„Docela jim to jde, co?" řekl Darius tiše a posadil se vedle Nathaniela na trávu.

„Hmmm," zamumlal, ale ve skutečnosti ho nevnímal. S pootevřenými ústy sledoval Sebastiena a Emu a nemohl od nich odtrhnout zrak.

Andělé spolu zápasili. A přestože se rozhodně nedrželi zpátky a pěsti a kopy létaly vzduchem v obrovské rychlosti, spíš než zápas to připomínalo synchronizovaný tanec. Jejich síly byly poměrně vyrovnané. Na zem padali oba v podobném počtu. Používali křídla jako zbraně i k úskokům. Nalétávali na sebe. Vrčeli. Nadávali. Dávali do toho všechno.

Nate Sebastiena viděl bojovat poprvé. Nemohl se vynadívat. Měl na sobě jen kalhoty. Vlasy, původně svázané koženou šňůrkou, mu v zacuchaných pramenech poletovaly okolo obličeje. Štíhlé tělo se mu lesklo potem stejně jako dívce. Připadal mu neuvěřitelně přitažlivý a každou chvíli se kousal do rtu z emocí, které vibrovaly poutem.

Přestože už oba byli unavení a poměrně obouchaní, cítil z něj radost, která se přinášela i na něj. Nedalo se to srovnat s extází, kterou mu přinášel Sebastienův smích, ale tohle se tomu nápadně podobalo. Culil se z toho nadšení. Neměl pochyb o tom, že si to celé Sebastien náramně užívá, což dokazoval i širokým úsměvem, když zrovna nenadával.

To u něj také prakticky neznal. Sebastien se ovládal tak dokonale, že se plně projevoval jen při sexu. A Nate zjistil, že nyní, když provozoval jinou fyzickou aktivitu, se taktéž nesnaží emoce potlačovat. Neměl na to nejspíš čas. Kdyby se snažil cokoliv tlumit, Ema by ho jednoduše přeprala.

Na okamžik se zastavili pár metrů od sebe. Oba zhluboka dýchali a měřili se pohledy. „Už nemůžeš?" zeptal se Sebastien klidně. V černých očích zajiskřily rozverné plamínky. „Potřebuješ pauzu?"

„Pff," odfrkla Ema a odfoukla část fialové ofiny z námahou zrůžovělého obličeje. „Takového staříka zvládnu jednou rukou."

V Nathanielovi hrklo. Darius se pobaveně ušklíbl.

„To odvoláš," doporučil jí Bastien varovně.

Zasmála se a nevinně zamrkala. „Nepotřebuješ hůl, aby ses udržel na svých starých nohách?" provokovala.

„Ví jistě, co dělá?" zamumlal Nate směrem k Dariusovi.

„Naprosto," uklidňoval ho a šťouchl ho do boku. „Hoď se do klidu. Jenom si hrajou. Předvádějí se před tebou."

„Přede mnou?" nechápal.

„Jasně. Já je viděl už tolikrát, že se celkem nudím. Ale co Cyrus umřel, tak netrénovali. Je to docela fajn změna," podotkl, natáhl se pro stéblo trávy a začal ho žvýkat. „Je dobrý vidět, že neztratil kondici. Trénujete spolu?"

„Máš poslední možnost," zavrčel Bastien. „Odvolej to."

Vyplázla jazyk. „Ani smykem, ctihodný kmete."

„Netrénujeme," odvětil Nathaniel a rozšířil oči.

„Hloupé děcko," ucedil Bastien a prudce rozepjal křídla. Vítr, který se proháněl na louce, již si vybrali k tréninku, mu rozevlál vlasy. V zapadajícím slunci se Nathanielovi zdálo, jako by mu okolo hlavy plápolaly plameny. V kombinaci s bledou pokožkou a černýma očima vypadal nebezpečně. A nádherně. Dokonale.

Bastien nečekal na nic dalšího. Využil okamžiku, během kterého Ema mrkla na diváky. Pomohl si křídly a skočil. Chytil dívku za ramena, shodil ji na zem a překulil se s ní. Chvíli se vzduchem míhalo jen barevné a bílé peří se stébly trávy, než se obraz ustálil. Sebastien si ji tiskl zády k hrudi. Držel ji nohama, rukama i křídly. Nemohla se ani hnout.

Naklonil se k jejímu uchu a s pohledem upřeným na Nathaniela zapředl: „Odvoláváš?"

„No jo, no jo, vzdávám se. I po sto letech ještě něco dokážeš. A na to, že ti je asi tak pět tisíc, vypadáš docela zachovale, taťko," zazubila se a celkem spokojeně se o něj opřela. „Nate, věděls, že je Sebík můj táta? Ofiko pro lidi. Přepsal na mě firmu, heč."

„To je mi ho docela líto," odfrkl a cítil, jak rudne. Sebastien na něj stále upřeně hleděl. Znal ten pohled. Hlad, kterým se na něj díval. Stejný, jakým on sledoval jeho ladné pohyby předcházející hodinu. Zavrtěl se a přitáhl si kolena před sebe. Pro jistotu. „Nechalas mu aspoň něco, nebo jsi už všechno utratila?"

„Noo," protáhla, „nejsem si jistá. Asi budu muset zkontrolovat účet. Můžeš mě pustit, taťko? Potřebuju se vykoupat. A ty taky. Kousek odsud je vodopád. Můžeme ho proletět, než se dostaneme domů."

„To zní přijatelně," souhlasil, uvolnil stisk a odrazil se. „Zkus mě dohnat."

„Zmetku, to není fér!" vykřikla a jala se ho následovat. „Pak kdo je tu děcko!"

Nate si povzdechl. Vůbec se mu nelíbilo, jak se o Bastiena opírala. Cítil podivnou směsici žárlivosti a touhy a nemohl si vybrat, co převládalo. Až dokud spolu neodletěli. To už věděl, co převládalo. I to, že to byl zcela iracionální pocit.

Od jejich poslední hádky se uklidnil. Získal jistotu. Sebevědomí mu sice nenarostlo, ale Bastien systematicky pracoval na tom, aby alespoň pomaličku šplhala po pomyslném žebříčku. Bezmezně svému druhovi důvěřoval. Stejnou důvěru měl i v Emu. Přesto si nemohl pomoci a nedokázal bodnutí u žaludku zcela potlačit.

Darius vedle něj naopak nevykazoval žádnou reakci nad tím, že oba odletěli kamsi k vodopádu se vykoupat. Otočil se k Nathanielovi a zvědavě naklonil hlavu ke straně. „Fakt spolu netrénujete?"

Nate potřásl hlavou. „Ne. Ani jsem nevěděl, že je takhle dobrej."

„A s někým jiným?"

„Ne. Proč –"

„Pořád nechápu, jak se ti podařilo mu jednu vrazit. Že ho pak smraďoši chytli, to chápu, bylo jich hodně a on byl na zemi. Ale jak jsi ho k té zemi poslal?" vysvětloval důvod svých otázek a poškrábal se v krátkých vlasech. „Kdyby chtěl, tak Emu dostal na lopatky okamžitě. A přitom ona je anděl ochránce."

Nate sklopil hlavu. Dobrou náladu, která se stále ozývala skrze pouto, náhle vystřídala tíseň. „Protože mi věří," hlesl tiše a svěsil křídla. „Nečekal, že bych ho praštil."

„Chápu," řekl a položil mu ruku na rameno. „Už sis to přestal vyčítat?"

„Většinou," připustil a povzdechl si. Pohlédl mu do očí a ušklíbl se. „Pokud mi to někdo třeba takhle skvěle nepřipomene."

„Nechci tě trápit," omlouval se Darius a pomalu stáhl ruku zpět. „Vlastně se ti chci omluvit. Neměl jsem tě prudit a něco z tebe tahat. Myslel jsem to dobře, ale nějak se to zvrtlo. Nechtěl jsem, abyste se hádali."

„To je v pohodě," mávl rukou a prsty pročísl trávu kolem sebe. „Asi to bylo potřeba. Aspoň se pročistil vzduch a já jsem snad o něco menší idiot."

Daruis ho hravě plácl do ramene. „Jsi pako. Vracejí se."

Nate spíše cítil, než viděl, jak se andělé blíží. Pouto mu dávalo najevo lépe než co jiného, kde se partner nachází. Postavil se na nohy, protáhl se a usmál, jakmile si všiml Bastiena i očima. Mohl použít runu a vidět ho dřív, ale zdálo se mu zbytečné kouzlit. Stačilo mu, co z pouta cítil. Radost. Veselí. Přihrnul se k němu prakticky s rozběhem.

Ledový, mokrý, ale evidentně šťastný Sebastien Nathaniela objal pažemi i křídly a hluboce ho políbil.

Nadšení zavibrovalo poutem tak, že Nate cítil impulsy až v konečcích prstů. Chmury z Dariusovy otázky byly definitivně pryč.

Pff, to je doba. Nevím, jestli mě víc děsí, jak dlouho to je rozepsané, nebo jak ten čas rychle utíká, protože se mi nezdá, že by to bylo tolik času, co jsem publikovala naposledy. 

Nicméně. Tuhle část mám napsanou delší dobu. Ale nechtěla jsem ji sdílet dřív, než budu vědět, že s tím hnu. A mám to v plánu poměrně razantně. Poslední dny mi Nate s Bastienem nedají spát, takže další kapitolu mám napsanou a v hlavě mám už docela jasnou představu, co bude dál (konec vím výjimečně od první věty, ale poskládat to, aby se dalo pokračovat druhým dílem... to už potřebovalo trochu uležet). 

Tak jen doufám, že mi tu někdo zůstal. Příští kapitola budě poměrně odpočinková, a pak by to mělo dostat spád. Pokud mi miláčkové do toho nehoděj vidle nebo křídla. Znám své postavy. 

Mějte se krásně. 

W.