Hlasité klepání na dveře vytrhlo Nathaniela z pochmurných myšlenek. Zamrkal. Pohlédl před sebe na stůl, kde měl rozložené součástky od rádia. Nedokázal si uvědomit, jak dlouho ho měl rozebrané. Možná už ho měl i odevzdat. Ne, že by mu na tom záleželo.

Promnul si oči s temnými kruhy pod nimi a prsty zajel do rozcuchaných vlasů. Rukáv kostkované košile se mu svezl po svalnatém předloktí a mimoděk ho napadlo, proč, když má svaly na rukách, je nemůže mít i jinde. Nezdálo se mu to fér. Mohl dělat, co chtěl, a přesto zůstával podsaditý a oplácaný.

Další zaklepání, tentokrát naléhavější. Povytáhl obočí. Netušil, kdo by měl přijít. S nikým se nedomlouval. V nitru se zatřepotal plamínek naděje. Třeba stál za dveřmi nějaký smrdutý démon, na kterém by si mohl vybít svou frustraci.

Zvedl se neochotně a zavrávoral. Dokud se nepostavil, ani netušil, jak moc je unavený. Zívl, roztáhl křídla na maximum a shodil jedním z nich šroubovák ze stolu na zem. Nechal ho tak. Nezáleželo mu na tom. Došel ke dveřím, otevřel je a plamínek zhasl.

„Tak přece jenom žiješ," poznamenal Darius vesele a přelétl ho pohledem. „Ale vypadáš příšerně. Kdys naposled spal?" zeptal se a bez pozvání vešel do bytu. Kráčel rovnou do kuchyně. „Udělám nám kafe. Vypadá to, že ho budeš potřebovat."

„Včera, myslím," zamumlal s pokrčením ramen. „Včera přece Bastien s Emou odjeli, ne?"

Darius se otočil a zakroutil hlavou. „Za chvíli jsou tady."

„Cože?" vydechl nechápavě. Kam mu ty dny utekly? Vždyť odjeli teprve před pár hodinami.

„Nathane, jsou čtyři dny pryč," upozornil ho a přistoupil přímo před něj. Chytil ho za ramena a pohlédl mu pátravě do očí. „Celou dobu máš vypnutej mobil. Sebastien šílí strachy, i když by to nahlas nikdy neřekl, a nejspíš mě přerazí, pokud zjistí, že jsem ti to řekl. Takže to vybal."

Nate se zachvěl. Nikdy nechápal, jak drobná dívka jako Ema může bojovat s démony. Působila příliš křehce. Ale z Dariuse sálal respekt, aniž by zdvihl hlas. Možná za to mohly krátké vlasy, jizva přes obličej a postava ve stylu namakaných vojáků ve filmu. Polkl. Sklopil oči. Stáhl křídla. Srdce mu splašeně bušilo. „Pusť mě," požádal tiše.

„Ne. Evidentně potřebuješ pomocný křídlo. Můžeš mi to říct rovnou, nebo se mě můžeš napřed pokusit přeprat, ale tak jako tak mi to řekneš," ujistil ho mile. Kupodivu to neznělo jízlivě.

Nate zavrtěl hlavou. „Proč? Stejně se nic nezmění. Proč mě prostě nenecháš bejt? Proč máte s Emou pořád potřebu do něčeho vrtat?"

„Protože nejste schopní si poradit sami. Ty jsi moc mladej a Sebastien je možná starej dost, ale má to v hlavě převrácený," odpověděl věcně a stiskl mu ramena pevněji. „A protože nám na vás záleží. Navíc je to poprvý, co se na něco ptám já. Obvykle to páčí Ema."

„Bastien není blázen," bránil ho a zamračil se. Vzápětí posmutněl. „A vlastně možná je. Kdyby nebyl blázen, neztrácel by se mnou čas..." zašeptal a zdvihl hlavu. Modré oči se mu třpytily. Cítil se příšerně. To ráno, kdy spolu mluvili u Bastiena v chrámu, si dovolil na chvíli věřit, že to bude v pořádku. Že to nebyla jeho vina. Ale už tam věděl, že sami sobě lžou.

Byla to jeho vina. Všechno. Neposlechl ho. Uhodil ho. Dopustil, aby ho démoni zajali. Nechal ho tam. Zoufalství, které cítil poté, co ho Bastien strčil do portálu, se proměnilo ve vztek na sebe samotného. Netušil, jak ho ze sebe dostat. Dokázal jen pěstmi a křídly tlouct všechno ve svém okolí.

Na hrudníku mu ležel balvan, který mu znemožňoval dýchat. Ruce i křídla se mu třásly. Ramena mu otřásaly bezhlesné vzlyky, až dokud vyčerpaně nespadl na zem, kde ho Bastien později našel. Nedokázal se ani usmát, že ho má zpět a nezraněného. Měl radost, to ano. Položil by za něj život bez jediného zaváhání. Ale sebenenávist za to, že se nechal přemoct a nechal ho tam, mnohonásobně převýšila veškerou úlevu.

Uzavíral se do sebe. Nedokázal s ním pořádně mluvit. Pokaždé, když se na něj podíval, měl znovu před očima výjev, v němž je bezmocný a obklopený démony. Bál se usnout, protože měl noční můry. A měl obavu, že se to zhorší. Viděl jen jedno východisko.

„Dobře," řekl nakonec a kývl směrem ke stolu.

Darius jeho obličej chvíli studoval, než ho propustil. „Tak spusť," vyzval ho. „Co je za problém?"

Nate zdvihl šroubovák a usadil se. „Jak se dá zrušit pouto?" zeptal se místo odpovědi. Oči měl upřené na součástky na stole.

„Smrtí. To přece víš," odpověděl Darius a zamračil se. Popadl dvě kávy a jednu mu podal, než se usadil proti němu.

„Jo, to vím. Ale to jsem nemyslel," mávl rukou a napil se. „Sakra," zasykl. Spálil si jazyk.

„Tak co jsi myslel?" ptal se a zabubnoval prsty na desce. V tom zvuku se ukrylo otevírání domovních dveří.

„No, ta spolupráce přece není navždycky, ne?" vysvětloval Nate pomalu. „Vždyť... Bastien měl několik partnerů. Ty jsi už určitě měl taky před Emou ve dvojici někoho jinýho."

„Kam tím míříš?" zjišťoval obezřetně. „Chceš Sebastiena opustit?"

„Praštil jsem ho. Chytili ho démoni. Ohrozil jsem ho. Mohli ho zabít," vysvětlil hořce. „Se mnou není v bezpečí. Měl by mít někoho jinýho."

„Napadli vás? Kdy? Proč? Proč o tom nevím?" zavrčel Darius ostře a naklonil se přes stůl k druhému andělovi. „Kdo?"

„Ephraim," šeptl Nate a polkl. Měl dojem, že mu pronikavý pohled lovce hledí až na dno duše. „Kvůli mně. Podělal jsem to. A on nastavil portál a poslal mě domů. Měl jsem tam zůstat."

„Takže Sebastien byl ochotnej tě zachránit a ty ho chceš za to opustit? Nezdá se ti to postavený na hlavu? Vždyť ho miluješ, ne?" řekl nevěřícně a pohlédl k chodbě. Oči se mu rozšířily. „Sakra," zašeptal.

Sebastien stál s obličejem jako vytesaným z mramoru. Ema měla ruku před ústy a vyděšený pohled. Oba zamrzli v pohybu.

Nate si jich nevšiml. „Právě proto. Potřebuje někoho, kdo nedělá školácký chyby."

„To je kravina –" snažil se Darius namítnout.

„Pokud chceš ukončit spolupráci, musíš podat žádost u vedení," ozval se Sebastien chraptivě.

Nathanielovi se zhoupl žaludek. Zasáhla ho pronikavá bolest, která přicházela skrze pouto od druha. Silně se kousl do tváře. V ústech ucítil kovovou chuť krve, když se setkal s jeho pohledem. „Bastiene..."

„Jestli o to stojíš, můžeme vyrazit hned. Nemá smysl to protahovat."

Prázdnota, která se v jeho hlase promítla, Nathaniela praštila jako kladivo. Neslyšel, že přišli. Tohle se krutě nepovedlo. Toporně se postavil a chtěl jít za ním. Uvažoval sice o tom, že by ho opustil, aby mu tím prokázal službu, ale jakmile ho viděl ve dveřích, bylo mu jasné, že by to nedokázal. Na to byl až moc sobecký. Potřeboval ho. Miloval ho. Chtěl ho. Jeho nitrem se rozhořel strach, že by o něj mohl přijít.

Ze Sebastienova pouta nepřišlo nic. Žádná emoce. Žádné pocity. Jen prázdnota; hluboká jako čerň jeho očí.

Ups. Upřímně doufám, že se tohle Nathanielovi povede nějak vyžehlit, protože jinak se asi budou docela trápit a hodně dlouho. A potřebovala bych někde najít nějaký čas. Mám poslední dva koncepty. Uf.