Rozhodl jsem se jít po schodech. Doufal jsem, že tak budu mít víc času vymyslet, co jí vlastně řeknu. Z mého přemýšlení mě vytrhly hlasy na chodbě. Popošel jsem ještě o pár schodů dál a viděl Camerona u jejich dveří. O něčem se spolu bavili. Popošel jsem ještě kousek, tak aby mě neviděli, ale abych mohl slyšet o čem mluví. Nelíbilo se mi, vidět ho v její blízkosti. Stejně jako pokaždé mé tělo zachvátil vztek. Ruce jsem zatínal v pěst a musel jsem se vší silou přemáhat, abych nevyšel ze svého úkrytu a neodtáhl toho idiota za triko daleko od ní. O to horší bylo, když ji Cameron pozval na rande. Prý kamarádské posezení u kávy, no jasně. Rebecca mu na to možná skočila, ale já ne. Čekal jsem na její odpověď. Co když mu řekne ano? Nechodíme spolu a sice psala, že je do mě zamilovaná, ale já ji nedal žádný náznak toho, že by to mezi námi mohlo být vážnější. Zachvacovala mě panika. Čím delší ticho mezi nimi panovalo, mezitím, co Cameron čekal na její odpověď, tím víc se mi svíral žaludek. Opřel jsem se zády o zeď a snažil se ten nesnesitelný pocit, který se mi rozléval tělem, vydýchat.

"Camerone já...," ozval se konečně hlas Beccy. Zněla rozpačitě, celý ten rozhovor ji určitě není příjemný. Měl jsem šílenou chuť ji z té situace pomoct, jenže kdybych se tam teď ukázal, nejenže bych musel Camerona zabít, ale bylo by jasné, že jsem je šmíroval a to by mi Becca neodpustila.

Neřekla mu ale, že s ním půjde. Cameron se to snažil uhrát na city, ale já už ho dál neposlouchal. V tu chvíli mi totiž spadl obrovský kámen ze srdce. Nechtěl jsem ani přemýšlet nad tím, co bych dělal, kdyby souhlasila. V tu chvíli, těch mučivých několik minut, kdy bylo jen ticho a my oba čekali na její odpověď, jsem si připadal, jako bych měl umřít. Jenže kdybych s Beccou zůstal jen kamarád, tak jak jsem doteď zamýšlel, je přece jasné, že by dřív nebo později nadešla chvíle, kdy by ji někdo... s největší pravděpodobností zrovna Cameron... pozval na rande. Budoval s ní vztah. Já vážně chtěl, aby kvůli mě nebyla nešťastná, chtěl jsem udělat to, co by pro ni bylo nejlepší. Jenže jsem nezvládl být nesobecký, když se mi ani trochu nelíbilo, že by to tak opravdu bylo. Nedokázal jsem snést už jen představu, že by všechny ty své krásné a nesmělé úsměvy věnovala někomu jinému. Že by ji někdo líbal na její sladké rty. Do téhle chvíle všechno tohle patřilo jen mi, a přesně v tu chvíli, kdy jsem tam stál na studené chodbě mi došlo, že to nechci měnit. Došlo mi, že už si ani nedovedu představit život bez toho, aby do něj nepatřila ona a to nejen jako moje nejlepší přítelkyně. Zamračil jsem se. Přítelkyně... najednou mi to slovo neznělo tak strašidelně. Musel jsem se pro sebe pousmát. Z mého přemýšlení mě vytrhl Cameron, který se zrovna chystal k odchodu a já tudíž musel zmizet dřív než si mě všimne.

Celou cestu domů jsem se usmíval jako idiot. Já totiž byl idiot. Tolik jsem se snažil rozluštit vlastní pocity, že jsem se do toho ještě víc zamotal. Přitom to bylo tak jednoduché, alespoň teď už mi to všechno dávalo smysl. To jak jsem se v její přítomnosti cítil, všechno se najednou zdálo být jednodušší. Jak úžasně mi bylo, když jsem mohl ochutnávat její rty, dotýkat se její hladké kůže. V tu chvíli mi taky došlo, jak špatně se musela cítit, když se nás můj táta ptal, jak to mezi námi je a já mlčel. To totiž bylo mnohem horší, než kdybych plácl nějakou blbost. Navíc jsem se bál, že mi pořád ještě tak úplně neodpustila ten přešlap s její postavou v klubu. Je na čase udělat další krok.