Další dny pro mě byly náročné. Táta často zvracel a tak jsem mu pomáhala s převlékáním nebo umýváním. Byl slabý a kvůli častým nevolnostem ani nechtěl jíst. Přemlouvala jsem ho, prosila aby alespoň něco snědl, ale pokaždé když se o to pokusil, skončil stejně nakonec u záchodové mísy. Byl často unavený, proto hodně odpočíval ať už v ložnici nebo ve svém křesle v obýváku. Nespouštěla jsem z něj oči a neustále jsem ho kontrolovala jestli něco nepotřebuje nebo jestli je v pořádku. Ten jeho zmatený incident z našeho prvního společného rána, kdy hledal mámu, se opakoval každý den a začínal být čím dál častější. Byl dezorientovaný, někdy ani nevěděl kde je. Někdy tyhle stavy trvali jen pár minut, někdy i hodiny. Byla jsem na pokraji sil, ne jen fyzických ale hlavně psychických. Bylo pro mě zatraceně těžké takhle tátu vidět a ještě těžší bylo se před ním tvářit, že jsem v pořádku a že to zvládám. Protože tak to vůbec nebylo. Každý večer jsem se ve sprše nervově hroutila a probrečela jsem tam několik dlouhých minut. 

Každý den jsme si taky s tátou pouštěli máminy videa. Při nich totiž vypadal nejšťastnější. Zrovna jsem nám chystala čaj a misku oříšků k dalšímu z videí. Táta už seděl ve svém křesle ve tváři posmutnělý výraz, který měl poslední dobou skoro pořád, i když se přede mnou snažil přetvařovat. Nachystala jsem všechny věci na konferenční stolek a pak jsem se sama usadila na své místo na kraji pohovky, co nejblíž tátovi. Chvíli jsem v souborech hledala ony videa, než jsem nakonec na naší televizi spustila jedno z nich. Obraz chvíli chrčel než se na něm objevila máma. Tentokrát neměla kameru nikde položenou, ale držel ji v rukou táta. Byla to jedna z těch kratších nahrávek z doby, kdy pro mě chystali dětský pokoj a máma zrovna malovala na jednu ze zdí. Na sobě měla jedny ze svých oblíbených lacláčů. Podle táty snad za celou dobu těhotenství nic jiného nenosila. Taky mi vyprávěl, že když se tenkrát rozhodovali jak vymalují můj pokoj, rozhodla máma, že nechce žádné výrazné barvy ani přehnané dětské motivy. Oproti tomu přímo zbožňovala obrázky mandal a lapačů snů, proto se taky rozhodla mi místo princezen namalovat na jednu zeď tohle. Takže při zařizování pokoje vymalovali zeď na pravé straně velmi jemnou starorůžovou a na videu na které jsme se s tátou dívali, zrovna malovala na zeď několik mandal a lapačů. Ta zeď je v mém pokoji takhle vymalovaná do teď. Je už sice místy oprýskaná a vybledlá, ale mi se pořád líbí a nikdy jsem neměla to srdce ji přemalovat.

"Pozdrav naši holčičku do kamery," ozval se tátův smích ve videu, máma zrovna soustředěně tenkým štětcem kreslila na zeď jeden z obrazců. Jakmile, ale zaslechla jeho hlas ustala v činnosti a s obrovským úsměvem na tváři se otočila přímo do kamery.

"Ahoj sluníčko, zrovna ti vylepšujeme tvůj pokoj," zasmála se a rozhodila rukama kolem sebe, přičemž táta mezitím přešel až k ní a zabral na kameru zeď na kterou malovala. 

"Maminka se totiž rozhodla, že tapeta s princeznama není pro tebe to pravé," zazněl ve videu znovu tátův veselý hlas a máma jen pobaveně zakroutila hlavou. V té stejné chvíli vešla do pokoje teta Max. 

Na sobě měla roztrhané džíny a obyčejné šedé triko. Své zrzavé vlasy měla stažené do drdolu a v ruce nesla tác s limonádou. 

"Výjimečné dítě totiž musí mít výjimečný pokoj. A taky by jsi mohl místo povídání přiložit ruku k dílu," začala hned tátu s hraným zamračeným pohledem peskovat teta Max i když jí u toho dost cukaly koutky rtů. 

"Když vám to jde děvčata moje tak dobře a já se vlastně o dost radši jen dívám," smál se a kameru znovu namířil na mámu, která zrovna dál pokračovala v malování. 

"Tak to teda ne, půjč mi tu kameru a mazej své ženě pomoct," ozvala se znovu Max a obraz se lehce zachvěl, jak přebrala od táty kameru. Ten se hned vzápětí objevil v obraze. 

Byl tam o tolik let mladší a přesto mi připadalo, že je pořád stejný. Stočila jsem pohled jeho směrem a chvíli jsem sledovala jak se zasněně a se slzami v očích dívá na puštěnou nahrávku. Pořád stejný a přesto jiný. Už neměl ten veselý výraz a věčný úsměv na tváři jako ve videu. Jeho husté tmavé vlasy následkem léčby vypadali a nahradila je pleš. A ačkoliv už mu bylo hezkých pár let navíc, vždycky vypadal mladě, jenže teď vedle mě seděl starý, utrápený a slabý muž. Z mého přemýšlení mě vyrušil až tátův hlas nesoucí se z televize.

"Jde ti to skvěle," pronesl o něco tišeji mámě do ucha, když se za ni postavil a svýma rukama ji objal kolem pasu, přičemž dlaně položil na její vystouplé břicho. Oba měli ve tváři ten stejný šťastný a zamilovaný výraz. "Obě vás moc miluju," dodal ještě a políbil mámu do vlasů.

"Bože vy jste tak sladcí," ozvala se zpoza kamery dojatě teta Max a všichni tři se tomu hned vzápětí společně zasmály. 

Tím video skončilo. Obraz zčernal a pokojem se rozhostilo ticho. Ani jeden jsme nic neříkali a stejně jako pokaždé jsme každý sám zpracovávali ten nával emocí, které v nás ta videa vyvolávala. Máminy nahrávky jsme společně sledovali už dávno, jenže teď v těchhle těžkých chvílích, kdy jsme si zbyli jen my dva to pro nás znamenalo mnohem víc. Bylo to jako by tam máma byla s námi a tak společně se mnou i tátou sdílela tu bolest a tíhu, kterou jsme si vláčeli poslední měsíce v srdcích.