„Promiň, že jsem vás vyrušila," zamumlala Ema odevzdaně ležící v Nathanielově náruči.

„Nevím, o čem mluvíš," opáčil a rychle mrkl na Sebastiena, který letěl o kousek před nimi. Ten nevypadal, že by je vnímal.

Ema se uchechtla. „A já jsem asi pitomá. Viděla jsem, že jsi mě chtěl zabít pohledem. Navíc voníš jako Sebík. Jsem ráda, že ten náš včerejší rozhovor k něčemu byl." Povzdechla si a zachvěla se ve studeném větru. Mluvila s lehkostí, přesto se do jejího hlasu vkrádala bolest. I když ji Nate držel co nejopatrněji, nedalo se mluvit o pohodlném letu. „Předpokládám, že teda zůstáváš," dodala, když se neměl k odpovědi.

Nate zakroutil očima. „Nedáš pokoj, co?" zeptal se naoko otráveně.

„No co, aspoň nám cesta rychlejc uteče," opáčila. „Takže?"

„Jo, zůstávám," řekl měkce. „Nedokážu si představit, že bych fakt musel odejít. Ale udělal bych to."

Pohladila ho po paži. „Já vím. Potřebuješ ho. A on potřebuje tebe, i když mu to dochází jenom hodně pomalu. Je hodně zraněnej."

Nate pomalu přikývl s očima upřenýma před sebe. Sledoval, jak se Bastienova křídla ve vycházejícím slunci rudě třpytí a sevřel se mu žaludek. Až příliš to připomínalo krev. Otřásl se a chytil dívku pevněji. Paže už ho bolely, ale byl rozhodnutý vytrvat. Neupustil by ji. A portál už nebyl daleko. Zrychlil by, avšak to by let byl pro ni ještě více nepříjemný.

„Je hrozně divný ti to říkat," přiznal nakonec. „I jemu toho vysypu víc, než chci. A ty ze mě taky vymámíš až podezřele moc."

„Jenom potvrzuješ to, co sama vidím," podotkla a zívla. „Neřekla jsem ti včera úplnou pravdu."

„Na co narážíš?"

„No, o mně a o Dárkovi. Není pravda, že nemáme vztah. Jen ho nedáváme před ostatníma najevo. V naší profesi to není bezpečný."

„A proč mi to říkáš?" ptal se s nakrčeným obočím.

„Asi abys neměl pocit, že z tebe jenom něco tahám, ale přitom nic nedávám nazpátek. Ví to jenom Sebík a naši nejbližší kolegové. Dohromady asi pět andělů. A teď ty." Zvedla k němu oči, ale on hleděl dál před sebe. „Taky ti věřím."

Usmál se. „Dík. Vážím si toho. Jsme tady." Opatrně přistál na nohy a pomohl jí postavit se. Ruce se mu námahou třásly a vděčně pohlédl na Sebastiena, když ji podepřel místo něj.

O okamžik později už vstoupili přes aktivovaný portál a kráčeli pomalu uličkami vstříc lazaretu. Ten se nacházel za chrámem. Jednalo se o nízkou dlouhou budovu s velkým množstvím oken obehnanou rozlehlým parkem plným stromů. Uvnitř se rozprostírala síť chodeb s pokoji s odhlučněnými dveřmi. Ve vstupní hale seděla drobná dívenka a něco vepisovala do obrovské knihy, jež zabírala dobrou polovinu stolu.

„Hledáme Dariuse," ozvala se Ema hned po pozdravu. „Donesli ho sem před pár hodinama."

Dívka přikývla, přejela prstem po listu knihy a otočila ji směrem k nim. Ukázala na určitý řádek a nechala je, aby si ho přečetli.

„Blok C, pátej pokoj vlevo. Díky, Sisi," zamumlala a po dalším přikývnutí pokračovali do chodby, která se za dívkou rozdělovala do několika dalších tunelů.

Nate se tvářil nechápavě. „Ona..."

„Nemluví," vysvětlil Sebastien tiše. „Démoni jí vyrvali jazyk už před třemi sty lety."

„To je odporný," hlesl a zachvěl se. „Proč to dělají? Proč mají potřebu nás pomalu likvidovat?"

„Nevím," odpověděla Ema. „Ještě jsem to z nikoho nevymlátila. Tudy."

Nate zabručel něco, co se v žádném případě nedalo prezentovat jako slušné slovo. Jen dalších pár minut jim zabralo, než prošli širokou světlou chodbou a dorazili k pokoji Dariuse. Cestou nepotkali nikoho kromě jednoho mladíka, který zasněně koukal z okna a měl obvázanou hlavu.

Ema jen ledabyle zaklepala, vzápětí už seděla u svého druha na posteli a držela ho za ruku. „Ty parchante jeden," zasyčela. Z očí se jí vyhrnuly slzy. „Jak si to představuješ, dělat mi takovýhle starosti?" vynadala mu, ale její výraz nenechal nikoho na pochybách, jak to celé myslela. Měla o něj neskutečný strach.

Nate se Sebastienem se usadili u malého stolku u otevřeného okna. Kromě toho a postele dost široké, aby se do ní vešel anděl s plně roztaženými křídly, tu neměl žádný nábytek. Zdi vymalované bílou působily poněkud stroze a ponurost vyvažoval akorát pohled na nikdy nevadnoucí květiny za okny.

„Promiň, kotě," zachraptěl svalnatý muž odhadem okolo pětadvaceti s jizvou od levého koutku rtů až na spánek. Stejně jako u ostatních andělů se jeho věk těžce odhadoval. Světle hnědě vlasy měl ostříhané na ježka a v uchu se mu houpala náušnice. Seděl nepohodlně na posteli, nahý hrudník měl ovázaný a naoranžovělá pocuchaná křídla nepříjemně sešněrovaná v dlahách. „Ten zmetek mrňavej mě překvapil. Příště budu opatrnější." Stiskl jí ruku a zvedl pohled. „Ahoj, kluci. Díky, že jste sem Emu přivedli. Mě odnesli v noci, ale ji tam nechali, protože nepotřebovala bezprostřední pomoc," vysvětlil kysele.

„Rádo se stalo," odpověděl Sebastien. „Jak je ti?"

„Už mi bylo i hůř. Tohle bude za pár dnů dobrý," odvětil. Neustále hladil družku po hřbetu dlaně, ale díval se mu do očí. „Napadli jeden portál. Nevím proč, stejně se k němu nedostali. Přesunulo se to pak někam úplně jinam, ale to je vedlejší. Byl tam Ephraim."

Nate zasykl a Bastienem projela vlna jeho vzteku. „Co tam ten smradlavej zmetek chtěl?"

„To nevím, asi to celý řídil. Do žádnýho boje se nezapojil, ale tak co od něj čekat, že jo. Přece si neušpiní ručičky," řekl opovržlivě. „Co mě ale dožralo, bylo, že měl v ruce pero. Dlouhý pero. Hladil si s ním obličej, jako by to byl vějíř. Strašně mě to naštvalo, chtěl jsem mu ho jít vzít. Myslela jsem, že je..." na okamžik zaváhal, „Cyrusovo. Ale nedostal jsem se k němu. A pak zmizel. Promiň, Bastiene. Netušil jsem, že si vzal trofej, teda za předpokladu, že to on tehdy –"

„Byl to on. A velmi pochybuji, že bylo Cyruse," odvětil Sebastien prázdným hlasem.

„Určitě bylo tvoje," zavrčel Nate. „Hodlá se s tím vytahovat, kretén jeden –"

Darius se zatvářil zmateně. „Jak by se k tobě dostal?"

„Kluci ho před pár tejdnama potkali a Ephraim Sebíkovi jedno vyškubl," vysvětlila Ema a vzápětí se usmála na jeho zamračení. „Oh, mám pro tebe novinku, tyhle ošklivý věci můžou počkat." Trhla hlavou směrem k nim. „Konečně jsou spolu!"

Nate zrudl. Sebastienovi se ve tváři nepohnul jediný sval.

Darius si povzdechl. „To je jejich věc."

„Nebuď takovej suchar," odsekla pobaveně. „Víš, jakou mám radost?"

„Nejsem suchar," bránil se. „Jsem akorát normální. V každým poutu musí bejt někdo normální. Proto Sebastien dostal Nathana," řekl mile, skoro až něžně, beze stopy jakéhokoliv útoku.

Nate na něj nevěřícně zíral. „Cože?"

Sebastien se natáhl a přes stůl vzal Nathaniela za ruku. Pohlédl mu do očí. „Všichni vědí, že jsem šílený. Říkal jsem ti to. Bude zázrak, jestli si vedle mě uchováš aspoň část příčetnosti."

Darius povytáhl obočí. „No, malá šance tu je. Já se z Emy taky ještě nezbláznil, i když se o to snaží už dvě stě let."

Ema se uculila. „Já se ještě nezačala snažit."

Nate potřásl hlavou. „To je..."

„Na zbláznění, já vím," opáčil Darius suše. „Zvykneš si. S ním," ukázal na Bastiena, „to bude horší než s touhle bláznivkou. Ale ty ho zvládneš. Věřím, že jo."