Mrzelo mě, že ode mě Becca tak rychle utekla. Opravdu jsem si přál aby se to mezi námi bylo zase v pořádku, ale očividně se mi mé přání jen tak nevyplní. Po tom co z párty odešla, jsem se taky vydal domů. Nebylo nic co by mě tam dál drželo a navíc už mě to ani nebavilo jako kdysi. Doma jsem pak ještě několik hodin ležel v posteli a zíral do stolu. Při tom jsem si prohlížel fotky nás dvou, které se mi podařilo vyfotit, když jsme spolu trávili víc času. Zrovna jsem narazil na fotografii z hokejového zápasu na který jsem se ji rozhodl vzít. Můj vytahaný dres Becce moc slušel a na fotce se usmívala jako sluníčko. Byla prostě nádherná. 

Snažil jsem se několik dalších dnů trávit čas na místech, kde jsem věděl, že by Rebecca mohla být, jenže ani tak se mi nepodařilo se s ní setkat nebo snad promluvit. Naštěstí moje bláznivé počínání zarazila Ell, když mi jednoho dne zavolala. Měla mít zrovna jednu z  prvních prohlídek u svého lékaře a dokonce už jí lékařka měla ukázat dítě na ultrazvuku. Nechápu jak to přede mnou mohla tak dlouho tajit. Mrzelo mě, že mi nic neřekla. Aby mi tohle všechno vynahradila, poprosila mě, abych s ní na ono vyšetření zašel. Už když jsem ji vyzvedával, poznal jsem jak moc je má malá sestřička nervózní. Na sobě měla upnuté šaty a tvářila se jako by jí zrovna umřelo štěně. Když jsem ji takhle viděl měl jsem chuť zabít toho hajzla, co se na ni vykašlal a nechal ji i s dítětem samotnou. Bylo nezvyklé, když se mnou za celou cestu ani jednou nepromluvila, jen si nervozně hrála s náramkem na ruce. 

Celé mi to připadalo strašně divné. Ve chvíli kdy Ell ležela a doktorka ji skenovala břicho tady vedle ní měl stát její přítel a budoucí otec, ne já. Neměl jsem vůbec tušení jak to celé funguje a mezitím, co doktorka Ell vysvětlovala všechny potřebné věci, jsem byl já ponořený do svých vlastních myšlenek. Vytrhla mě až když mě Ell chytla za ruku, teprve tehdy jsem zvedl pohled k jejímu obličeji a ona mi věnovala děkovný úsměv. Ona mě teď potřebovala víc, než kdykoliv jindy a já ji hodlal být přesně tou oporou, jakou potřebovala. 

***

"Děkuju že jsi tam šel se mnou," znovu se na mě usmála, když už jsme seděli v nedaleké kavárně nad hrnkem horkého čaje. 

"Jsem přece tvůj velkej brácha," opětoval jsem ji úsměv a mrknul jsem na ni. 

"Jak to pokračuje s Beccou? Už jsi s ní mluvil?" zavedla hovor na téma, kterému jsem se chtěl vyhnout. 

"Vlastně ne. Pořád se mi vyhýbá," zavrtěl jsem hlavou a má nálada při myšlence na ni klesla znovu na úroveň mrazu. 

"Bude to zase dobré," chytla mě Ell za ruku a snažila se mě utěšit. Jenže to jsem já nepotřeboval. Potřeboval jsem Beccu. Bez ní jako by najednou nemělo nic smysl. Jenom s ní jsem mohl zapomenout na to, co se děje doma, na všechny starosti. V těch chvílích neexistovalo nic jiného než jen my dva a já to chtěl zpátky. "Většinou na tyhle věci zabírá nějaké velké gesto," zamrkala na mě Ell a znovu mě tak vytrhla z mých myšlenek.

"Není to klišé?" zamračil jsem se. Nezdálo se mi, že by zrovna tohle mělo na Beccu zabrat. Navíc jsem ani neměl nejmenší tušení jaké velké gesto bych pro ni měl udělat.

"Ber to jak chceš, ale až nastane ta správná doba, tak poznáš co je potřeba udělat pro to, aby jsi získal její srdce zpátky," zazubila se na mě a dál se věnovala svému šálku s čajem. Moc jsem nerozumněl tomu, jak to Ell myslela, ale neptal jsem se. Já jen doufal, že to mezi námi ještě půjde zachránit.