Další den jsem vstala brzy a vyrazila jsem na velký nákup, jelikož naše lednice i spíž zela prázdnotou. Taky jsem chtěla tátovi udělat jeho oblíbené jídlo, takže byl nákup prostě nutný. Když jsem odcházela z domu tak ještě spal a já ho zatím nechtěla budit. Potřeboval hodně odpočívat a nabrat sílu. Přece jenom mu dávaly všechna ta vyšetření a chemoterapie zabrat. Jelikož jsme bydleli v poměrně malém městečku, mohla jsem na nákup vyrazit pěšky aniž bych se s těmi několika těžkými taškami strhala. Snažila jsem se nakoupit veškeré základní potraviny, taky jsem se rozhodla doplnit tátovi nějaké hygienické potřeby a čistící přípravky, jelikož jsem se chtěla taky vrhnout na větší úklid. Bylo milé vidět znovu po tak dlouhé době všechny ty známé tváře. Všichni mě s úsměvem zdravili, ptali se mě jak se mám, jak se mi daří ve škole a já se zase cítila fajn. Alespoň do chvíle než se zeptali na tátu a na to, jak na tom je. Nevěděla jsem co říct. Hlavně proto, že jsem ani přesně nevěděla jak na tom je. Měla jsem jen pár informací od Bena a to bylo všechno. Proto jsem na takové otázky vždy odpověděla jen, že je mu teď líp, i když jsem vlastně nevěděla jestli je to pravda. 

Doma jsem na sebe hodila tepláky, volné tričko a vlasy jsem si sepnula do drdolu. Jelikož už bylo dost hodin, tak jsem se jako první věc vrhla na přípravu tátova oblíbeného sendviče. Kubánský chléb, šunka, okurka, tenký plátek marinované vepřové krkovice, to vše zalité máslem a zapečené v kontaktním grilu. Rád mi často vyprávěl jak se právě díky tomuhle sendviči do mámy zamiloval. Pokaždé jsem se té historce smála. Když jsem byla malá, dělal ho on mi a pak, když už jsem to zvládla sama, přešla příprava sendviče na mě. Byla to naše rodinná tradice. Navíc to byla vážně pochoutka. Zrovna když jsem nám k tomu připravovala bylinkový čaj, vešel do kuchyně táta. Posadil se na jednu z barových židlí a já přímo před něj postavila talíř se sendvičem a hrnek čaje. Táta se na mě mile usmál a pustil se do jídla. Já se mezitím posadila naproti něho a sama jsem se pustila do své porce. Spolu jsme tam v tichosti seděli a jen si užívali dobrého jídla jako za starých časů. Jenže tentokrát to přece jen bylo trochu jinak. Ačkoliv táta tohle jídlo miloval, v tu chvíli si do něj jen dvakrát kousl a zbytek jen držel v ruce a pozoroval jej. 

"Tati musíš jíst, potřebuješ nabrat sílu," zamračila jsem se na něj.

"Já vím zlatíčko, ale víš...je teď pro mě těžší něco sníst aniž by to šlo hned zase ven," pousmál se táta. Mrzelo mě, že takhle trpěl. Byla jsem ráda, že ke mě byl alespoň upřímný. 

"Tak alespoň vypij ten čaj a já ti zbytek toho sendviče schovám na později," opětovala jsem mu úsměv a zbytek jeho porce jsem začala schovávat. Ve stejnou chvíli táta doslova vyskočil ze židle a co nejrychleji přeběhl do koupelny, odkud se o vteřinu později rozléhal zvuk zvracení. Všeho jsem nechala a rychle jsem se vydala za ním. Táta klečel nad záchodovou mísou a vydýchával poslední záchvat zvracení. Z toho pohledu se mi svíral žaludek. Ne kvůli tomu zvracení, ale kvůli tomu jak mě bolelo tátu vidět, takhle slabého a bezmocného. "Pojď tati pomůžu ti," přešla jsem k němu, když jsem se alespoň trochu vzpamatovala. Pomohla jsem mu vstát a navlhčeným ručníkem jsem mu utřela obličej. Pak jsem mu pomohla sundat tričko, které si během té příhody lehce zašpinil a hodila jsem ho do špinavého prádla. Vypadal vysíleně a tak jsem si jednu jeho ruku přehodila přes ramena a vzala jsem ho kolem pasu. Takhle jsem mu pak pomohla až do obýváku na jeho křeslo. Mezitím co se táta ještě vydýchával jsem mu rychle zaběhla do ložnice pro čisté triko, které jsem mu hned následně pomohla obléknout. 

"Děkuju ti sluníčko jsi moc hodná," zahuhlal táta. Ještě jsem ho přikryla dekou a sedla jsem si na gauč kousek od něj. 

"Co takhle si pustit nějaký film?" navrhla jsem. "Nebo chceš koukat na nějaký fotbalový zápas?" usmála jsem se na něj. 

"Bolí mě hlava," povzdechl si. "Kde je Sára?" podíval se na mě zničeho nic smutným pohledem a ptal se na mámu. Nevěděla jsem co dělat. Na tohle mě nikdo nepřipravoval. Nevěděla jsem ani co se to vlastně dělo. Překvapila mě tahle tátova dezorientace ale nechtěla jsem zbytečně panikařit, třeba to bylo jen výjimečně. 

"Není tady tati, ale můžeme si pustit nějaké její video," přesunula jsem se blíž k němu.

"Chybí mi," naklonil hlavu lehce doleva a smutně hleděl někam do prázdna. Do očí se mi znovu hrnuly slzy. 

"Mi taky tati. Mi taky," chytla jsem ho za ruku a jen jsem na něj smutně hleděla.

"Potřebuju si na chvíli zdřímnout," zívl a hned na to zavřel oči. I když mě už neviděl, tak jsem jen lehce přikývla a ještě jednou jsem jej pohladila po ruce. Pak jsem vstala a upravila jsem deku, která mu z těla sklouzla. Sama jsem se pak potichu viděla do svého pokoje, kde jsem si sedla k oknu a několik dlouhých minut, jsem tam jen tak seděla a pozorovala kapky deště stékající po okenní tabuli. Jenže jsem to nevydržela dlouho, potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky a tak jsem se znovu vydala dolů do haly, kde jsem do ruky vzala prostředky na úklid a se slzami v očích jsem vydrhla celý dům do posledního koutku.