„Čím začneme?" ptal se Nate dalšího dne, jakmile se v kuchyni objevil Sebastien. Na stole měl rozloženou sadu šroubováků a připevňoval kus krycího plastu k rádiu, které ještě před několika minutami připomínalo rozebranou hromádku šrotu. Zatvářil se nejistě. „Nevadí, že jsem to opravil?"

Sebastien překvapeně zavrtěl hlavou a přešel ke kávovaru. „Tys to opravil?" ujišťoval se zmateně. Už ani nevěděl, kdy to rádio od Emy dostal. Muselo to být tak před třiceti lety. Přestalo hrát celkem brzy, ale neřekl jí to. Nechal ho prostě vystavené a postupně ho nenápadně schoval za jiné předměty. Z nostalgie ho nechtěl vyhodit.

„No jo," pokrčil anděl rameny. Křídla ho následovala v drobném cuknutí. „Mám rád hudbu, a když jsem si všiml, že to tu máš, tak jsem neodolal. Stačilo jenom přitáhnout pár šroubků, což bylo fajn, protože kdybych měl opravovat drátky, tak to už bych potřeboval pájku a nějak si nemyslím, že bys ji tu měl."

Druhý anděl měl sotva ponětí o tom, že něco jako pájka existuje. Nikdy se však nezajímal o nic takového. Nebyl zručný na takovéto činnosti. Dokázal si přitáhnout šroub na uvolněné klice a vyměnit žárovku. Cokoliv složitějšího, včetně připevnění obrazu na stěnu, přenechal jiným. Nářadí, které se povalovalo na stole, mu nepatřilo, musel si ho přinést Nate. Avšak kdyby se snažil, možná by v jednom ze šuplíků nalezl připínáčky, jeden křížový šroubovák a zalamovací nůž, pokud už ho dávno nezahodil.

Netušil, zda by se neměl zastydět. Dost pravděpodobně patřilo nářadí k běžnému vybavení domácnosti. Než však stihl říct cokoliv na svou obranu, protože konstatování absence pájky se mu zdálo jako výtka, Nate dokončil obrátku posledního šroubku a stiskl tlačítko. Místností se rozezněla hudba místní stanice a jemu se vyzdvihly koutky do úsměvu.

„Jsi šikovný," řekl melodickým hlasem a všiml si, že Nathanielovi zrůžověly tváře. „Možná bys něco takového mohl dělat ve světě lidí, za předpokladu, že bys chtěl. Není ani nutné, abys něco dělal. Jak jsem říkal včera, je dobré zapadnout. A... také mít nějakou změnu."

„A taky mít nějaký peníze, ne?" doplnil Nate.

„To záleží na tobě," opáčil Sebastien klidně. „Ty si musíš zvolit, zda chceš bydlet mezi smrtelníky, nebo dáš přednost chrámu a jeho, hm, výhodám."

„Myslíš andělskou manu, neustálý dozor starších a neuvěřitelnou nudu?" navrhl přehnaně dychtivě, a naoko přemítal, zda nestojí za to to zvážit. Pak se zazubil. „Myslím, že tuhle velkorysou nabídku asi oželím."

Usmál se na dva šálky, které plnil horkou kávou. „Myslel jsem si to," řekl pobaveně. Odnesl nápoje ke stolu, odsunul jeden šroubek – byl to vůbec šroubek? – na stranu a pohodlně se usadil.

Chvilku sledoval, jak mladík postupně uklízel jednotlivé kousky nářadí zpět do speciálního kufříku. Dnes byl oblečený o něco střízlivěji. Džíny si nechal, ale tričko vyměnil za košili s krátkými rukávy. Předchozího dne si ani nevšiml, že by měl tak svalnaté ruce a široká ramena. Dokonce i dlaně měl poměrně velké, až se divil, že s nimi zvládal tak titěrnou práci. Co jeho černé oči přitahovalo nejvíce, však byla křídla. Perleť se na nich vlnila s každým jednotlivým pohybem a její odstín se měnil v závislosti dopadu venkovního světla a stínů mezi jednotlivým peřím. Na pohled se mu zdála nesmírně jemná a zatoužil se jich dotknout, aby se přesvědčil. Neudělal to; obemkl raději šálek. Sahat na cizí perutě bez dovolení se rovnalo obtěžování. Každý anděl si svá křídla hýčkal a dovolil jen málokomu se jich cíleně dotknout. Někteří to nedovolili nikomu. Křídla byla symbolem moci a životní síly, ale taktéž sexuálního potěšení. Neexistovalo obyčejné pohlazení, které by se dalo považovat za nevinné.

Sebastien na Nathaniela nepohlížel se sexuálním zájmem. Jen zkrátka cítil zvědavost, kterou však věděl, že udrží na uzdě. „Vzhledem k tomu, že ti toho ve škole neřekli evidentně dost," vrátil se k jeho původní otázce, „asi začneme teorií. Potřebuji vědět, co všechno o poutu víš."

„Je to něco jako GPSka," odvětil suše. „Něco, co by mě mělo kontrolovat a buzerovat."

„To ne," odporoval klidně. „Je to mnohem složitější a s kontrolou nebo buzerací to nemá moc společného."

„No, promiň, ale pokud to funguje tak, že celou dobu víš, kde jsem, tak to je kontrola," opáčil mrzutě. „Já jako chápu, že je to asi nutný a nevyhnu se tomu, ale nadšenej z toho asi nebudu."

Sebastien v duchu zavrčel. Vzdělání musel mít na starosti nějaký idiot. Navenek zůstal klidný a vyrovnaný. „Princip pouta je založený na vzájemné důvěře. Ta kontrola tam není proto, abych já kontroloval, jestli jsi skutečně někde, kde jsi řekl, že budeš, ale může se třeba stát, že půjdeme k nějakému hromadnému neštěstí," začal vysvětlovat. „Představ si třeba hořící mrakodrap. Já budu v prvním patře a ty v sedmdesátém. Budu tě potřebovat najít, tak použiji GPSku, aby mi pomohla."

„Hm."

„Nemůžeš se spolehnout na moderní technologie, i když by jistě mnohdy práci ulehčily. Ale domlouvání nahlas může přilákat démony. A pod sutinami nemusí být signál. Nevíme, kam nás zavolají," pokračoval vážně a zpříma mu hleděl do očí. „Navíc pouto vzniklo už v době, kdy mobily ani nic podobného neexistovaly. Spojení má i další výhody. Pokud je dostatečně silné, je možné skrze něj omezeně komunikovat. Dočasně zvýšit sílu run. Spojená aura lépe chrání dvojici."

„V čem je háček?" zeptal se Nate bez obalu. Seděl uvolněně naproti němu, neohroženě mu hleděl do očí, ale tvářil se skepticky. „Nějakej tam určitě je. Uvidíš mi do hlavy?"

Potřásl hlavou. „Funguje to oboustranně. Jako já ucítím tebe, ty ucítíš mě. Neuvidíš moje myšlenky, ani já tvé. Není tam žádná možnost, jak by jeden mohl ovlivňovat skrze pouto vůli toho druhého. Jediné, co může být trochu nepříjemné –"

„Říkal jsem to!" vyhrkl vítězoslavně a mimoděk naježil špičky peří.

„– je sdílení silnějších emocí," dodal, aniž by si všímal přerušení. „Časem se to ale lze naučit skrývat, takže to neobtěžuje."

„Silnějších emocí? Co to znamená?" zjišťoval Nate obezřetně.

Sebastien sklopil pohled k šálku a napil se, než odpověděl: „Láska, smutek, strach, radost, bolest, touha. To jsou nejsilnější emoce, které se těžko kontrolují. Proto je pouto založené na důvěře. Původně mělo být formou lásky, ale –"

„Musíme se do sebe zabouchnout?" vydechl se stopou zděšení.

Povytáhl obočí. „Budeš mě přerušovat pořád dokola?"

„Promiň," zamumlal a svěsil křídla.

„Už budu končit," slíbil tiše. „Původně mělo být pouto formou lásky a dokonce to tak i bylo. V průběhu věků se však zjistilo, že funguje i bez toho. Takže ne, nemusíme se do sebe zamilovat. Musíme si věřit." Postavil se na nohy, odnesl šálek do dřezu a zadíval se z okna. „Pouto dokážeš vytvořit i s andělem, kterého nemáš rád. Klíčem je důvěra." Obrátil se k němu zpět a v jeho černých očích se převalovaly potlačované emoce. „Někomu věřit je však často mnohem těžší než se do něj zamilovat."