Holky u mě zůstaly ještě do oběda, kdy jsme si společně uvařily hromadu těstovin se smetanovou omáčkou. Pak už se postupně jedna za druhou vydaly domů. Čekala mě hromada špinavého prádla a úklid obýváku, přesto mi to vůbec nevadilo. Ne, když to byly včera a dnes nejlepší dva dny, které jsem za poslední dobu zažila. Neustále jsem se sama pro sebe usmívala. Zrovna jsem se snažila dotlačit jedno z křesel zpět na své místo, když mi způsobil infarkt domovní zvonek. Neměla jsem nejmenší tušení kdo by to mohl být. Max se měla vrátit až za dva dny, Ethan byl u rodičů a Amber se nevrátí dřív jak pozdě v noci. Zmateně jsem přešla ke dveřím a otevřela. To jsem nejspíš prodělala infarkt podruhé.

"Ahoj Becco, není tady u vás náhodou Daniel? Už jsem ho pár dní neviděl," přede mnou stál Cameron, ruce v kapsách džínů, na tváři šibalský úsměv. Překvapeně jsem na něho zírala bez jediného slova. "Já... myslel jsem, že by mohl být tady, víš jak pořád běhal za Amber," dodal rychle, když jsem dlouho neodpovídala. Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych se vzpamatovala.

"Ne, tady není. Vlastně ani Amber není doma," našla jsem konečně ztracenou řeč.

"Takže ji přece jen uhnal," rozesmál se a jen nechápavě nakrčila obočí. "No, jako že ani Daniel není u sebe a ani Amber není doma. Napadlo mě, že budou nejspíš někde spolu," pořád se lehce usmíval, ale bylo vidět, že ho mé zmatené chování značně znervózňuje.

"To mě vůbec nenapadlo," přiznala jsem s úsměvem. "Bože, musím vypadat jako naprostý idiot. Já jen... nečekala jsem tě tady... prostě jsi mě překvapil," plácala jsem jeden nesmysl za druhým. Snažila jsem se situaci zachránit, ale akorát jsem se do toho ještě víc zamotala. Na důkaz své blbosti jsem se plácla do čela a povzdechla si. Cameron se hlasitě rozesmál.

"To je v pohodě," přikývl. "Napadlo mě... nechtěla by jsi zajít na kafe? Čistě kamarádsky a jen pokud už nemáš jiné plány," dodal a znovu mě tak vyvedl z míry. Nechtěla jsem k němu být nezdvořilá, jenže jsem si zároveň nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad. Cameron si všiml mého váhání a hlasitě si povzdechl.

"Camerone já...," začala jsem, ale neměla tušení jak větu dokončit.

"Becco podívej, já chápu, že mi po tom, co se stalo moc nevěříš a upřímně se ti ani nedivím. Jen mi prosím zkus dát ještě jednu šanci. Přísahám, že tě nebudu nutit do něčeho, co nechceš," založil si ruce na hrudi a opřel se o rám dveří. Přitom mi věnoval prosebný pohled.

"Děkuju," bylo jediné slovo, co jsem ze sebe zvládla dostat. Připadala jsem si, jako naprostý idiot. Chtěla jsem mu k tomu říct víc, promluvit si o tom, jenže můj mozek nejspíš vypověděl službu.

"Super," vytasil znovu široký úsměv. "Má nabídka stále platí, takže až se rozmyslíš, dej mi vědět," mrkl na mě a než jsem se stihla vzpamatovat, byl pryč.

Lichotilo mi, že o mě Cameron pořád jevil zájem i kdyby jen z přátelského hlediska. Jenže mé srdce patřilo Ethanovi a já si nedokázala představit, že bych si vyšla s někým jiným a bylo úplně jedno jestli šlo jen o kamarádské setkání. Nebylo by to vůči němu fér, už jen kvůli tomu, co se tehdy v noci stalo. Na druhou stranu jsme spolu s Ethanem nechodili, takže by vlastně nešlo o nic tak špatného. Bože, proč musí být láska a vztahy, tak komplikované.