Pokojem se nesl dívčí smích. Ema ležela na gauči, hlavu měla položenou na klíně Sebastiena a nohy na Nathanielových stehnech. Sledovali komedii v televizi, ale jediný, kdo se skutečně bavil, byla právě dívka. Oni dva film sledovali taktéž; Nate se dokonce občas zasmál. Sebastien však sotva zdvihl koutky. Oba byli ponořeni do svých myšlenek týkajících se právě toho druhého.

Pozorovali se, jakmile si mysleli, že se druhý nedívá. Jen občas se jim podařilo střetnout v pohledu. V takovém případě Nate zrudl a Sebastienovi se zrychlil puls.

Uběhlo několik týdnů, během kterých okolo sebe chodili po špičkách. Nate za Sebastienem znovu nepřišel a on ho k sobě nezval, protože se nechtěl ocitnout v trapné situaci. Co kdyby odmítl? Jejich konverzace se opět stala přehnaně zdvořilou. Oba dva to štvalo, ale ani jeden nebyl schopný učinit krok k tomu, aby napětí vyšumělo a vzduch se vyčistil.

Náhlé zazvonění mobilu se Sebastienem trhlo. Vytáhl telefon z kapsy, vysoukal se zpod Emy a dal jí pod hlavu polštář, než se vytratil na chodbu k vyřízení hovoru. Za chviličku byl zpět. „Musím na moment do práce," oznámil jim. „Vrátím se zhruba za dvě hodiny. Budeš ještě tady, Emo?"

„Jestli mě nezavolaj, tak jo. Dárek mě má vyzvednout až večer. Co potřebujou? Je sobota. Měl bys mít volno," odvětila a nespokojeně si upravovala polštář, který postrádal pohodlí andělova těla.

„V mé firmě se na víkendy nehraje, to bys už mohla vědět. Přijdu brzy," slíbil, na okamžik pohlédl Nathanielovi do očí a ramena se mu zdvihla v povzdechu. O okamžik později za ním zapadly dveře.

„Dáme mu pauzu?" navrhla Ema.

Nate pokrčil rameny. „Klidně. Ale můžeme to pak pustit znovu. Stejně si nemyslím, že by ho to bavilo."

„Asi ne," připustila a šťouchla ho do stehna. „Tak co budeme dělat, než se vrátí? Půjdeme ven?"

„Nechce se mi. Docela dobře se mi sedí."

Ema se na něj pátravě zadívala a mimoděk si natáčela pramen fialových vlasů na prst. „Co ti je?"

„Nic. Co by mi mělo bejt?" Do očí se jí nepodíval.

„Něco ti vadí. Ty nikdy nejsi línej jít něco dělat, pokud nejsi načuřenej," podotkla a opřela se o lokty. Znovu ho šťouchla špičkou nohy do stehna. „Vyklop to."

„Jsi vedle. Jsem v pohodě. Prostě jenom nechci jít ven," namítl s pohledem upřeným na obrazovku. Vmžiku zalapal po dechu. Ema se jedním bleskurychlým pohybem dostala k němu na klín, objala mu nohy svými stehny a ruce mu položila na ramena. Chytil ji kolem pasu a chtěl ji sundat dolů, ona však měla větší sílu, než čekal. „Co blbneš?"

„Neslezu, dokud mi neřekneš, co tě žere. Oba jste divní víc než normálně. Pohádali jste se? Neklape vám to v posteli? Nebo co?" dorážela vrčivým hlasem.

„Neřeknu ti nic, dokud neslezeš," odsekl. „Nechci tě mít na klíně."

„To jsme ve slepý uličce, řekla bych," zazubila se, „protože je mi jasný, že jakmile si sednu vedle, tak buď vezmeš dráhu, nebo se zabejčíš a neřekneš mi nic. Takže tu asi budeme muset takhle počkat, dokud se Sebík nevrátí, a mě bude ohromně bavit, jak se to budeš snažit vysvětlit."

„Co bych jako měl vysvětlovat? Že mi sedíš na klíně? Jako by ho to zajímalo," odfrkl hořce a ona se usmála.

„Tak to je konečně něco," pochválila ho. „Takže postel to není, to jsem si oddechla. S tím se pracuje hůř. Co je teda za problém?"

„Proč do toho taháš postel, sakra?" zahučel a provlékl paže pod jejíma rukama, aby si mohl obličej schovat do dlaní. „Copak se pouto rovná vztahu nebo sexu? Nevšiml jsem si, že ty bys měla s Dariusem nějakej vztah." 

Pokrčila rameny. „My se k sobě nehodíme. Zato vy –"

„Jak vypadal Cyrus?" zeptal se znenadání. „A slez už ze mě."

„No jo, furt," protočila očima a svezla se vedle něj. „Ani nezkoušej zdrhat. Jsem rychlejší než ty," doporučila mu a opřela se. „Cyrus byl krásnej," řekla neochotně. „Vysokej jako Sebík, zelenkavý křídla, štíhlej, celkem svalnatej, zrzavej a pihovatej."

„Přesně můj opak," zkonstatoval tiše. „Takže těžko můžeš říct, že bych se já k Bastienovi hodil. Pusť to z hlavy."

Nevěřícně se na něj podívala. „Copak jde jenom o vizáž? Cyrus byl zmetek schopnej z jalový krávy vymámit tele. Byl starší než Bastien a zkušenější ve vztazích. Nebylo pro něj těžký ho zaujmout tak, aby mu zobal z ruky. Ty jsi jinej. Nejsi hajzl. Sebík potřebuje někoho jako jsi ty."

„Vždyť mě má," povzdechl si. „Ale nemá zájem." Vstal, protáhl si křídla a prohrábl si vlasy. „Podívej, je hezký, že se snažíš, ale nech to plavat. Koukni se na něj a na mě. On je dokonalej. Nechce někoho, jako jsem já. Já ho akorát pokaždý naštvu. A nejsem ani hezkej, ani hubenej. Ale to je jedno. Stejně se brzo odstěhuju a –"

„Cože?" vyhrkla a vyhoupla se na nohy. „Co to meleš? Kam by ses stěhoval? Proč?"

„Už od začátku bylo tohle jenom dočasný řešení," vysvětlil a cukl křídly. „Konečně se mi někdo ozval nazpátek, tak se jdu večer podívat na byt a –"

„Bastien to ví?"

„Ne. Chtěl jsem mu to oznámit až jako hotovou věc. Nerad bych říkal, že to nevyšlo."

„A on ti řekl, že se máš odstěhovat?" ptala se ohromeně.

„Ne," zavrtěl hlavou, „ale ani mi neřekl, že chce, abych tu zůstal."

„Nate –"

„Nech to bejt, Emo. Bylo by to hezký, ale Bastien nemá zájem," zamumlal hořce. „A já nejsem Cyrus."

Zavrtěla hlavou. „To nejsi. Naštěstí," odpověděla zamyšleně.

Sebastien se později vrátil do prázdného bytu. Zdržel se déle, než předpokládal. Pročítání smluv a jejich podepisování se protáhlo a neplánovaná schůzka mu akorát tak zhoršila náladu. Těšil se na odpoledne strávené s Nathanielem a Emou. Místo toho s nimi byl sotva hodinu, než musel odejít. A teď doma nenašel ani jednoho z nich.

Naprosto tichý byt ho překvapil; od doby, kdy se k němu Nate přidal, tu ticho bývalo tak možná v noci. Jinak se tu neustále něco dělo. Buď spolu mluvili, nebo se ozývaly tiché nadávky, když Nate pracoval a nešlo mu to, či se ozývaly jiné zvuky, značící, že byt není opuštěný. Nechápal, jak rychle si na jeho přítomnost zvykl tak, že mu teď všechno chybělo.

Měl rád ticho, avšak takové, které si vybral sám. A tohle si nevybral. Znělo zlověstně. Náhle si uvědomil, co myslel Nate tím, že umí být ticho otravně hlasité. Nedokázal se však přimět k tomu, aby zapnul alespoň televizi. Seděl na gauči, ani kávu si neudělal. Jen zíral na svůj odraz v obrazovce, dokud se venku neudělala tma osvětlená jen pouličními lampami.

V té době se vrátil Nate. „Proč tu sedíš potmě?" zeptal se zvědavě a rozsvítil.

„Zamyslel jsem se a nevšiml si, že je taková tma," odpověděl a poposedl si. Zjistil, že má zdřevěnělý zadek a záda protestují proti pohybu. „Byl jsi na procházce?"

„Ne tak docela," odpověděl tiše a usadil se na opačný konec pohovky. „Byl jsem si prohlídnout byt."

„Byt?" zopakoval a zamračil se. „Proč?" Nate zdvihl ruku a ukázal mu klíč visící mu na kovovém kroužku z prstu. „Ty se chceš odstěhovat? Kdy?"

„Zejtra. Nemá cenu to protahovat. Na práci to vliv mít nebude, nemusíš se bát."

Uvnitř Sebastiena se něco zkroutilo a začalo poskakovat sem a tam. Bolelo to. Chtělo ho to zlomit v pase a znemožnit se nadechnout. Nechtěl, aby odcházel. Z jakého důvodu odcházel? Ublížil mu? „Proč?" zeptal se prázdným hlasem a křečovitě se chytil opěradla gauče.

Nate se kousl do tváře, než odpověděl: „Protože to takhle už nezvládám. A ty bys to měl vědět. Víš to líp než já."

Odešel a tiše za sebou zavřel dveře pokoje.

Sebastien zjistil, že se v jeho nitru cosi hroutí.