Ať už jsem chtěla nebo ne, stejně jsem nakonec z šatny vyjít musela. Už jen kvůli té spoustě peněz, které se za chvíli se mnou rozhodl Ethan zaplatit. Takový balík byl přesně to, co jsem pro tátu potřebovala. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se alespoň něco konečně obrací k lepšímu. V koutku duše jsem doufala, že v prázdném sále nebude už ani Ethan, ale bohužel se mi mé přání nesplnilo. Postával zkroušeně u baru a pohledem hypnotizoval sklenku alkoholu ve své ruce. Lehce jsem si odkašlala abych upoutala jeho pozornost. Když si mě všiml, okamžitě sklenici odložil na bar a udělal dva rychlé kroky směrem ke mě, než se zarazil v dalším pohybu. Nejspíš ho k tomu přiměl můj nesouhlasný výraz. Místo toho se vrátil zpátky na své původní místo a znovu se chopil své sklenky, ze které do sebe kopl zbytek alkoholu. Po pár vteřinách jsem nakonec vyšla jeho směrem a postavila jsem se jen kousek od něj.

"Chtěl bych se ti moc omluvit Becco. Nemáš ani tušení, jak moc mě to mrzí," prolomil to tíživé ticho mezi námi.

"Nechci už se o tom bavit. V dopise jsem ti vše napsala," zakroutila jsem hlavou. 

"Já vím a máš pravdu. Neznáme se. Až teprve v den kdy jsi odjela mi došlo, jak málo jsem tě znal, jak málo jsem o tobě věděl," přesunul svůj pohled na mou osobu.

"To už je teď jedno," zašeptala jsem.

"Ne, to není Rebbeco! Já tě chci poznat. Vím, že jsem to totálně posral a moc rád bych to napravil," udělal krok směrem ke mě, takže už nás od sebe dělilo jen pár centimetrů. Srdce mi divoce bušilo. Neměla jsem tušení, co mu na to říct. "Nemusíš mi o sobě říct všechno teď hned, ale dlužíš mi hodinu tvého času a já bych ho nerad promrhal postáváním u baru. Takže tě moc prosím, věnuj mi jeden tanec a alespoň poslouchej, co ti říkám," díval se mi zpříma do očí. Žádný úsměv, žádná zamračená vráska. Na tváři měl po celou dobu vážný výraz, očividně mu na tom opravdu hodně záleželo.

Dlužila jsem mu to, minimálně za to, jakou částku kvůli toho obětoval. Navíc, díky němu má můj táta šanci na uzdravení a život bez starosti, to mu nikdy nezapomenu. Proto jsem jen tiše přikývla na souhlas, načež on přešel za bar k přehrávači u kterého chvíli postával, než se z reproduktorů začali linout první tóny písně od Dermota Kennedyho - Outnumbered. Nevím jestli ji vybral záměrně nebo to byla jen náhoda, ale ta píseň byla jako psaná pro nás. Zírali jsme jeden druhému do očí, když ke mě nastavil svou dlaň. Omámeně jsem vložila svou ruku do jeho a nechala jsem se táhnout na volné místo k pódiu. Tam si mě pak lehce přitáhl co nejblíž k sobě a druhou rukou mě uchopil za pas, přičemž já mu svou druhou ruku položila na rameno. Společně jsme se houpali do rytmu písně a hleděli si upřeně do očí. Připadalo mi, jako by vzduch kolem nás zhoustl. 

"Všichni si vždycky mysleli, že si žiju jako král. Mysleli si, že dostanu všechno co si zamanu. Pravda, občas to tak bylo. Jenže jsem to nikdy neměl jednoduché," začal mluvit a když jsem se nadechovala abych něco řekla, tak mě v mém úmyslu zarazil nesouhlasným zavrtěním hlavy. "Pro mého otce jsem byl vždycky velkým zklamáním. Hned jak to šlo, tak mě poslal na internátní školu, stejně tak i mou sestru. Při každém našem setkání mi neopomenul vyčíst všechno v čem jsem neuspěl a jak moc velkým zklamáním pro naši rodinu jsem. Doufal jsem, že alespoň k mé sestře bude přívětivější, ale nestalo se tak. Máma...mám jí rád, ale...nikde se nás nezastala. Nikdy při našich hádkách nic neřekla, jako by jí na nás nezáleželo," při poslední větě sklopil pohled smutně k zemi.

"Tak to určitě není," snažila jsem se ho povzbudit. Bylo mi ho hrozně líto. Neměla jsem tušení, že to má doma takhle špatné. Vždycky se tvářil jako hrozný pohodář. On ale jen potřásl hlavou.

"Nikdy jsem to nikomu neřekl. Nechtěl jsem aby to někdo věděl. Nebyl k tomu důvod, nikomu do toho nic nebylo. Ale ty...chci aby jsi to věděla. Protože jedině když jsem s tebou, neužírá mě to zevnitř. Jen s tebou si připadám, jako by opravdu bylo všechno v pořádku," podíval se mi znovu do očí a já měla co dělat abych ten pohled ustála. Pořád jsem ho milovala, ty city mě ne a ne opustit. A po tomhle jsem měla pocit, že mi pro něj srdce bije ještě dvakrát tak zběsileji. 

Mohla jsem v tu chvíli udělat spoustu různých věcí. Mohla jsem mlčet, změnit téma, políbit ho nebo třeba dodržet, co jsem psala v dopise a odejít, protože jsem si byla jistá, že ona hodina už dávno uběhla. Jenže já neudělala ani jedno z toho. Rozhodla jsem se totiž poprvé v životě udělat něco naprosto jiného...a to svěřit se někomu s něčím osobním.

"Lásku k tanci jsem zdědila po své mámě," pohled jsem měla zabořený do podlahy, a přesto jsem cítila jak mě Ethan propaluje pohledem a zároveň v tichosti vyčkává až budu pokračovat. "Celý život se tanci věnovala a než otěhotněla, tak ho dokonce nějakou dobu i vyučovala. Byla moc krásná a úžasná. Alespoň tak mi ji táta vždycky popisoval, tak jsem ji vídala na nahrávkách, které mi po ní zbyly," pokračovala jsem. 

Cítila jsem jak se mi do očí derou slzy. Nejspíš to vytušil i Ethan, protože sundal ruku z mých zad a jemně mi nadzvedl bradu abych se mu znovu dívala do očí. Chtěl mě povzbudit. Beze slov se mi snažil naznačit, že je tam pro mě. Nikdo jiný by nechápal jak těžké to pro nás bylo stát tam naproti sobě a svěřovat si tyhle osobní věci. To, co jsme jeden druhému říkali pro nás bylo posvátné. Bylo to něco, co jsme rozhodně nehodlali svěřit jen tak někomu. To, že se svěřil on mi a hlavně to, že jsem se otevřela já jemu, pro nás znamenalo opravdu moc. Znamenalo, to důvěru jeden v druhého. 

"Zemřela u porodu, neměla jsem ani šanci ji poznat. S výchovou tátovi tehdy pomáhala mamčina nejlepší kamarádka, má teta Max. Máma mi hrozně chybí. To kvůli ní jsem si vybrala tanec a tuhle školu. Alespoň takhle jsem si připadala jako by byla se mnou, takhle jsem ji mohla být blíž. Proto jsem si i jako přezdívku v klubu zvolila její jméno. Jmenovala se Molly," dokončila jsem svůj monolog. Při vyřčení jejího jména a mé přezdívky se Ethanovi na tváři objevil lehký úsměv a mě to donutilo pousmát se taky. 

Pořád jsme stáli těsně u sebe, ale už jsme netančili. Ethan mě jednou rukou držel za záda, ani nevím kdy ji tam dal a druhou mě stále držel lehce za bradu. Já se jej zase držela za ramena. Hleděli jsme si do očí a kolem nás panovalo příjemné ticho. Znovu se na mě pousmál, než se ke mě naklonil a lehce mě políbil. Jen zlehka přejel svými rty po těch mých. Zkoušel jak na to budu reagovat, jestli ho nechám. V hlavě mi blikalo červené výstražné světlo a upozornění abych to nedělala, že to není dobrý nápad, jenže srdce bylo zásadně proti. Takže místo toho, abych ho od sebe odstrčila nebo řekla ne, jsem jen zavřela oči a nechala ho aby pokračoval. Toho on využil a přitáhl si mě k sobě ještě blíž, načež mě políbil znovu, tentokrát prudčeji a vášnivěji. Ať už to mezi námi mělo být v následujících dnech jakékoliv, v tu chvíli jsme tam byli jen my dva, jeden pro druhého.