Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že opravdu beru Beccu k nám domů. Ještě než jsme dorazili, volal jsem si s otcem, který mi řekl, že už o naší situaci seznámil i mou sestru. Byl jsem rád a doufám, že to Ell pochopí stejně jako já. Chápal bych ale, i kdyby to bylo naopak. Ell si teď prochází složitou situací a potřebuje aby ji rodina podržela, místo toho, co se u nás teď děje. Doufal jsem, že táta opravdu sehnal někoho, kdo dokáže tátovi Beccy pomoct.

Jakmile jsme zastavili před našim domem, byla Becca jako očarovaná. S otevřenou pusou zírala ohromeně na náš dům, stejně tak, jako když jsme pak vešli dovnitř. Neustále se kolem sebe rozhlížela a zkoumala každý detail. Neměla nejmenší tušení, jak roztomilá a krásná v tu chvíli byla. Jenže my u nás byli kvůli úplně jiným věcem, a tak jsem ji vzal za ruku a táhl ji do obývacího pokoje. Otec seděl v jednom z křesel a četl si noviny. Odkašlal jsem si, abych na nás upoutal jeho pozornost.

"Ach, už jste tady," usmál se a odložil noviny na konferenční stolek. "Prosím posaďte se. Já jsem Richard, Ethanův otec. Vy musíte být Rebecca," napřáhl k ní ruku a Becca mu jen s lehkým přikývnutím potvrdila jeho slova, načež i ona napřáhla svou ruku, aby si s nimi vzájemně potřásli. Pak už jsme se společně všichni usadili.

"Ethan mi vyprávěl o vašem otci. Předpokládám, že asi nemáte detailnější informace nebo záznamy o jeho léčbě," přehodil si nohu přes nohu a zadíval se na Beccu.

"Bohužel ne. Táta o tom nerad mluvil a já teď byla dlouhou dobu zaměstnaná školou," odpověděla mu, pohled sklopený k zemi.

Věděl jsem, že ji to trápí. I slepý by poznal, že si myslí, že upřednostnila školu před ním. Jenže to nebyla pravda. Neřekl jsem ale ani slovo a jen jsem ji chytl za ruku. Becca mi na oplátku věnovala lehký úsměv.

"Nevadí. Dovolil jsem si už vyžádat u jeho lékaře veškeré dokumenty a zároveň jsem předal kontakt na svého přítele, který je v tomhle oboru opravdovým mistrem," pokračoval otec. "Nemusíte se bát Rebecco. On ví, co dělá a já upřímně věřím, že vašemu otci pomůže," naklonil se k ní s vážným obličejem.

"Hrozně moc vám děkuju," věnovala mu Becca vděčný pohled a já měl i za ni obrovskou radost.

"Nemáte za co mi děkovat, já vlastně neudělal skoro nic," usmál se otec. "Raději mi prozraďte, jak a kde jste se s mým synem seznámili," změnil téma a nám tím vzal tak trochu vítr z plachet.

Poprvé jsme se totiž viděli v klubu a to nebyla zrovna historka, kterou bych mu chtěl vyprávět. Becca vypadala taky docela bezradně a věnovala mi prosebný pohled.

"Doučoval jsem Beccu ve hře na kytaru," vzpomněl jsem si na naše první oficiální seznámeni a nemusel jsem tak ani otci lhát.

"Přesně tak. Díky němu jsem zvládla projít zkouškou aniž bych úplně vyhořela," přidala se ke mě Becca.

"Já jsem tě jen popostrčil, ty už jsi ten talent v sobě měla," věnoval jsem ji upřímný úsměv.

"Jak dlouho už spolu vlastně oficiálně chodíte?" Přerušil naši debatu otec a znovu nám vzal vítr z plachet. Jakmile totiž otec onu otázku položil, oba jsme se zasekli a nevěděli, co říct.

"Jsme jen přátele, nechodíme spolu," přerušila nakonec to trapné ticho Becca. Nelhala, ale i přesto se mi ta odpověď ani trochu nelíbila.

Jen přátele. Pravdou je, že pro mě byla nejlepším přítelem, ale zároveň pro mě znamenala mnohem víc. Otci se její odpověď taky moc nezdála, což naznačovala jemná vráska mezi obočím. Neřekl na to, ale ani slovo. Becca mezitím přesunula svůj pohled opět k zemi a svou ruku přesunula z té mé, do svého klína. Naštěstí otec situaci zachránil a začal se Beccy vyptávat na její zaměření ve škole a taky na její rodinu. Já celou dobu pozorně poslouchal, protože stejně jako pro otce, tak i pro mě byla převážná většina věcí nových. Celou tu dobu jsem se styděl za to, že jsem se o ni víc nezajímal, že jsem se jí nikdy na nic z toho nezeptal. Rozhodně to musím brzy napravit, stejně jako spoustu jiných věcí týkajících se její osoby.