Je až neuvěřitelné jak záhadná Becca pro všechny byla.  Kromě staré a ne příliš ochotné paní na studijním oddělení, která u sebe měla její složku a taky mi ji odmítla ukázat, o Rebecce nikdo nevěděl víc, než na jaký chodí obor. Ani její nejlepší kamarádka ani holky z "La Bella" nevěděly odkud je nebo kde pracují její rodiče. Nejvíc mě na tom štvalo, že já mezi ty lidi patřil taky. Nevěděl jsem o ní vůbec nic a když jsem si to pak zpětně přehrával v hlavě ani jsem se ji na nic o ní vlastně nikdy nezeptal. Nemohl jsem se vydat k ní domů a prosit ji na kolenou o odpuštění, protože jsem nevěděl odkud vlastně je. Nemohl jsem dělat nic jiného než ji jen posílat smsky a zkoušet se jí dovolat, což ve všech případech skončilo nezdarem. Měl jsem po zkouškách, na nějakou dobu jsme měli i pauzu s tréninky a tak pro mě nebylo nic co by mě dál drželo na místě, kde mi ji každá prkotina připomínala. Proto jsem, ačkoliv ne úplně nadšený, souhlasil s máminým návrhem abych během volna přijel domů. Věděl jsem, že mě čekají jen zvědavé otázky mámy a nevrlé pohledy s věčným vyčítáním od táty. Přesto jsem potřeboval přijít na jiné myšlenky a pročistit si hlavu abych pak mohl vymyslet co bude až znovu začne škola. Jenže to nebylo tak jednoduché jak jsem si myslel. Každý večer jsem si v mobilu projížděl její fotky, které jsem tam měl a přehrával jsem si v hlavě veškeré chvíle, které jsme spolu trávili a hlavně naši poslední noc. Mučil jsem sám sebe. 

***

Sotva jsem zaparkoval motorku na place před domem, už ke mě spěchala máma s roztaženou náručí do které mě následně hned vtáhla. Dělala jako by mě neviděla věčnost, i když je pravda, že jsem se teď doma hodně dlouhou dobu neukázal. Své dlouhé oříškové vlasy měla stažené do nedbalého drdolu. Na sobě měla šedé tepláky a bílé upnuté triko s dlouhým rukávem. Je pravda, že mi tohle chybělo. Neformální máma. Nestávalo se moc často, že by se mimo dům pohybovala neupravená, dokonce i k vynášení smetí si pečlivě vybírala obleční a makeup. Takhle "po domácku" chodila jen výjimečně a dnes byl očividně jeden z těch dnů. V tyhle dny vždycky vypadala o tolik mladší a uvolněnější. Sotva mě pustila, už mě tahala dovnitř domu. Vždycky mi přišlo, že je náš dům až moc velký pro čtyři lidi a teď když jsme se se sestrou odstěhovali mi pro ně dva, přišel dvakrát tak větší. Vnitřek domu působil honosně a vše mělo své místo a věřte mi, že máma si každý den důkladně kontrolovala jestli náhodou není něco jak být nemá. Celý interiér domu si navrhovala sama, v tomhle ji nechal táta volnou ruku a máma toho náležitě využila. Pamatuju si když jsme jako malý se sestrou rozbili jednu z těch ozdobných váz na chodbě, nechtěli jsme aby to poznala a tak jsme na její místo dali něco jiného. Mysleli jsme si jak jsme chytří a že máma nic nepozná, jenže jsme se šeredně spletli. Sotva vešla do dveří její veselý obličej vystřídal naštvaný a na čele se jí objevila jedna z vrásek, které měla vždycky, když nám chtěla vynadat a mračila se na nás. Okamžitě si nás zavolala dolů do haly a oběma nám dala co proto. Od té doby jsme si dávali pozor kde, co v domě pokládáme.

Když jsem došel do obýváku jako první mě přivítala má ztřeštěná sestra. Už od dětství jsme k sobě měli hodně blízko. Je pravda, že jsme se často pošťuchovali a dělali jsme si jeden z druhého legraci, ale když bylo potřeba byly jsme si tu pro sebe. Obmotala se mi kolem krku jako by mě několik let neviděla a já jí to objetí s radostí oplatil. I ona byla stejně jako já pro otce jen velkým zklamáním. Místo právničky se chtěla stát modní návrhářkou a podle toho si taky zvolila školu. Ráda chodila na večírky a bavila se, což otce neskutečně vytáčelo. Nebyla to vzorná dívka jakou z ní chtěl mít. Vlastně jsme ani jeden nebyli podle jeho představ a taky nám to dával dost často najevo. Ani jeden jsme s ním neměli zrovna dobrý vztah, ale má sestra si s ním i tak rozuměla pořád víc než já. 

"Tak jak dopadla oslava s Rebeccou? A vůbec proč nepřijela s tebou?" spustila na mě sotva mě propustila ze svého sevření. Tak a je to tady. Doufal jsem, že tady budu mít možnost na ni nemyslet, ale očividně se můj plán nezdařil.

"Kdo je Rebecca?" ozvala se zamnou máma.

"Nejspíš nějaká z jeho dalších úletů. Místo aby se soustředil na své vzdělání, pořád jen prohání holky, jako malý kluk," nezapomněl si do mě kopnout otec aniž by mě pozdravil nebo se se mnou jakkoliv přivítal.

"Náhodou Rebecca je jeho přítelkyně," pronesla má sestra významně jako by to byla obrovská událost. Chtěl jsem na to něco říct. Vážně jsem chtěl tuhle debatu o Becce co nejdřív ukončit, ale nepustili mě ke slovu.

"Vážně? No tak to je skvělé! Proč jsi nám ji nepřivezl představit?" máma vypadala nadšeně, nedivil bych se kdyby nám už v hlavě plánovala svatbu.

"Asi se za ní stydí. Bůhví v jakém stripklubu ji našel," bodal otec dál do vosího hnízda. 

"Ale no tak Richarde," snažila se ho mírnit máma, ale bylo to spíš jako by mluvila do dubu. 

"Tak nám pověz synu proč jsi tu svou přítelkyni nepřivezl s sebou?" podíval se konečně mým směrem, přičemž slovo "přítelkyně" skoro vyplivl. Bylo mi jasné, že to řekl schválně.

"Protože spolu nechodíme, nikdy jsme nechodili a nikdy ani nebudeme!" zařval jsem. Ujeli mi nervy. Bolelo mě o ní mluvit, už jen proto, že při každé myšlence na ni jsem nakonec stejně skončil u chvíle, kdy se na mě dívala v tom salónku, zničená a se slzami stékajícími po její tváři. Rvalo mi to srdce. Pokaždé mi to připomnělo jak moc jsem ji ublížil. Bez dalšího slova jsem se sebral a rychlým krokem jsem odešel do svého starého pokoje. Přijet sem asi nebyl nejlepší nápad.