Proud emocí Sebastiena smetl jako rázová vlna. Uhodil ho do hrudi, stlačil ji a odmítal dovolit byť jen drobný nádech. Ústa se mu roztáhla v bezhlasném výkřiku a křídla se v křeči napřed rozepjala do celé šíře, aby se vzápětí přitiskla k zádům.

Bolelo to.

Jestli si myslel, že spálením pera a zhasnutím plamene svíčky získá v duši klid, tak se šeredně spletl.

Pocity, které zavíral po Cyrusově napadení, se vrátily s obrovskou silou. Za uzamčenými dveřmi nabyly na síle, narostly a valily se přes něj silou mořské bouře.

Nezvládal dýchat.

Nezvládal plakat.

Okolo něj kroužila tma. Bez varování odkrývala vzpomínky a vracela ho do nejhorších okamžiků jeho života. V hrudi ho pálil rozžhavený pohrabáč, který v něm pustošil vše, co mu přišlo do cesty. Bezhlesný výkřik ho poslal na kolena. Mezi prsty sevřel dlouhé platinové vlasy a zlomil se v pase. Oči měl doširoka otevřené, ale neviděl nic než obrazy minulosti. Uši plnily výkřiky, prosby, i zlostné nadávky.

Chtěl něco udělat. Pomoct mu. Ukončit trápení anděla, který byl tak nezodpovědný, že se nechal chytit. Nedokázal to. Bezmoc ho přikovala na místě.

Srdce mu divoce naráželo do žeber. Duše se tříštila v agónii na drobné kousíčky. Snažil se ji posbírat. Vědomě vzít do ruky každý jednotlivý střípek a přilepit ho k dalšímu. Selhal.

Rozbil se. Už dávno přišel o zdravý rozum. Nedokázal hledět na utrpení svého milence a vyjít z toho neposkvrněný. Ponechalo mu to jizvy na duši a s každým dalším protrpěným rokem šrámů přibývalo.

Bolelo to. Svíralo se mu hrdlo. Pokožku měl v jednom plamenu. Útroby se měnily na kaši plnou žluče. Nemohl se nadechnout. Plíce ho pálily. Obestřela ho panika. Ještě nechtěl umřít!

Někde na okraji vědomí věděl, že by měl něco udělat. Uzavřít zpět mysl, zachránit sebe a někoho dalšího. Nemohl si však vzpomenout proč. Nevnímal své tělo. Ztratil se v temném bludišti, které nemělo východ.

Realita neexistovala. Pouze temnota, strach a bolest.

Nastával konec a on tomu nedokázal zabránit. Únava ho zmáhala. Neměl sílu bojovat. Neměl ani chuť se o to pokusit.

Tělo mu povolilo a přepadlo dopředu. Nevěděl to. Ani to, že ho před pádem na podlahu zachytily ruce.

V labyrintu plném černých chuchvalců skrývajících ještě temnější stíny, se objevil plamínek. Tak daleko. Pokusil se po něm chmátnout, ale nic ho neposlouchalo.

Nádech se nedostavil a srdce zpomalovalo pod kritickou mez. Ztratil vědomí.

Umíral.   

A pak mu před očima mu zavířilo barevné světlo.

Cizí dech mu naplnil plíce a část bolesti zmizela. Jeho paže se přimkly ke zdroji tepla, které hřálo od stehen až k obličeji. Nejsilněji ho vnímal na rtech. Nepozastavil se nad tím, kde se vzalo.

Bral si ho.

Aniž by to tušil, líbal Nathaniela, aby si zachránil vlastní život.

Strádající duše se rozhodla jednat za anděla. Vedla mu křídla, kterými obalila druhého anděla, jenž mu seděl na klíně a pevně ho objímal okolo hrudníku. Poháněla instinkt k přežití. Naváděla jeho rty k opětování polibku, horkého a smyslného, přesto ne toužebného.

Necítil touhu, ani nemohl. Netušil, co se v temnotě děje. Sledoval plamínek, který se pomalu blížil a mohutněl. S každým ukrojeným kouskem vzdálenosti cítil, že část stresu a bolesti mizí. Napřed si to ani neuvědomoval; postupovalo to pomalu, nenápadně. Po chvíli se však jeho dech uklidnil a temnotu začalo vyhánět radostné světlo. Pomalu ho zalévalo nadějí a citem, který věděl, že je někoho jiného, ale ani v nejmenším mu to nevadilo.

Hladově přijímal vše, co k němu proudilo. Tep srdce se zklidnil. Tělo se přestalo třást. Plamen se objevil nadosah. Natáhl k němu ruku, dotkl se ho bříšky rozklepané dlaně. Vydechl. Úleva se mu rozprostřela v celém nitru a vrátila cit do těla.

Náhle si uvědomil, kde je. Na klíně vnímal tíhu, na břiše a hrudi teplo druhého těla. A překvapeně zjistil, že mu slané slzy stékají po tváři do polibku. Nebyl si jistý, co to znamená, ale uvědomoval si, že ho tím Nathaniel nějak zachránil. Ruce, které mu do té doby visely podél těla, mu položil na horoucí tváře. Křídla okolo něj přitáhl. A začal mu polibek oplácet vědomě.

Nathaniel se v té chvíli odtáhl. Sebastien překvapeně otevřel oči. Nate se na něj díval zpola vyděšeně, zpola omluvně. Obličej měl červený, čelo zpocené a třásl se. „Nemohl ses nadechnout," zachraptěl vysvětlení a začínal mu klouzat po stehnech z klína. „Já –"

„Nate," hlesl rozčarovaně a pohladil ho po tváři. „Jak...?" zeptal se a zpevnil objetí křídel. Nechtěl, aby se od něj oddaloval. Potřeboval ho ještě aspoň chvíli u sebe. Měl obavu, že by se temnota vrátila. A jeho objetí bylo tak příjemné! Kolébalo ho a konejšilo, dodávalo podporu a slibovalo lepší časy.

„Nevím," pokrčil rameny. „Bylo to šílený. Myslel jsem, že oba umřeme. Strašně to bolelo," vysvětloval tiše a mimoděk si otřel uslzené oči. „Tys na tom byl ale mnohem hůř. A pak jsi začal padat a dusil ses, tak... nevěděl jsem, co mám dělat. Promiň, vím, že jsem tě neměl líbat, vlastně jsem ti chtěl dát jenom první pomoc, ale tys mě najednou objal a mně to přišlo tak přirozený jako –"

Prst na rtech ho zastavil. Sebastien se usmál a na okamžik si opřel čelo o jeho hlavu. „Díky," řekl upřímně a pevně ho k sobě přitáhl. „Nebýt tebe, nevím, co by se stalo. Myslel jsem, že umírám."

„Nezlobíš se?" zamumlal mu Nate do ramene.

Zavrtěl hlavou. „A ty na mě?"

„Proč bych se měl na tebe zlobit?" ptal se Nate překvapeně a mírně se odsunul, aby mu viděl do obličeje.

„Ublížil jsem ti. Měl jsem to zadržet v sobě," vysvětlil a nakrčil obočí. „Měl jsem předpokládat, co se stane. Měl jsem –"

„Je ti líp?" skočil mu do řeči.

Sebastien zamrkal. Ponořil se do své mysli a udiveně zjišťoval, že dveře zůstaly otevřené, ale jako by to nevnímal. Cítil se lehce. Smutek sice zůstal, ale ta slabá úleva, kterou pocítil, jakmile se rozhodl spálit poslední vzpomínku na Cyruse, se nemohla rovnat tomu, jaký balvan mu spadl ze srdce. Konečně měl dojem, že se mu volně dýchá. Netušil, zda se podobné stavy nevrátí, ale nyní mu bylo nejlépe za poslední roky.

„Mnohem lépe," ujistil ho. „Nevím, jak se ti to podařilo, ale... děkuji."

„Tak je všechno v pořádku," odvětil a neklidně se ošil. „Asi bych měl už z tebe slízt, než z tebe udělám placku."

„Prosím?" nechápal, ale neochotně povolil křídla i paže.

„Jsem těžkej," poukázal na to, že na rozdíl od něj má pár kilo navíc. Podal mu ruku a pomohl mu vstát. Pohlédl mu do očí a kousl se do rtu.

„Nejsi těžký," namítl Sebastien potichu. Nořil se do blankytné modři a zapomínal dýchat. Tentokrát ale jinak než před chvílí. Tentokrát mu srdce bušilo v docela jiném rytmu. „Asi půjdu."

Nate potřásl hlavou. „Jo, já taky. Rádio čeká."

„Tak..." ztichl a nervózně si přehodil vlasy přes rameno. To bylo absurdní. Před pár okamžiky se s ním líbal a teď by měl být rozpačitý jen z dívání do očí? Jako by snad mohlo existovat něco intimnějšího než to, co se tu odehrálo. Odhodlal se a jemně ho pohladil po hřbetu dlaně. „Dobrou noc."

„Dobrou noc," odpověděl a s povzdechem sledoval jeho vzdalující se záda. A když už byl za rohem, a myslel si, že ho nemůže slyšet, dodal velmi tiše: „Nechci, aby to zmizelo..."