„Volaný účastník –"

Bastien rozmrzele zavěsil a vrátil mobil do kapsy. Opřel se o zábradlí a zahleděl se na město pod ním. Za jeho zády se rozprostíral malý park s vyhlídkou na historické centrum plné domů se špičatými střechami a nevkusnými věžičkami. Nezbedný vítr mu házel pramínky bílých vlasů uvolněných z ohonu do očí, ale sotva si jich všiml.

„Pořád ti to nebere?" ozvalo se za jeho zády.

Neotočil se, jen si povzdechl. Jako by snad Emě někdy něco uniklo. Přestože jí nic neříkal, všimla si.

Počkal, až se postaví vedle něj a pohlédl na ni. „Vypadáš úchvatně," pochválil ji upřímně. S vlasy odbarvenými na platinovou blond a ve světle růžovém kostýmku sotva připomínala své obvyklé já. I kroužek v nose vyměnila za decentní kamínek. Konečky křídel však barevné nechala. Lidé je stejně neviděli.

„Jako tvoje dcera," zabručela. „A nesnaž se to zakecat."

„To je přece účel. Firmy se nejlépe předávají v rodině. Půjdeme?" navrhl a nabídl jí rámě. Její poznámku ignoroval.

Potřásla hlavou a stiskla mu ruku. „Máme ještě dost času a ten právník klidně počká, než na mě všechno přepíšeš. A já se do toho neženu, půl hodiny přece nehraje žádnou roli. Co kdybys mi řekl, co se děje?"

„Nic. Co by se dělo?" odvětil rychle a vrátil pohled na střechy. „Všechno je –"

„Nech toho," zarazila ho otráveně a opřela se zády o zábradlí. „Myslela jsem, že tohle už máme dávno za sebou. Nebo se stalo něco, kvůli čemu jsi mi přestal věřit?"

Zavrtěl hlavou. „O nic nejde. Má prostě jen vybitý mobil. Není třeba z toho dělat vědu."

„Už třetí den," poznamenala s pozvednutým obočím. „To je trochu divný, když si vezmu, že jste poprvý od sebe dýl jak pár hodin. Proč není s námi? A tý pohádky o tom, že má moc práce, už mě ušetři. Jednou mi stačila."

Sebastien neodpověděl. Nechtěl o tom mluvit. Nemusela vědět, že se mu svírá žaludek starostí.

„Bastiene," oslovila ho jemně, „víš, že přede mnou se nemusíš schovávat za dveře. Není nutný bejt na všechno sám."

„To je to," ušklíbl se. „Neschovávám nic za dveřmi." Obrátil se na ni a černé oči se mu zatřpytily. „Mám otevřené pouto celé roky od té noci, co jsme s Natem oficiálně spolu. A nevím, proč nejel s námi. Nevím, co se mu honí hlavou. Myslel jsem, že je všechno v pořádku, ale Ephraim ho asi zase vykolejil."

Ema ho silné stiskla. „Cože? Kdy jste ho potkali? Co se stalo? Jak to, že to nevím?" zavrčela a nekompromisně Sebastiena táhla k nejbližší lavičce. „Tak teď už se nevykroutíš. Mluv. Nechtěj, abych tě žádala znovu."

Hořce se zasmál. „Taky mi jednu vrazíš?"

Zamračila se. „Ephraim tě praštil?"

„On ne."

„Nějakej jinej démon?"

„Kéž by," povzdechl si a neochotně a velmi stručně převyprávěl setkání s Ephraimem a jeho poskoky.

Emu však víc než to, že ho Nate praštil, znepokojilo něco jiného. „Zapomněl jsi na ochranný runy?"

„Ne," řekl ihned. „Nikdy nezapomínám." Ochranná kouzla používal vždy před odchodem z bytu. Za nekonečná staletí je bral jako přirozenou rutinu, jako se třeba obouval. „Proč?"

„A první na tebe sáhl Ephraim?"

Bastien pokrčil rameny. „Myslím, že ne."

„Tak jak se k tobě mohli dostat, pokud jsi nezapomněl?" přemýšlela nahlas. „Ephraim je dost silný na to, aby je prolomil. Navíc už víme, že se k tobě bez problémů dostane. Ale ta sebranka čoklů by s tím měla mít problém."

„Nejsem si jistý, jestli tohle momentálně považuji za největší problém," namítl. „Problém je to, že si Nate všechno klade za vinu, a i když to vypadalo, že je všechno v pořádku, tak zřejmě není. Ani doma pak se mnou skoro nemluvil a teď..." Zvedl k ní pohled plný starostí. „Zlobí se. Cítím jeho vztek. Ale nevím na koho."

„Ty to nechápeš?" zahučela a protočila oči. „I když tě praštil – a teda měl bys se sebou něco dělat, změknuls –, tak by to nemělo mít vliv na ty vocasy. Ochranný runy přece fungujou dál. Tohle nebyla jeho ani tvoje vina. Navíc tam byli dřív. Něco je zasraně špatně," zavrčela a nenápadně sevřela nůž ukrytý na stehně pod sukní. Oči jí plály a div necenila zuby. „A upřímně se mi nelíbí ani to, že se k tobě může dostat Ephraim."

„Nejspíš ty runy zrušil on," navrhl a sevřel si kořen nosu. Začínala ho bolet hlava. Stýskalo se mu. A netušil, co by měl dělat, aby se Nate přestal trápit. Už poznal vztek, který pramenil z frustrace. Věděl, že druh potřebuje čas, aby se s tím vším vyrovnal a došlo mu, že rozhovor v chrámovém pokoji nebyl dostatečný. Pak se mu ale téměř vyhýbal a odmítal s ním o tom znovu mluvit. A jeho odjezd tomu zrovna nepomohl. A poslední, co měl chuť řešit, byl smradlavý démon.

„Možná, ale jak to mohl zvládnout tak rychle? Proč tam těch čoklů bylo tolik?" brblala. Postavila se na nohy a začala chodit před lavičkou sem a tam. „Celý to smrdí, jako by tam na vás čekali." Zastavila se před ním a zkřížila ruce na prsou. „Co ti řekl? Proč vás pustil?" tázala se s nakrčeným nosem.

Bastien si odhrnul vlasy z obličeje a pokrčil rameny. „Prý chtěl vědět, jak se nám upevnilo pouto. Nic víc." Neřekl jí o posledních slovech démona. Nezdálo se mu důležité zmiňovat, že měl pro něj slabost, které ani nerozuměl.

Ema dlouze vydechla a kousla se do rtu. „Já na to přijdu."

Usmál se. „Nepochybně. Ale teď už bychom měli jít." Zkontroloval na telefonu čas, ale podíval se na něj spíše s nadějí, že na displeji bude zpráva od Nathaniela. Znovu ho bodlo zklamání a zkroutilo mu žaludek. V hrudi cítil smutek, ale rodilo se v něm i něco, co téměř neznal. Vztek. Nemyslel si, že by si zasloužil, aby ho Nate bez vysvětlení úplně ignoroval. Považoval se za chápavého. Stačilo by říct, že Nate potřebuje čas. Poskytl by mu ho. Mohl by být v klidu. Takto ho akorát ovládala nervozita, protože netušil, co ho doma čeká.

Ruka na rameni s ním trhla. Poplašeně vzhlédl. Zatvářil se provinile. „Říkala jsi něco?"

Posadila se k němu zpět a chytila ho za ruce. „Nic důležitýho. Jenom..." pohlédla mu do očí a starostlivě ho stiskla. „Jsi v pohodě?"

Nedokázal jí zalhat. Nechtěl jí dělat starosti, přesto zavrtěl hlavou. „Nedokážu kontrolovat emoce," zašeptal tiše. Zahanbeně.

„A proč to považuješ za problém?" tázala se zmateně.

„Nechápeš to?" ušklíbl se hořce. „Neumím to. Dělám hlouposti. Reaguji přehnaně."

„A věci si víc bereš," doplnila ho jemně.

Přikývl. „Ano. Málem jsem si kvůli tomu zlomil ruku."

„Jak se ti to podařilo?" zasmála se.

Povytáhl obočí a cukl křídly. „Dal jsem pěstí zdi."

„No nekecej. Co ti ta nebohá zeď provedla?" pochechtávala se. Oči jí pobaveně jiskřily a špičky křídel se chvěly jako ve vánku.

„Stála tam," vysvětlil suše. „A já měl vztek. Ale to není důležité. Byla to jen zeď. Mám jen obavu, co to bude příště."

„Hádám, že to zjistíš," zkonstatovala s potutelným úšklebkem. „Všechny emoce nezpůsobujou zlomeniny. Některý jsou celkem fajn." Pomalu mrkla a znovu se zasmála, jakmile zrudl. „Takhle se mi líbíš, když z tebe všechno nemusím sto let páčit. A teď pojď, taťko, musíš na mě přepsat firmu. Nemůžu se dočkat, až ti provětrám kreditku."

„Sebík byl lepší," zamumlal napůl zoufale, ale s povzdechem ji následoval. 

Tak to vypadá, že v ráji jsou nějaké problémy. Zdá se, že Ephraim má na Natea nějak moc velký vliv. Docela mám o kluky starost. Držte jim palce.