Celý let jsem prospala a když jsem vešla do letištní haly, už tam na mě čekal strýček Ben. Přivítal mě obrovským objetím a pusou do vlasů. Tolik mi chyběl, jako bych ho neviděla celou věčnost. Chtěla jsem aby pro tátu byl můj příjezd překvapením a tak jsem poprosila strýčka aby mě přijel vyzvednout na letiště a pomohl mi s kufry. Neváhal ani chvíli a měl obrovskou radost, že mě zase uvidí. Stejně tak byl přesvědčený, že i mému tátovi prospěje, když teď budu nějakou dobu s ním. Když jsme pak seděla v autě a pozorovala ubíhající krajinu, začínala mě přepadat nervozita. Připadala jsem si nesvá, nevěděla jsem co mě čeká. Poslední informace, které jsem o tátovi měla, byly od strýčka a ten mi řekl jen to, že tátu propustili z nemocnice domů. Tolik jsem se zabrala do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že už jsme dojeli před náš dům. Vypadal pořád stejně a přesto jinak. Tak nějak opuštěněji. Místo kde jsem vyrůstala a které dřív zářilo tolika barvami, teď bylo najednou nějaké šedivější a pochmurnější. 

Strýček mi pomohl s kufry z auta a sám pak odjel kvůli pracovním záležitostem do města. Já zůstala stát na naší dřevěné terase, kufry položené vedle sebe, v jedné ruce držíc můj batoh a jen jsem zírala na naše už časem vybledlé a oprýskané vchodové dveře. Po tak dlouhé době jsem byla zase doma a přesto jsem z toho nebyla tak šťastná, jak jsem si původně představovala. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, než jsem nakonec zazvonila na zvonek. Nějakou dobu se nic nedělo až se nakonec otevřely dveře. Ačkoliv to byl můj táta, v tu chvíli přede mnou stál úplně cizí člověk. Ten muž přede mnou měl holou hlavu, nikoliv tátovi světle hnědé a místy šedivé kadeře. Byl taky o dost hubenější, než můj táta před mým odjezdem, protože já ho vždycky s radostí vykrmovala. A když jsem se pak zaměřila na jeho obličej, cítila jsem jak na mně jdou pomalu mdloby. Vypadal, jako by během té doby zestárl nejméně o deset let. Jinak veselý a na dotek jemný obličej, byl vrásčitý, popraskaný a mnohonásobně smutnější. Jediné co jsem na něm v tu chvíli poznávala byly jeho vlídné, modré oči. Koukal na mě zaskočeně a hlavně překvapeně, což byl v první chvíli i účel mojí návštěvy. Jenže když jsem ho tam viděla stát, dopadla na mě ta tvrdá realita jeho nemoci. S otevřenou pusou a slzami v očích jsem upustila batoh na zem a bez jediného slova jsem se rozběhla přímo do jeho náručí. Tolik mi chyběl! Vyčítala jsem si, že jsem ho tam nechala samotného. Připadala jsem si tak sobecká, že jsem dala přednost sobě, před mým milovaným tátou. Brečela jsem mu jako malé dítě, schoulená na hrudi a on mě jen ochranitelsky objímal a lehce hladil po zádech. 

Když jsme se oba uklidnili z prvotního šoku, vydali jsme se společně domů. Tam jsem nám oběma udělala šálek bylinkového čaje, a pak jsme se posadili do starého gauče na terase vedoucí do zahrady. Dlouho do noci jsme si pak povídali o mé škole, tetě Max a dalších věcech co se za dobu mého pobytu mimo domov staly. Smáli jsme se a bylo nám fajn, stejně jako za starých časů. Pak už se můj táta cítil unaveně a tak jsem mu pomohla do postele, kde skoro hned usnul tvrdým spánkem. Já jsem se pak sama vydala do svého starého pokoje. Všechno tam zůstala tak, jak jsem to tam nechala. Moje malá postel u okna, neustlaná a s velkou kopou polštářů. Knihovna plná knížek různých žánrů vedle mého starého psacího stolu s tvrdou a nepohodlnou židlí. V rohu u dveří pak stála prázdná šatní skříň polepená fotkami a plakáty. Ten pohled mě dojal a rozveselil zároveň. Do doby než jsem sem přijela, mi ani nedocházelo, jak moc mi domov chybí. Vyčerpaná jsem se svalila do postele a během minuty upadla do hlubokého spánku.