Nevěděl, co by měl udělat. Věděl jen jediné; nechtěl, aby Nate odešel. Jenže co by měl učinit, aby s ním zůstal?

Protože to takhle už nezvládám. A ty bys to měl vědět. Víš to líp než já.

Samozřejmě věděl, o co jde. Ani nepotřeboval pouto k tomu, aby si všímal všech náznaků, které k němu druhý anděl vysílal po celé týdny. Všímal si jeho náklonnosti, která neodezněla ani poté, co se pouto ustálilo. Pokud by byla zamilovanost způsobená jen vzájemnou vazbou, už by vyprchala. Naopak měl dojem, že se ještě prohloubila. I jeho vlastní city se zaměřovaly na Nathaniela. Nebyl si však stále jistý, jestli dokáže vůbec v nějakém jiném než pracovním nebo přátelském vztahu fungovat, proto se snažil si držet odstup.

Vztah s Cyrusem ho poznamenal na dlouhou dobu a Nate nevědomky odkrýval další situace, které považoval za normální, ale přitom zřejmě nebyly. Obával se, že jakmile by se jejich vtah překlopil do romantické roviny, dříve nebo později by se stalo něco, co by se na nich obou podepsalo. On už zničený byl, ale mohl to samé udělat jemu?

Ležel na posteli, sledoval strop a vrtěl hlavou. Připomněl si slova Ephraima, kde pochyboval o tom, zda si ho Nate zaslouží. Mělo to být ale obráceně. Zasloužil si on Nathaniela? Zasloužil si vůbec dostat další šanci, když...

Nedokázal dokončit myšlenku. Náhlé teplo v podbřišku mu naprosto vymazalo veškeré ideje, co se mu do té doby honily v hlavě. Uvědomil si, co to brnění znamená.

Zrychlil se mu dech a nasucho polkl. Cizí vzrušení se v něm rozpínalo až do konečků prstů a způsobovalo, že se k němu přidávalo i vlastní.

Ostře nasál vzduch a sklonil oči k rozkroku. Sledoval, jak mu v něm roste boule, aniž by se sám sebe jen dotkl. Zvrátil hlavu dozadu a zakňučel. Nate se uspokojoval a zřejmě velmi šikovně. Vysílal vlny rozkoše a touhy tak silné, že Sebastien nedokázal nic než lapat po dechu.

Představy mu naplnily mysl. Před očima viděl, jak Nate leží na posteli nahý, mezi roztaženýma nohama si laská mužství a s hlavou zvrácenou vydává slastné vzdechy.

Zaťal prsty do pokrývky. Vlastní vzrušení pulzovalo a napínalo kalhoty k nesnesení. Nemohl si však dělat dobře na základě vzrušení někoho druhého. Nebylo to správné. Nebo snad ano? Co na tom záleželo, nechtěl to tak. Toužil se ho dotýkat a aby se on dotýkal jeho. Doufal jen, že to nebude protahovat moc dlouho. Nedokázal si představit, že by měl vydržet nesáhnout na sebe déle než následujících deset vteřin.

Zpráva na mobilu zavibrovala na nočním stolku. S divokým výrazem chmátl po přístroji a doufal, že mu odvede pozornost.

Nate: Nechci se stěhovat.

Zíral na displej a nemohl říct, že by mu to pozornost odvedlo. Naopak. S těmi písmeny se přes něj přelila další vlna touhy. Ruce se mu třásly a špičky křídel pocukávaly.

Odepsal: Zůstaň tady.

Posunul se na posteli níž a sbalil se do klubíčka. Opomíjený klín pálil. Zatahal se za vlasy, jako by to snad mělo mít nějaký efekt.

Nemělo.

Nate: Dej mi důvod zůstat.

Polkl. Odhodil telefon na postel. S nádechem se zvedl a opustil pokoj. Zaklepal na další dveře dřív, než si to mohl rozmyslet. Otevřely se okamžitě. Konečně si mohl prohlédnout nahou hruď svého druha. Hleděl mu do touhou zastřených očí, když dlaň pokládal na zarostlý hrudník, v němž srdce bušilo tak, že by bylo schopné roztrhat svou schránku.

„Co mám udělat, abys tu zůstal?" zachraptěl.

„Zkus zapřemejšlet," poradil mu a jeho hluboký hlas zadrnčel v Sebastienových bedrech. „Já už výmluvnější bejt nemůžu. Teď jsi na řadě ty."

„Řekl bych, že právě přemýšlení nás do tohoto bodu dovedlo," zašeptal a tlačil ho do nitra pokoje. „Pokud budu přemýšlet, tak rozum znovu zvítězí nad srdcem, a to už nechci." Objal ho druhou rukou a přitiskl se k němu. Opřel si čelo o Nathanielovu hlavu a zavřel oči, které se mu plnily slzami, ačkoliv neměl důvod plakat. „Zůstaň se mnou, prosím. Neodcházej."

Nate ho opatrně objal, jako by byl křehkou květinou, která by se mohla při silnějším doteku rozbít na kusy. Konečky prstů pohladil paže muže a taktéž zavřel oči. „Nepros mě, Bastiene," požádal bolestným tónem. „Dej mi důvod zůstat, nebo mi narovinu řekni, že pro tebe nejsem dost dobrej. Takhle to nedokážu. Nemůžu s tebou trávit celý dny a jenom se na tebe dívat. Nemám na to sílu. Nevyznám se v tobě. Chvíli se tváříš, že cejtíš to samý jako já, ale pak to zmizí a..." zlomil se mu hlas. Spustil ruce podél těla a stál se svěšenou hlavou i křídly; připomínal tak školáka, kterému vyhubovali.

Sebastien vypnul mozek, který by ho jistě zradil. Otevřel své emoce a dovolil jim proudit skrze pouto. Nechal se vést srdcem, které dávno držel v dlaních Nate, přestože si myslel, že už nikdy nebude milovat. A přesto se to stalo. Cit, jenž se v něm probudil, obalil poničenou duši do laskavé náruče a začal ji uzdravovat. Vedl mu ruku, která opustila hrudník, zastavila se pod bradou a zvedla mladšímu andělovi hlavu. Vedl mu rozklepaná křídla, aby se spojila za Nathanielovými zády a vytvořila jim nepropustnou bublinu, vedle které okolní svět přestal existovat. Vedl mu tělo, když se mírně naklonil, aby něžně políbil měkké rty.

Líbal ho pomalu, jemně a láskyplně. Dával mu tím najevo vše, co k němu cítil, a po celou dobu nechal všechny rozjitřené pocity proudit, aby ho podpořily a podaly důkaz o tom, že to všechno skutečně myslí vážně. Užíval si zdrženlivé opětování i radost, kterou vnímal z Nathaniela. Prsty ruky mu přejel po tváři na krk, posunul je do rozčepýřených vlasů, kde je začal pročesávat.

Srdce mu chtělo vyskočit z hrudního koše a dech se mu zadrhl, jakmile se Nate odtáhl a podíval se na něj očima odrážejícíma čirou oddanost. „Nemám, co jiného ti dát, než sebe," promluvil Sebastien těžce, „a to je sotva o co stát. Proto tě musím prosit."

„Jenže to je právě to, o co stojím," odpověděl Nate nakřáple, „chápeš? Potřebuju tě." Přitiskl se k němu, opřel si hlavu o klíční kost a objal ho kolem pasu. „Celýho. Nejen částečně."

Bastien nakrčil obočí. „Jak to myslíš? Nerozumím."

Nate poodstoupil o krok dál. Hrudník se mu zvedal v hlubokých nadeších, a přestože pouto vysílalo obavy a nejistotu, pohled měl pevný a postoj napjatý. „Vážně ne?" Naklonil hlavu na stranu a nevesele se usmál. „Věřím, že máš nějakej nápad."

Sebastien stáhl křídla k zádům a ztěžka se posadil na rozestlanou postel. Napadala ho jen jediná věc, kterou by mohl myslet. Ruce složil v klíně a propletl mezi sebou prsty. „Chceš, abych nechal pouto otevřené."

Nate vážně přikývl. „Chci aspoň trochu vyrovnat pozice. Já vím, že se nemůžu rovnat tvýmu bejvalýmu. U vzhledu mě to štve, ale u povahy jsem za to rád. Jenže my dva jsme každej tak jinej, že nemám šanci se vyrovnat ani tobě, tak bych chtěl aspoň pomocný křídlo."

Sebastien pootevřel ústa a zase je zavřel. Tak o tohle mu šlo? Myslel si, že pro něj není dost dobrý, protože nebyl tak hezký jako Cyrus? Vždyť to byla naprostá hloupost. Oni dva se nemohli srovnávat. „Cyrus byl jako led. Ty jsi jako oheň. Rozpustil bys ho," zamumlal a pohlédl mu do očí. „On nechtěl nechávat pouto otevřené. Nechtěl cítit něco, co se mu nelíbilo. Pouto umí i zranit. Vím o tom své... a tobě už jsem ublížil dost. Jsi si jistý, že to chceš?"

„Jo. Chci. Ale celý. Ne jen to, co bys chtěl, abych věděl. Dokážu si už dost dobře představit, jak se dá spojením manipulovat," řekl, zrudl a přešlápl z nohy na nohu. „Takže se i omlouvám za to, že... No, za to před chvílí. Docházely mi nápady," připomněl touhu, která de facto Sebastiena za ním přivedla. Posadil se k němu, chytil ho za ruce a pohladil ho po nich. „Dokážeš to? Chceš to?"

Sebastien si nebyl jistý, zda to dokáže. Pořád v hlavě slyšel posměšky, když dal najevo strach, bolest nebo smutek. Cyrus to považoval za slabost. Cyrus mu přitom často ukazoval ty emoce, ze kterých se Sebastien cítil provinile a měl potřebu se omlouvat a udělat to, co po něm chtěl. Své pocity ukryl za dveře a projevoval se ještě méně než kdy dřív. Mnozí tak jeho povahu považovali za ztělesnění klidu a trpělivosti. Jen Ema dokázala nahlédnout do hloubky z drobných náznaků a i jí to trvalo mnoho let.

Měl strach, že to s ním Nate vzdá, nebo že mu později vyčte, co z něj ucítí. Zároveň doufal, že je jiný, než byl Cyrus. Musel tomu věřit, aby měl šanci ještě někdy normálně žít.

„Nevím, jestli to dokážu. Vím jen to, že chci tebe. A že se mnou budeš muset mít velkou trpělivost," sdělil mu po chvíli mlčení, během které se topil v modrých očích. Přál si, aby se do nich už mohl dívat napořád. Aby zářily jen pro něj.

Nate se spokojeně uchechtl, než ho s hravým úsměvem shodil do peřin a uvelebil se vedle něj. „Pochybuju, že větší než ty se mnou," poznamenal a pohladil ho po tváři. „Vyzkoušíme to."

Trubky se konečně někam pohnuly. Hurá! Pějme chóry, dokud se něco... ale třeba nic. Ehm.