Nemohl jsem tomu uvěřit. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že se to včera opravdu stalo. Nejenom, že jsem po tak dlouhé době mohl Beccu konečně políbit, že byla konečně se mnou. Já ji včera svěřil, jak to mám doma s mým tátou a k mému obrovskému překvapení i ona mi svěřila něco ze svého života. Konkrétně tu část o její matce. Mrzelo mě, že o ni přišla. Chtěl jsem ji vyjádřit lítost, jenže pak mi došlo, že to je přesně to, co nechtěla. To byl podle mě jeden z hlavních důvodů, proč o tom nikomu neřekla a tak jsem ji místo toho políbil. Ani jsem netušil jak moc mi chyběla do chvíle, než se mé rty dotkly těch jejich. Moje sladká Becca. Nějakou chvíli jsme tam pak spolu ještě v tichosti tančili, než jsem ji nakonec doprovodil domů a tam jsme se rozloučili. Moc se mi nechtělo ji opouštět, ale taky jsem na ni nechtěl tlačit. Bylo mi jasné, že to co jsem provedl mi pořád není odpuštěno, přesto jsem si dovolil se zaradovat. Dalších pár dnů jsem pak bohužel neměl moc možností Beccu vidět, kvůli nabitému rozvrhu, který jsme oba měli. Přesto jsem se snažil být s ní v kontaktu i tak a byl jsem rád, že tentokrát už mi na mé zprávy odpovídala. 

V pátek odpoledne mi přišla zpráva od mé sestry, že se chystá na návštěvu k rodičům, a že by byla ráda, kdybych tam byl s ní a podpořil ji. Neměl jsem tušení, co přesně chystá nebo jaký má důvod k tomu aby se vracela domů po tom, co ji táta posledně řekl. Přesto jsem ji napsal, že tam budu. Nechtěl jsem ji v tom nechat samotnou. Napadlo mě vzít Beccu sebou, jenže pak mi došlo, jak špatný nápad by to byl. Uměl jsem si živě představit ty všechny hnusné věci, které by byl táta Becce schopný říct, tohle jsem ji nemohl udělat. Proto jsem ji jen napsal upřímně, že se chystám o víkendu k našim a jaké z toho mám obavy. Bylo nezvyklé a zároveň příjemné, moct si o tomhle konečně s někým popovídat, někomu se svěřit se svými pocity a byl jsem neuvěřitelně rád, že tou osobou byla právě Becca. 

***

Sotva jsem dojel před dům, tak mi bylo jasné, že tenhle víkend skončí katastrofou. Jako vždy mě máma přivítala s otevřenou náručí, jako by se posledně nic nestalo a otec naopak zarytě mlčel a neuráčel se ani obtěžovat tím, že by pozdravil svého syna. Vlastně jsem za to byl rád. Ell už doma byla a pomáhala mámě v kuchyni připravovat večeři. Jakmile odbila šestá hodina, nastal čas, abychom se všichni společně usadili u jídelního stolu. Ta hustá atmosféra, která tam panovala by se dala krájet a všechno to cinkání příborů se zdálo v tu chvíli až příliš hlasité a přehnané. Nakonec to tíživé ticho přerušila Ell.

"Poprosila jsem mámu aby připravila tuhle večeři, protože jsem s vámi dvěma chtěla něco probrat. Já vím, že minule to nedopadlo nejlíp a proto bych to vše dnes ráda probrala ještě jednou a v klidu," mluvila na ni až nezvykle tiše, přesto jsme ji všichni moc dobře slyšeli. Nepředpokládal jsem, že by otec změnil názor a překvapilo mě, že samotná Ell v to vůbec doufá, když ví jaký v tomhle otec je. "Zrovna se mi začalo dařit a mám možnost rozjet svou vlastní módní značku, to všechno mi teď trochu ztěžuje fakt, že čekám dítě. Nechci se ho ale vzdát, mám z toho radost a těším se na něj. Jen by se mi teď hodila pomocná ruka. Doufala jsem, že bych mohla bydlet tady, že by jste mi se vším máma a ty pomohli," stočila svůj pohled k otci, který se stále věnoval svému jídlu, přesto ale vnímal všechno co Ell říkala. 

"Už jsem ti k tomu jednou řekl svoje Ellie a za tím si stojím," pronesl bez mrknutí oka, aniž by se na mou sestru byť jen podíval. Viděl jsem jak se Ellin výraz plný naděje pomalu mění ve zklamaný a smutný.

"Tati prosím," nevzdávala to. "Nikdy jsem tě o nic nežádala, tak tě prosím, buď mi alespoň pro jednou dobrým otcem a stůj při mě," nešlo přehlédnout, že se jí oči plní slzami. Bylo mi víc než jasné, že má sestra nemá zrovna daleko k pláči, i když se to snažila sebevíc potlačovat. 

"Řekl jsem ne! Co sis natropila, to si taky sněz. Pokud nejsi schopná se o dítě postarat sama, tak běž na potrat," v té chvíli šlo zřetelně poznat přesně ve které chvíli se v Ell něco zlomilo. Z očí ji jako vodopády stékaly slzy a chvíli to vypadalo, že nezvládá ani dýchat. Ještě několik vteřin tam jen stála a zírala na otce, než se s pláčem rozeběhla do svého pokoje. Matka jako vždy jen v tichosti seděla a tvářila se, jako by tam ani nebyla. Začínal jsem toho mít vážně dost. 

Ellie moc dobře věděla, že u otce nejspíš nepochodí, přesto čekala alespoň nějaké zastání. On ji nedokázal dát ani to. Měl jsem chuť mu za to jednu vrazit, chtěl jsem po něm řvát, ale usoudil jsem, že to nemá smysl. Proto jsem jen s naštvaným výrazem vstal od stolu a odešel jsem do pokoje za Ell. Ležela ve své posteli a usedavě plakala. Posadil jsem se vedle ní a přitáhl jsem si ji k sobě do náručí. Tam jsem ji pak hladil po vlasech tak dlouho, dokud se neuklidnila a neusnula.