Většinu času jsem od párty u Daniela trávila zavřená v pokoji. Ethan mě znovu začal bombardovat záplavou zpráv a telefonátů, jenže já rozhodně neměla v plánu mu odpovídat. Proto jsem telefon odhodila na druhou stranu pokoje a raději jsem se pustila o přípravy na další ročník školy. Připadala jsem si hloupě, ale potřebovala jsem nějak zaměstnat hlavu abych hned nevolala tátovi nebo tetě Max, nedejbože abych si hned nezablokovala letenku na další let domů. I z toho důvodu jsem se docela těšila na první zkoušku a vystoupení v klubu po tak dlouhé době. Kupodivu na mě Lidya ani nebyla naštvaná, nejspíš holky odvedly dobrou práci s vysvětlením mé nepřítomnosti. Sotva jsem přišla už na mě vybalila spoustu informací ohledně víkendového vystoupení a hlavně ohledně benefičního večírku, který pořádá. Vzala mě s sebou do kanceláře a do ruky mi dala štos papírů.

"Tady jsou veškeré choreografie a informace o kostýmech, které se budou používat na benefičním vystoupení," vysvětlovala mi a mezitím procházela další listy papíru, co měla poházené po stole. 

"To vystupujete každý rok s tím stejným?" nakrčila jsem obočí a listovala mezitím papíry, které jsem měla v ruce.

"Úplně s tím stejným ne, ale držíme se osvědčené klasiky," zamračila se na mě, ale jinak si mě dál moc nevšímala. Nevím proč ale musela jsem se tomu uchechtnout za což jsem si vysloužila další vražedný pohled. "Na, tady máš seznam organizací a osob pro které se budou letos vybírat peníze. Funguje to tak, že po skončení vašeho vystoupení budou návštěvníci na každou z vás přihazovat peníze a s tím, který nabídne nejvíc pak strávíte hodinu času a věnujete mu jeden tanec," vítězně se na mě usmála. Věděla moc dobře, že mi tohle bude proti srsti a taky moc dobře věděla, že proti tomu nemůžu nic říct.

"Dobře," přikývla jsem skrz zaťaté zuby. 

"Ale aby sis zase nemyslela, všechny peníze, které do času s tebou návštěvník vloží poputují na osobu ze seznamu, kterou si vybereš," kývla směrem k papírům, které mi podala. Začala jsem tou hromádkou listovat a už po dvou stránkách mi z toho šla hlava kolem. Bylo tam tolik různých organizací zaměřující se na různorodé nemoci od demence přes autismus až po léčbu rakoviny. Ten seznam mě zaujal. Vím, že i táta se do jedné takové organizace hlásil, doufal totiž, že díky tomu získá dost peněz aby nemusel prodávat kvůli léčby svou dílnu. Po chvíli listování jsem ho na seznamu mezi ostatními opravdu našla. 

"Chci svoje peníze věnovat téhle osobě," bez váhání jsem s odhodlaným výrazem položila list papíru před Lidyi a ukázala na jméno svého táty. Ona na to chvíli zírala až se nakonec pohledem vrátila zpět na mě. Dle jejího výrazu mi bylo jasné, že ji došlo kdo dotyčná osoba je a že se tedy jedná o mého tátu. Už se nadechovala aby něco řekla, ale já ji zarazila razantním zavrtěním hlavy. Chvíli na mě ještě zírala než nakonec stočila svůj pohled jinam. V místnosti nastalo hrobové ticho a já tedy považovala naši konverzaci za uzavřenou a tak jsem se vydala směrem ke dveřím.

"Víš co, rozhodla jsem se udělat změnu," zastavil mě v chůzi její hlas a já se tak otočila zpátky na její osobu. Nechápavě jsem nakrčila obočí a čekala jsem až bude pokračovat. "Možná bychom v rámci programu mohli letos udělat menší změnu a budu tedy moc ráda, když ty sama vymyslíš celou choreografii i kostýmy, co ty na to?" usmála se na mě o něco upřímněji.

"To myslíš vážně?" užasle jsem na ni hleděla a nemohla jsem uvěřit tomu, že mi tohle opravdu nabídla. Bylo by to super, kdybych mohla udělat vystoupení podle sebe. 

"Naprosto vážně," přikývla a já ji věnovala zářivý úsměv. Hned na to jsme začali projednávat podrobnosti.

***

To, že při vystoupení znovu budu muset čelit i Ethanovi jsem si bohužel uvědomila až ve chvíli, kdy jsem skoro stála na pódiu. Měli jsme na sobě tentokrát overal s dlouhými nohavicemi i rukávy, každá v jiné barvě. Na rukávech a v dekoltu byla látka více průsvitná než na jiných místech, ale i tak byl materiál velmi příjemný. Tohle taneční číslo bylo sice v rychlejším tempu, ale choreografie nebyla až tak náročná. Když jsem o pár dnů zpátky při tréninku poslouchala text písničky na kterou jsme měli tančit, přišla mi až přehnaně příhodná. Obzvlášť pak ve chvíli kdy jsem s holkama vstoupila na pódium a stanula jsem tváří v tvář Ethanovi, který opět seděl na svém obvyklém místě. Doufala jsem, že bude mít dost rozumu na to, aby sem nechodil, ale očividně se tak nestalo. Seděl tam a koukal na mě se smutným výrazem ve tváři. Snažila jsem se udržet si po celou dobu kamennou tvář a hlavně nedívat se vůbec jeho směrem. Jenže to nebylo zrovna dvakrát lehké, hlavně proto, že i přesto co se stalo jsem do něj byla pořád zamilovaná. Sotva naše vystoupení skončilo, tak jsem se rychle převlékla a za pomocí holek utekla z klubu, tak aby mě neviděl. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že se chovám jako malé dítě, ale prostě jsem se v jeho přítomnosti nedokázala chovat rozumně a to byla taky jedna z věcí co mě štvala.