Probudil se do tepla objetí. V hrudi se mu třepotal pocit naprostého bezpečí, který necítil už více jak půl století. Ačkoliv si uvědomoval, že přímo takto nejspíš nikdy. Nebeský klid, který ho obaloval jako hřejivá deka. Věděl, že s ním se mu nemůže stát nic zlého. Mohl se s ním uvolnit a zapomenout na všechna ochranná opatření. Nate by ho nikdy nezradil. S tou jistotou se ještě se zavřenýma očima usmál.

Ležel mu na křídle, s rukama pod hlavou, čelem zabořený do Nathanielovy hrudi. Druhé křídlo ho objímalo a teplá dlaň ho zlehka hladila na nahém boku. Jeho vlastní perutě volně ležely na posteli. Ještě nechtěl dát najevo, že se probudil. Vdechoval příjemnou vůni. Poslouchal tichý dech. Užíval si ticho, které v jeho ložnici panovalo.

Předstíraje dál spánek se zavrtěl a mírně posunul. Položil mu ruku na hruď a kousl se do rtu. Pod tričkem zřetelně vnímal chloupky, které mu záviděl. Vždy se mu líbily zarostlé hrudníky a dříve ho štvalo, že mu tento důkaz mužnosti schází. On měl sotva pár chloupků, navíc tak světlých, že se téměř nedaly zahlédnout. Ani Cyrus jich moc neměl. Ale Nate... Proti své vůli si povzdychl a ruka, která mu hladila bok, se zastavila.

„Jsi vzhůru?" zašeptal Nate.

„Hm," zamumlal a roztáhl prsty. Chtěl to tričko zahodit. Dotknout se.

„Spalo se ti dobře?"

Neochotně se odtáhl, aby se na něj mohl podívat. Přikývl. „A tobě?" zeptal se a zaměřil pohled na Nathanielovy rty. U žaludku ho zalechtalo. Zatoužil je ochutnat a sáhnout na jizvičku v koutku. Zajímalo ho, co ji způsobilo.

„Nespal jsem," přiznal a svraštil obočí. „Přemejšlel jsem. Nešlo mi usnout."

„Nad čím?" zeptal se zaujatě.

Mávl rukou a vrátil ji zpět na jeho bok, který se okamžitě pokryl husí kůží. „Včera jsem se tě zapomněl zeptat, jak se s tím vypořádáváš ty. Řekneš mi to teď?"

Sebastien zvedl oči výš. „Mám rád ticho."

„Včerejšek se mi nepovedl," řekl provinile. „Jsem idiot. Měl jsem si to uvědomit a neprudit tě. Nejenom, že jsem se cpal do věcí, do kterých mi nic není, ale ještě jsem ani nebral ohledy na to, co to pro tebe znamená a –" Prst na rtech ho zastavil. Zmlkl, ale tvářit se jako hromádka neštěstí nepřestal.

„Kvůli tomu jsi nespal?" zeptal se Bastien ohromeně.

„Jo, došlo mi, že jsem přestřelil a snažil se vymyslet, jak se ti omluvit," vysvětloval i přes to, že ukazováček stále zůstával na jeho ústech.

„Když ti řeknu, že je to v pořádku, tak to nebude stačit, že?" nadnesl Sebastien a stáhl ruku zpět k sobě. Prst ho brněl až v bedrech. Nate zavrtěl hlavou. „Převádím duše hodně přes tisíc let," řekl s pokrčením ramen a s povzdechem si lehl na záda. Nathanielovo křídlo, které ho doposud objímalo, ho svým peřím polaskalo na břiše a on nedokázal potlačit zachvění. Zatraceně. Neměl chuť si povídat. V nitru se mu rozhoříval plamínek, který toužil rozdmýchat doteky a polibky. Na to ale nebyla ta správná chvíle.

Vzpomínka na Cyruse pomalu bledla poté, co se o svou bolest s Nathanielem podělil. Ale pořád tam byla a on neměl tušení, jak moc je tím ještě ovlivněn. Nemohl dát svému druhovi naději – protože o jeho citech pochybnost neměl –, a pak zjistit, že jednal ukvapeně. Musel se napřed sám srovnat.

„Včera to nebylo náročné, i když se ti to nezdá. Vlastně to bylo dost snadné, jen jich bylo mnoho. Nepotřeboval jsem se uklidňovat. A i kdyby, tak to bylo tvoje poprvé. Potřeboval jsi to více než já." Natočil hlavu, pohlédl mu do očí a jemně se usmál. Mimoděk mu pohladil perleťové peří. „A já tu jsem pro tebe."

Nate šokovaně zamrkal. „Tisíc?" hlesl a pootevřel ústa.

„Víc," odvětil suše. Kdovíproč ho ta otázka ranila. Víc než cokoliv, o čem mluvili večer. Doteď si nepřipadal nikdy starý. Nyní měl dojem, jako kdyby mu bylo pět tisíc let a neměl nárok vůbec na mladého anděla hledět, natož po něm toužit. Náhle se v jeho objetí už necítil dobře. Musel se postavit na nohy a obléct dřív, než ho nějaký projev těla zradí. Odkulil se na kraj postele a posadil se zády k němu. Odolal nutkání protáhnout si křídla, aby mu nedal omylem facku. Místo toho si prohrábl rozcuchané vlasy a promnul oči.

„Páni," zahučel Nate. „Tak to jsem nečekal. Upřímně doufám, že budu taky vypadat tak dobře, až mi bude jednou tolik, co tobě." Usmál se a vzápětí stál na nohou. „Myslel jsem, že ti není víc než čtyři sta."

„Promiň, že jsem ti vyvrátil domněnku," odsekl a vstal s úmyslem navštívit koupelnu a obléct se.

„Děláš si legraci? Jsem nadšenej," zasmál se Nate, obešel postel a postavil se za jeho záda. Položil mu ruce na ramena a stoupl si na špičky, aby mu mohl zašeptat do ucha: „Ještě jsem neviděl nikoho tak sexy, jako jsi ty. Tak se nerozčiluj, Sebíku."

Sebastien se prudce otočil a založil si ruce na prsou. Nate se na něj culil jako sluníčko. A on cítil, jak ho tváří v tvář jeho rozpustilosti rozmrzelost opouští. „Ema má na tebe špatný vliv," povzdechl si. „Měl jsem jí vyříznout jazyk dřív, než začala nosit nože všude, kam se vejdou."

„Proč? Protože ti říká Sebíku?" usmíval se Nate a oči mu nezbedně jiskřily, zatímco se přestal kontrolovat a hltal štíhlou postavu před sebou.

„Ano," souhlasil. „A taky proto, že mě tak oslovila před tebou a ty ses toho chytil."

„A co ti na tom vadí? Je to roztomilý." Sebastien se zamračil. „No jo, už mlčím a padám. Stejně mám práci," řekl Nate rychle a couval ke dveřím. Mezi zárubněmi se ještě za okamžik zastavil a obličej mu zvážněl. „Díky. Za všechno."

„Rádo se stalo," odpověděl s drobným kývnutím.

Jakmile Nate odešel, svalil se zpět na postel a nechal nohy na podlaze. Třesoucí se dlaně si položil na obličej a namáhavě vydechl. Potřeboval si odpočinout. Přestože se vyspal nejlépe za posledních aspoň sto let, emoce v něm vířily až moc silně. Potřeboval chvíli o samotě, aby mohl promyslet, co vlastně sám chce. Rozhodl se, že se proletí na své oblíbené místo v horách.

Tam se mu přemýšlelo nejlépe.

Vypadá to, že se tu nic nestalo, ale řekla bych, že stalo. Sebík začíná roztávat. A to potřebujeme. Teď ještě musíme doufat, že zase nevezme zpátečku.