Když jsem se další den ráno probudila musela jsem dlouze uvažovat, jestli se mi předchozí večer jen nezdál. Ještě pár minut před tím, než jsem čelila Ethanovi tváří v tvář, jsem nevěřila, že bych mu vůbec dokázala odpustit natož, že mu řeknu něco ze svého soukromí. Ačkoliv jsem se na něj pořád zlobila a rozhodně mu ani nebylo odpuštěno, nemůžu teď po tom, co jsme se jeden druhému svěřili s tak osobními věcmi, dělat jako bychom se neznali. Neměla jsem nejmenší tušení jak to teď bude dál a naštěstí jsem to ještě nějakou chvíli nemusela ani řešit. Oba jsme teď měli spoustu práce se školou. Ethan do toho měl ještě fotbal a já práci v klubu. Rozhodla jsem se tam zůstat i přesto, že díky Ethanovi jsem už pro tátu měla dostatečné množství peněz. Bavilo mě to tam a navíc by mi chyběly holky. Byly to moje jediné opravdové kamarádky a já o ně nechtěla přijít. 

Celé dny jsme si s Ethanem psali zprávy. Povídali jsme si, jako by se tehdy nic nestalo, minimálně tohle bylo, jako dřív. V pátek se mi pak svěřil ohledně svých obav z víkendové večeře u rodičů. Psal mi, že ho pozvala sestra kvůli nějaké důležité věci a že si není jistý jestli to po posledním fiasku zvládne. Bylo mi ho líto. Měl kompletní, zdravou rodinu a přesto to nebylo ono. Nezasloužil si, jak se k němu jeho táta choval. Nezasloužila si to ani jeho sestra. Nemohla jsem pochopit, jak může být někdo tak zlý, jak se někdo může takhle chovat ke svým dětem. Ve chvíli, kdy jsem nad tím přemýšlela, jsem byla nesmírně vděčná za rodinu jakou mám. Za svého úžasného tátu, za tetičku Max, která pro mě byla jako máma a taky za strýčka Bena a jeho rodinu, kteří mě zbožňovali a já zase je. Nemohla jsem sice poznat svoji mámu, ale i tak jsem měla rodinu, jakou bych nevyměnila za nic na světě. Jediné, co jsem si přála bylo, aby se táta uzdravil. To bylo jediné na čem mi teď záleželo. 

***

Měla jsem na víkend spoustu plánů. Jindy bych si jen zalezla do postele s knížkou nebo nějakým dobrým filmem, ale tahle stará Rebecca už je pryč. Domluvila jsem se s holkama z "La Bella", že si uděláme společnou sobotu. Měly jsme v plánu společnou snídani, nákupy, kino, oběd a další zajímavé věci. Navíc mi volal strýček Ben, aby mi oznámil, že je na tom táta líp. Měla jsem obrovskou radost, a když mi ho pak dal k telefonu a já slyšela jeho nadšený a veselý hlas, málem jsem se štěstím rozplakala. Nadšeně mi povídal o tom, jak mu nějaký úžasný dárce poslal přes nadaci obrovskou sumu peněz, díky které může pokračovat v řádné léčbě a může si dokonce dovolit i pečovatelku a další věci, aniž by musel prodávat dílnu. Kdyby jen tušil od koho a jakým způsobem jsou ty peníze vydělané a získané. Tohle jsem mu ale rozhodně nehodlala zmiňovat. Ptal se mě pak ještě na školu, kamarády a já byla hrozně ráda, že si můžeme po dlouhé době takhle pohodově popovídat. Když už byl táta moc unavený, předal mi k telefonu tetičku Max. 

"Jakpak se máš zlatíčko?" spustila vesele, hned co převzala telefon. Tolik mi chyběla. 

"Mám se skvěle tetičko a co ty? Povídej, jak bylo v Evropě," usmívala jsem se od ucha k uchu.

"Ani se neptej, seznámila jsem se tam s jedním nádherným Francouzem a ten mizera...," to, že jsem ji onu otázku neměla pokládat mi došlo hned vzápětí. Milovala jsem ji, ale když začala vyprávět o nějakém mužském, který ji zase zlomil srdce, měla jsem chuť ten telefon prohodit oknem. Proto jsem ji po slově mužský a mizera, přestala poslouchat a věnovala jsem se výběru oblečení na setkání s holkama, které mě čekalo za pár minut. "...no prostě jsem dopadla, tak jako vždycky," ukončila teta svůj monolog a já začala zase vnímat, co říká.

"To mě mrzí tetičko. Tohle si nezasloužíš," použila jsem stejnou odpověď jako vždycky.

"Ale teď zpátky k tobě zlatíčko. Co ty a kluci? Je nějaký na obzoru?" vyzvídala. Popravdě jsem o Ethanovi moc mluvit nechtěla, ale zároveň jsem tetě ani nechtěla lhát. Vždycky jsem ji říkala pravdu a věděla jsem, že se ji můžu svěřit s čímkoliv. 

"No...vlastně by tu jeden byl," přiznala jsem tedy nakonec.

"Vážně?" vypískla nadšeně. "Tak povídej! Chci o něm vědět všechno," pokračovala hned. Musela jsem se nad tím pousmát.

"Víš, je to komplikované. Někdy ti o něm řeknu a moc ráda, ale teď ještě není ta správná chvíle," věděla jsem, že mě pochopí. Nevěděla jsem ani, co ji o něm říct. Teprve teď jsme se začali jeden druhému otevírat a já vlastně ani pořádně nevěděla, jak to mezi námi vlastně je. Já už mu to, že ho miluju řekla, on mi ale neřekl, co ke mě vlastně cítí. 

"Chápu. Řekni mi jen, jsi šťastná? Neublížil ti nějak?" změnila tón z veselého na starostlivý. 

"Neboj se, není to nic, co bych nezvládla a ano, jsem šťastná," uklidnila jsem ji. 

Když jsme se pak rozloučily, věděla jsem, že pokud se to mezi mnou a Ethanem vyřeší, budu chtít aby ho teta Max poznala. Věděla jsem totiž, že ona se jí bude rozhodně líbit.