zvýšil na mě Ben hlas. Bylo to vůbec poprvé co jsem ho viděla naštvaného.

"Přece ho tady nemůžu jen tak nechat a ve škole dál pokračovat ve studiu jako by se nic nedělo," zakroutila jsem hlavou.

"To po tobě ani nikdo nechce, ale měla by jsi vědět jednu věc. Tvůj táta s tou nemocí bojuje jenom kvůli tobě! Nebýt tebe už by to dávno vzdal a odešel za tvou mámou. A to, že by jsi ukončila školu jen kvůli něj by mu jen přitížilo," vysvětloval a zpříma se mi přitom díval do očí. 

"A kdo se o něho postará, když tady nebudu?" zamračila jsem se na něj. 

"Já," ozvalo se ode dveří za námi a já se tím směrem otočila. V hlavních dveřích domu stála teta Max v teplácích a volném tričku se založenýma rukama na hrudi se opírala o rám dveří. Překvapeně jsem na ni několik minut zírala než jsem nadšeně vběhla do její rozevřené náruče, aby mě mohla obejmout. Měla jsem takovou radost, že ji vidím a zároveň jsem pořád nemohla uvěřit tomu, že je opravdu tady. 

Když jsme se s tetou dostatečně přivítali, vydali jsme se všichni tři do domu, kde nám Max uvařila čaj a společně jsme pak ještě dlouho probírali situaci kolem táty a povídali si o všem možném. Max mi vysvětlila, že dělá momentálně většinu své práce z domova a tak tady může s tátou zůstat a dohlížet na něj. Stejně jako Ben si stála za tím, že rozhodně musím ve studiu pokračovat. Oba mi vysvětlovali, že pro tátu je to stejně důležité jako pro mě a proto rozhodně nepřipadá v úvahu abych s tím sekla. Stejně tak se shodli na tom, že bude pro mě lepší, když odjedu zpátky dřív, přičemž táta s tím souhlasil. Já byla razantně proti a okamžitě jsem to těm dvěma zamítla, jenže při několika dalších návštěvách u táty se nakonec jemu podařilo mě přesvědčit, abych se o týden později sbalila a odletěla zpátky. V letadle jsem pak seděla se svíravým pocitem v žaludku z toho, že jsem tam tátu nechala a zároveň jsem byla nervózní z mého setkání s Ethanem, kterému se určitě nevyhnu.