Hned, jak za ním dveře s třeskotem zapadly, se chtěl otočit zpět. Uvědomoval si, že se nezachoval úplně správně. Sebastien přece nemohl za to, že ho všichni odpískali jen kvůli hloupému nařízení. Kdo se koho o ně prosil? Měl toho akorát tak plné zuby. Postupně zjišťoval, že mu učitelé cíleně spoustu informací zatajili a nebýt toho, že byl přidělen k andělovi s mraky zkušeností, nejspíše by se ve všem neskutečně plácal.

Mohl být rád za to, že je Sebastien nejen zkušený, ale také trpělivý. Díky němu a jeho vysvětlování si mohl aspoň některé informace doplnit a dovzdělat se. Přesto se vedle něj kolikrát cítil jako úplný hlupák, protože jeho výrazy ho nenechaly na pochybách. Vždy na něm poznal rozčarování z toho, že něco nevěděl, ale přitom vědět měl. A on si byl jistý, že dával na všechno pozor. Vždycky.

Došel jen za roh budovy, propletl se mezi skupinkou turistů obdivující místní kašnu a posadil se na jednu z laviček. Byl rád za to, že iluze, která skrývala pro ostatní kromě andělů křídla, funguje neustále a nemusel na ni myslet. Zvlášť když ve svém rozpoložení zapomněl na neviditelnost a teď už by se mu kouzlila mezi lidmi špatně.

Měl vztek a nevěděl, na koho se má zlobit víc. Na ty, kteří mu zatajili informace? Na ty, kteří mu slíbili, že se ozvou, ale naprosto ho odstřihli a ani se nepokusili obejít stupidní nařízení? Na sebe, protože se nechal kvůli tomu rozhodit od démona, kterého viděl poprvé v životě? Na démona, protože si dovolil být drzý a dotknout se jeho druha?

Samozřejmě si uvědomoval, že to mu na celé té situaci vadilo nejvíc; že si nějaký smradlavý parchant dovolil na Sebastiena sahat a navíc tak důvěrně. Ještě teď se mu ruce třásly, když si na to vzpomněl. Chtěl ho na místě uškrtit. V hrudi se mu ozývalo divoké zvíře, které chtělo vyskočit, popadnout ho do zubů a roztrhat ho na malé kousky. Částečně se za tu žárlivost styděl. Vždyť neměl na Sebastiena žádný nárok. Nikde nebylo dáno, že by se spolu měli dát andělé dohromady jen na základě pouta. Pravdou ale bylo, že po tom toužil.

Sebastien byl jeho splněný sen. Nádherný, vysoký, štíhlý sen. Nenašel na něm nic, co by se mu nelíbilo. S tváří jako vytesanou z nejhladšího mramoru, očima hlubokýma a temnýma jako dvě studny, měkkými rty a úsměvem tak krásným, že by musela povolit i skála, snad ani nemohl mít nějaký nedostatek. Přesný opak proti němu – malému, věčně rozcuchanému a rozhodně ne štíhlému. Lišili se nejspíše ve všem; Bastien zachovával klid snad v každé situaci, kdežto on jako na pérku vystřelil téměř okamžitě. Absolutně se k němu nehodil. Ale přesto nedokázal přestat doufat.

I kdyby však odmyslel fakt jejich rozdílných povah i kulturních rozdílů, tak tu visel jeden poměrně velký detail v podobě předchozího partnerství. Čím víc se o něm dozvídal, tím víc mu jejich pouto připadalo toxické a nedokázal pochopit, jak se někdo tak inteligentní jako Bastien dokázal na tři sta let uvázat s někým, kdo ho postupně ničil. Možná to bylo tím, že sám ještě nikdy nebyl zamilovaný natolik, aby si ověřil, že je láska skutečně slepá. Jeho nejdelší vztah trval necelý rok a skončil několik týdnů před odchodem ze školy.

Znovu si povzdechl a promnul si obličej. Začínala se na něm podepisovat únava z posledních dnů. Stalo se toho tak moc, že měl dojem, jako by těmi situacemi jen proplul. I ten polibek, který si neprávem uzmul, jako kdyby se nestal; a to ho od něj dělilo jen několik hodin. Dnešek pak celou jízdu završil.

Přesvědčil sedmnáct lidí, aby odešli na věčnost. To se mu zdálo jako slušný výkon na poprvé a bylo mu srdečně jedno, že ostatní jich převedli víc. Z toho posledního měl však největší radost, ačkoliv se jeho podíl sotva dal započítat. Přesvědčil ho až Bastien, ale Nathaniela zajímalo víc to, že mu přišel na pomoc.

Chtěl mu to oplatit, i proto se ho ptal na Ephraima a na to, co měla jejich interakce znamenat. A co se stalo? Místo aby pomáhal, to stočil na sebe, vypěnil a práskl dveřmi. Nechal ho tam stát. Určitě si o něm myslel, že je vznětlivý idiot, a měl by pravdu. Nesnášel to na sobě. Snažil se na tom pracovat, ale nešlo mu to. A měl obavu, že jednou Bastienovi dojde trpělivost a pošle ho kvůli tomu do háje.

Co však řekl, myslel vážně. Do jejich svazku vstoupil, protože si nedokázal představit, co přesně to vůbec znamená. Kdyby to věděl dříve, nikdy by na to nepřistoupil. Cítil se ochuzený o vlastní soukromí, a přestože Bastienovi věřil, neznamenalo to, že z toho bude nadšený. Vadilo mu, že je vůči němu odkrytý a on tak může vnímat jeho city. Ne tak proto, že by je chtěl popírat, ale když už by je chtěl sdělovat, tak by to raději udělal osobně. Zvlášť proto, že Bastien nic podobného najevo nedal ani poutem, ani slovy.

Naposledy si prsty prohrábl vlasy. Netušil, jak dlouho se na lavičce zasekl, ale už mu dřevěněl zadek a ucítil něco, co nebylo jeho. Nejistotu a možná obavy? Navzdory situaci se mu v hrudi rozlil příjemný pocit. Nastal čas vrátit se domů.

Zorné pole se zúžilo do jediného černého tunelu. Všechno přestalo existovat. Zmizel les se všemi zvuky, stromy, listy, mechem i kameny. Nikde se nepohnulo jediné zvíře. Vzduch zhoustl a ztěžkl. Byl prosycený nezvučnou energií, jako by se schylovalo k bouři. V temnotě, která okolo něj panovala, svítil jeden jediný bod, který ho svým jasem téměř oslepoval.

Kráčel za ním s posvátnou bázní, poháněný vlastním strachem. Nevnímal, jestli do něčeho narazil. Nezajímalo ho to. Sklonil se k zemi, zdvihl dlouhé bílé pero ze země a opatrně ho zbavil drobných kousíčků suchého listí a jehličí. I kdyby ho sem přivedla jiná situace, poznal by ho bezpečně.

Nikdo jiný neměl tak krystalicky bílá křídla. Jen jemu se za slunečního svitu třpytila jako padlý sníh nebo nejčistší křišťál. Přitiskl si pero ke rtům a překvapeně zjistil, že má opět vlhké tváře. Žaludek se mu svíral hladem a strachem. Křečovitě se stahoval, a kdyby měl co, zřejmě by zvracel. Jenže naposledy jedl kdovíkdy a okolo nic nebylo. Ani borůvka, nic. A brouky jíst odmítal.

Les se opět vrátil na své místo a s ním i pachy tlejícího listí a hub, které přehlušily ostatní vůně. Mohl použít runu na zlepšení čichu a zkusit Bastiena vypátrat, ale obával se, že by se až příliš vyčerpal, a pak by mu nezbývalo na kouzlení vůbec nic. S povzdechem se vydal směrem, který mu naznačil jeho brk. Nevěděl, kam jinam jít. Doufal, že ho aspoň brzy najde Ema a přinese něco k jídlu, aby měl na hledání další energii. Vykročil a nechal svou unavenou mysl dále bloudit.

Žárlivý Nate mě celkem baví, zvlášť když k tomu žárlí na smradlavého démona. Aspoň se osvětlilo, kam tak rychle zmizel. Teď to bude muset nějak vyžehlit. Otázka je, jestli to dokáže. Co myslíte?