Přišel domů v dobré náladě. Sebastiena našel u kuchyňského pultu, kde připravoval kávu pro ně oba. Zalil ho příjemný pocit, protože z každého gesta vnímal, že ho opravdu zajímá. Že ho má rád a není to způsobené jen poutem. Díky tomu, že ho nechával otevřené, o tom nemusel vůbec pochybovat. Příliš emocí skrz neproudilo, ale pokud ano, byly silné. Chápal, že pořád některé záležitosti nechává za dveřmi, a proto projdou jen některé. Jemu to stačilo. Necítil se tak znevýhodněný a mohl lépe odhadnout, jak se Bastien cítil.

Přišel k němu, přitiskl se k jeho zádům, nos zabořil mezi křídla a objal ho kolem břicha. „Ahoj," zamumlal a potěšeně nasál jeho dokonalou vůni.

„Ahoj," pozdravil nazpět a pohladil ho po paži. „Jak ses měl?"

„Ani nevím, teď je mi fajn." Konečky prstů začal hladit pevné břicho a obkreslovat knoflíčky košile. Roztáhl křídla a objal ho i jimi. Vnímal každý jeho nádech i jemné chvění peří, které ho šimralo na tváři. „Nějak se mi gumuje mozek pokaždý, když jsem s tebou."

Sebastien se zasmál. Krátce. Radostně. A Nathaniela to zasáhlo jako blesk. Miloval jeho smích, kterým tak moc šetřil. Situace, kdy se skutečně zasmál tak, že mu byly vidět zuby, by mohl i za ty dlouhé měsíce spočítat na prstech jedné ruky. O to víc si tak vážil situací, jako byla tato. Když ho rozesmál právě on a poutem zacloumala čirá radost. Potřeboval mu to sdělit.

„Miluju, když se směješ," zašeptal mu do zad a jedním prstem zaplul mezi dva knoflíčky. Ucítil jeho kůži a skousl si ret. Chtěl cítit víc. Nenápadně a pomalu začal jeden z knoflíků rozepínat.

„Promiň, že mi to nejde častěji," omlouval se upřímně. Pokud si všiml, že mu Nate rozepíná košili, nedal to přímo najevo. Jen položil kávový filtr na kuchyňskou desku, kam poté položil i ruce.

„Málo tě rozesmívám," zkonstatoval věcně. „Budu s tím muset něco dělat a víc se snažit." Vklouzl pod košili celou dlaní. Dech se mu mírně zrychlil. Napadla ho myšlenka, že když se mu nedaří ho rozesmát, mohl by ho alespoň rozvzdychat. Z té ideje se mu zhoupl podbřišek. Prsty zkoumal horkou pokožku, druhou ruku posunul na bok a stiskl jej.

„A teď se snažíš o co?" popíchl ho Sebastien pobaveně. I jeho dech se zrychlil.

„Asi o nic konkrétního," řekl polopravdu a posunul ruku o něco výš, aby mu rozepnul další knoflíčky. „Jen chci bejt u tebe." Nosem se otřel o peří vyrůstající ze zad. „Chceš, abych se o něco určitýho snažil?" zeptal se potutelně a prsty dál nechal svádět boj se zapínáním. Vyhovovalo mu, že mu v tom nebránil. Bral to jako povolení k tomu, aby pokračoval.

Sebastien zavřel oči a zhluboka se nadechl. Opřel se o něj a sevřel ruce v pěsti. „Ano."

Nathanielovi to jediné slovo zarezonovalo až v bedrech. Zasunul obě ruce pod plně rozepnutou košili a s přivřenýma očima začal prozkoumávat husí kůži, jež se tvořila na odhaleném hrudníku. „A co přesně by to mělo bejt?" dorážel hlubokým, nakřáplým hlasem. Musel pootevřít ústa. Nedokázal už dýchat nosem. Vzrušení ho postupně ovládalo a bylo mu jasné, že to Sebastien cítí jak skrze pouto, tak zezadu na stehně. A potěšeně zjišťoval, že podobné emoce vnímal i u něj. Dodalo mu to odvahu. Pohladil bradavky, kterým se dosud vyhýbal. Pod prsty ucítil, jak ztvrdly a Bastien vydechl. A vzápětí zaraženě zamrkal, neboť mu chytil zápěstí.

Sebastien se otočil. Černé oči mu plály touhou. Propálil Nathaniela pohledem až na dno duše. Pustil jeho zápěstí, popadl ho kolem pasu a přitiskl se k němu. Sklonil se k jeho ušnímu lalůčku a dotkl se jej rty. „Potřebuješ to slyšet, nebo ti tohle jako odpověď stačí?" šeptl sametovým hlasem.

„Nepotřebuju, ale bylo by hezký slyšet, že mě chceš," přiznal odvážně a sám se divil, kde se v něm ta slova berou. Kde nacházel vědomí, že si to vůbec může dovolit. Byl přece o tolik mladší a takřka nezkušený. A přesto se choval, jako by měl za sebou už kdovíkolik vztahů a sexuálních zážitků.

„Chci tě," splnil mu ochotně žádost a vlhce ho políbil na ucho. „Chci, abys mě pomiloval."

Nate zasténal a chtivě vyklenul pánev. Náhle se však zarazil a odtáhl se; objímat ho ale nepřestal. „Já tebe?" ujišťoval se opatrně.

„Máš s tím nějaký problém?" nechápal Sebastien a zmateně pohodil hlavou.

„Ne, já jen, že... nikdy jsem to takhle nedělal. Nechci tě zklamat a –"

„Všechno je jednou poprvé," zašeptal, sjel mu rukama na zadek a zmáčkl ho. „Ty mě nemůžeš zklamat." Mírným tlakem ho vedl do své ložnice a útočil mu na rty, jako by se jeho případné protesty snažil umlčet ještě v zárodku.

Ocitl se v Bastienově posteli dřív, než se vůbec stihl zorientovat v tom, co se děje. Ani si nevybavoval, kde a kdy přesně přišel o tričko. Vzrušení mu zastíralo většinu rozumných myšlenek a v duchu se divil, kde se v Sebastienovi brala taková dravost. On, za všech okolností klidný, teď úplně otočil. Ne, že by si stěžoval. Nadšeně přijímal fakt, že se nijak nebrzdil a nenechal se řídit rozumem. To však ale teď potřeboval právě on.

„Bastiene," zavzdychal a bezmocně se zkroutil pod šikovnými prsty, jež se ho dotýkaly přesně tam, kde to chtěl. „Počkej chvilku."

Oslovený se zarazil a stáhl se vedle něj. „Promiň."

Nate se otočil na bok a chytil ho za paži. „Jenom ti chci něco říct, než... prostě... já ještě s druhým chlapem nespal. Nechci to pokazit. Ale nevím, jak pořádně na to."

Sebastien se chápavě usmál a viditelně se uvolnil. „Se ženami jsi spal?"

„Jo, to jo," přitakal a vnímal, že mu tváře hoří jako nikdy. „Kluk se mi nelíbil žádnej, dokud jsem nepotkal tebe..."

„Není to až takový rozdíl," ujistil ho, přitiskl se k němu, přehodil mu stehno přes nohy a křídlo přes záda. „Povedu tě," slíbil.

Zprudka se posadil a rozkašlal se pod návalem dávení. Z prázdného žaludku neměl co, přesto se mu bolestivě svíral. Cítil na sobě cizí ruce, ale fakt, že nebyly Sebastienovy, ho ničil tak, že zapomínal, jak se dýchá.

„Konečně se probral," vydechl mužský hlas a Nate zdvihl zmateně hlavu.

„D-Dárku?" hlesl, nebo v to alespoň doufal. Neslyšel víc než hučení v uších. Tu tvář s jizvou však znal. I tu se zářivě zelenými vlasy. Usmál by se, kdyby mu zbyla energie.

„Nate, ty vole pitomej," vzlykla Ema a vrhla se mu okolo krku, aniž by brala nějak v potaz, že málem shodila oba anděly. „Proč jsi na nás nepočkal? Vypadáš příšerně. Potřebuješ se najíst a odpočinout si."

„Na to nemám čas," zachraptěl. „Bastien –"

„O to se postaráme my. Ty teď něco sníš a vyspíš se. Jestli znovu zakopneš a rozbiješ si hlavu tentokrát doopravdy, tak budeš Bastienovi platnej asi jak?" zavrčel Darius hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Tak proto ho bolela hlava. Upadl. Nevzpomínal si na to. Pod nátlakem něco snědl a snažil se vstát. Silné mužské objetí mu to nedovolilo. „Musím mu pomoct. Pusť mě..."

„Ema už šla. Ty spi. Odpočiň si. Udělej to pro něj."

Znělo to rozumně. Věděl, že to sám nezvládne. Ani se mu nezdálo divné, že sedí mezi nohama kamaráda, opírá se o jeho hrudník a nechává se konejšit teplem jeho objetí. Vítal tu oporu, kterou potřeboval. Přesto se cítil jako největší zrádce pod sluncem, když si dovolil zavřít oči a spolehnout se na Emu.

Nate ale prostě neměl sílu pokračovat.

Nevím jak vás, ale mě tyhle zlomové kapitoly z pohledu Nathaniela baví. Je fajn se podívat občas do hlavy i jemu, ačkoliv současnost není zrovna příznivá.

Doufám, že se máte fajn ❤️