Návštěva u Kingových byla z počátku hodně zvláštní. Připadala jsem si nesvá a Ethanův otec i přes úsměv na tváři, vzbuzoval autoritu. Horší pak bylo, když se zeptal na náš "vztah". Nebudu lhát, zasáhlo mě to. Obzvlášť, když Ethan jen tiše seděl a nedokázal se k tomu vyjádřit. Nikdy mi neřekl, jak na tom s city ke mě je, ani jsme se spolu nikdy nebavili o tom, jak to mezi námi bude. Byli jsme prostě "jen" přátelé. Nechtěla jsem to ale řešit, ne před jeho otcem.

Pak se naštěstí návštěva obrátila k lepšímu a my si tak docela hezky popovídali. Ethan pak otci řekl o mém návrhu, aby se s jeho mámou sešla má teta Max. Jeho táta nebyl z počátku moc nadšený, spíš naopak. Argumentoval tím, že už to s ní zkoušelo spoustu odborníků a špiček ve svém oboru, ale zatím nikdo neuspěl. Snažila jsem se mu vysvětlit, že Max má trochu odlišné metody, oproti ostatním specialistům a díky nim se ji podařilo vyléčit a pomoct spoustě pacientům. Nakonec se nám, hlavně díky Ethanovu přimlouvání, podařilo jeho otce přesvědčit a hned jsme domluvili jejich první setkání. Jeho máma se měla další den vrátit zpátky domů, a tak jsme se dohodli, že bude fajn, když jí hned ten den navštíví i Max a seznámí se s ní. Hned, co mě Ethan vysadil doma jsem Max volala a domluvila s ní podrobnosti.

***

Doufala jsem, že vše půjde podle plánu, jenže jakmile se další den Max vrátila od Kingových, netvářila se zrovna nadšeně. Dlouho jsem se z ní snažila dostat, co se vlastně stalo, než mi nakonec řekla, že s jeho mámou to bude opravdu těžké. Krom toho, že odmítá jakoukoliv pomoc a nechce si vyslechnout ani dobře myšlené rady, trpí utkvělou představou, že všechno, co pro svou rodinu a děti dělá je špatně. To bylo taky jediné, co se podařilo Max o Ethanově mámě zjistit, a to bylo jen něco, co sama vypozorovala během jejich sezení. Udělala jsem jí bylinkový čaj a začala chystat gauč na její přespání. Max mezitím kroužila lžičkou v hrnku vroucího nápoje a tvářila se hodně ztrápeně. Ona byla vždycky hodně empatická a pokaždé, když terapie nešla úplně podle plánu, měla z toho výčitky a trápila se tím. Ráda bych ji nějak pomohla, jenže jsem netušila jak. Nakonec jsem ji nechala v obývacím pokoji a sama se vydala do své postele.

***

Zrovna jsem se chystala pustit si další z máminých videí, když mi do pokoje vstoupila teta Max. Seděla jsem na posteli zachumlaná v dece, nohy skřížené před sebou a notebook položený na kolenou. Max se bez jediného slova vydala za mnou, aby následně zaujala volné místo vedle mě.

"Na co to koukáš?" Zeptala se nakonec, když se konečně pohodlně usadila.

"Pouštím si jen nějaké máminy videa. Uklidňuje mě to," odpověděla jsem, načež ona jen souhlasně kývla hlavou. Na další odpověď už jsem nečekala a video si pustila.

Na obrazovce to zašumělo, než se před námi objevil mámin obličej. Vypadala smutně. Stejně jako pokaždé seděla na terase. Za okny padal déšť, a o to víc depresivněji nahrávka vypadala.

"Chtěla bych začít tím, že ať už se stane cokoliv, vždycky tě budu z celého svého srdce milovat," zadívala se do kamery, v očích slzy. "Víš zlato, občas přijdou dny, kdy se mámy necítí dobře, kdy pochybují," pokračovala v monologu a zrak sklopila k zemi. Přitom si, jako už tolikrát hladila své vypouklé břicho.

"Neznamená to, že bychom tě s tatínkem nechtěli nebo tě neměli rádi. Já jen... čím víc se to blíží, tím míň připravená si připadám. Svírá se mi hruď pokaždé, když si představím, že už tě za chvíli budu držet v náručí. Co když ti nedokážu dát všechno, co potřebuješ? Co když budu špatná máma?" Několikrát si hlasitě povzdechla a jedna neposedná slza ji stekla po tváři.

Bylo mi jí strašně líto, pokaždé, když jsem tuhle nahrávku viděla. Chápala jsem to, já bych se na jejím místě určitě cítila stejně. Periferně jsem si všimla tety Max, která video zamyšleně sledovala.

"Naštěstí mám tvou úžasnou tetičku Max, která mi vždy dokáže pomoct," usmála se máma do kamery. "Tohle jsem si ale dlouhou dobu nechávala jen pro sebe. Styděla jsem se za to, že takhle přemýšlím o svém vlastním dítěti. Jenže pak mi došlo, že není proč. Každý o sobě v mnoha věcech občas pochybuje, a to je v pořádku. Důležité je si to uvědomit, a pokud i přesto ty obavy stále přetrvávají, tak pomůže se o to podělit s někým blízkým. Protože pokud je na to člověk sám, nikdy ho ten stín pochybností neopustí," pohled měla upřený na své břicho, které si při tom proslovu neustále hladila.

"Každá máma má právo o sobě občas pochybovat. Měla by si ale dokázat uvědomit, kdy už je toho nátlaku na ni příliš a nesmí se bát jít se o svůj strach podělit s někým blízkým. Vím, že kdybych se s těmi obavami už dřív svěřila tvému úžasnému otci, určitě by vymyslel způsob, jak mi pomoct. Minimálně by se mi snažil zvednout náladu, těmi svými vtípky," rozesmála se.

"Takže moje drahá holčičko, pokud někdy přijde chvíle, kdy o sobě budeš pochybovat, vzpomeň si na tohle video a na to, že máš kolem sebe spoustu lidí, kteří tě milují a pomůžou ti, kdykoliv to budeš potřebovat," dokončila svůj proslov a s úsměvem na tváři vypnula kameru.

"Kolik máminých nahrávek tady máš?" Přesunula Max svůj pohled na mě.

"Všechny, proč?" Pozvedla jsem nechápavě obočí. Neměla jsem tušení kam tou otázko míří.

"Mohla bych si je přetáhnout do svého počítače?" Položila mi místo odpovědi další otázku.

"Jasně, ale k čemu ti to bude?" Nechápala jsem pořád.

"Myslím, že už vím, jak Ethanově mámě pomoct," věnovala mi spokojený úsměv. Pak mi dala pusu na čelo a zmizela v obývacím pokoji. Já zůstala s nechápavým výrazem sedět na své posteli ještě několik minut, než jsem nakonec jen se zavrtěním hlavy zaklapla notebook a odebrala se do říše snů.