Zaklepal na dveře. Než se vrátil domů, vnímal skrze pouto, že se Nathanielův smutek prohloubil. Myslel si, že ho najde v kuchyni pokračovat na opravě rádia, ale pokud dokázal usoudit, tak všechno leželo přesně tak, jako když odcházel. V hlavě mu zněla ozvěna rozhovoru s Emou, proto se za ním vydal hned poté, co ze sebe stáhl boty a sako. Bosky s vyhrnutými rukávy zaklepal znovu.

„Nejsem tady," ozvalo se zpoza dveří.

„A kde tedy jsi?" zeptal se zvědavě.

„Pryč."

„Pryč je velmi široký pojem," zkonstatoval a povzdechl si. „Smím dál?"

„Když řeknu ne, tak stejně vejdeš, že jo?" tipoval Nate otráveně.

„Pravděpodobně ano," váhavě připustil Sebastien.

„Tak proč se ptáš?" zamumlal tak tiše, že to přes zavřené dveře skoro nebylo slyšet.

Otevřel a s hlubokým nádechem vstoupil. Pořád mu ten pokoj nedělal dobře a srdce se mu svíralo. Musel to však odložit na stranu. Teď bylo třeba se postarat o jiného anděla. „Přece sem nevpadnu bez zaklepání."

Nate něco odfrkl a posadil se na posteli, kde do té doby ležel a sledoval jemnou prasklinu omítky ve stropě. „Vrátil ses brzo."

„To znělo jako výčitka," poznamenal s povytaženým obočím a posadil se k psacímu stolu tak, aby na anděla pohodlně viděl.

„Cože?" nechápal. Vzápětí mávl rukou. „To je fuk. Co potřebuješ? Chtěl jsem jít spát."

„Něco není v pořádku," řekl Sebastien tiše a sepjal ruce v klíně. „Vyhýbáš se mi. Něčím jsem tě urazil?"

„Nevyhejbám," oponoval okamžitě. „Proč bych to dělal?"

„To právě nevím, proto se ptám. Pokud jsem se tě nějak dotkl, tak bych to rád napravil dřív, než bude pozdě," vysvětloval vážně a zpětně v hlavě procházel dny od rituálu. Mluvili spolu, to ano, dokonce dost často, ale znělo to podivně škrobeně. Přehnaně zdvořile. Kroužili okolo sebe po špičkách a napětí se stupňovalo.

Nate zavrtěl hlavou a přitáhl si kolena k bradě. Opřel se o ně a povzdechl si. „Nic jsi neudělal," ujistil ho. „Já se chovám jako pitomec a vůbec nedělám to, co jsem slíbil," mluvil pomalu a těžce. „Jenže já... jsem hrozně zmatenej a nedokážu s tím pracovat. A ještě jsem si nezvykl na to, že můžeš moje emoce cejtit a..." kousl se do rtu a zaťal si nehty do kolen.

„Bojíš se, že zneužiji to, co cítíš." Neptal se. Konstatoval. A nemohl říct, že to nezabolelo.

„To ne," ubezpečoval ho. „Já ti věřím, že to bys neudělal. Ale prostě se cejtim trapně. Navíc od tý chvíle, kdy to pouto začalo fungovat a já... prostě... mám pocity, který jsem neměl, nebo ne tak silně. Je to hrozně divný."

Sebastien se pootočil na židli a zahleděl se z okna. Dal mu tím možnost se mu nedívat do očí a necítit se tak nepohodlně. „Moje první partnerka se jmenovala Marci. Myslím, že jsem nikdy neviděl krásnější ženu. Bylo mi asi dvě stě třicet a ona vypadala tak na lidských sedmnáct. Okouzlila mě na první pohled," začal vzpomínat a mírně se usmál. „Jakmile jsme stvořili pouto, zamiloval jsem se. Každá moje myšlenka patřila jí. Byl jsem jako bláznivé štěně. Emoce jsem skrývat neuměl, takže jsem k ní neustále vysílal toužebné pocity. Zároveň jsem ale cítil, že je to celé divné. Střídala se ve mně zamilovanost a zmatenost." Ušklíbl se a odhrnul si vlasy za ucho. Periferně anděla sledoval. „Měla se mnou docela trpělivost. Trvalo asi tři týdny, než mě to přešlo. Pak se mi myšlenky vrátily do běžnějších. S Marci jsme spolupracovali dvě stě let a náš vztah nikdy nepřekročil do důvěrnější roviny."

Nate k němu zvedl oči. „Proč mi to říkáš?"

„Jen jsem ti chtěl říct, že pokud cítíš něco, co jsi předtím necítil, tak..." zaváhal. Nebyl si jistý, jak by to měl vysvětlit, aby se do toho nezamotal a neřekl něco špatně. Navíc netušil, jaké pocity zmiňoval. Pouto znamenalo lásku. Stávalo se celkem běžně, že se andělé po utvoření vazby do sebe zamilovali minimálně na pár týdnů. Pak se buď rozbouřené city vrátily do normálu, nebo zůstaly a vztah upevnily. Ale Nate mohl cítit něco úplně jiného.

„Tak se nemusím cejtit blbě, protože to zmizí? To mi chceš říct?" nadnesl podivně prázdným hlasem.

„Může to zmizet, ano," přikývl a vrátil k němu pohled.

„Ty ale... nic...?"

Sebastien pokrčil rameny. „Já nevím. Nedokážu ti dát uspokojivou odpověď. Myslím, že pokud ano, tak je to tak hluboko pod něčím jiným, že to nemůže ven."

Nate se posunul na posteli až na kraj. Židle s druhým andělem byla tak blízko, že ho mohl chytit za ruce. „Ukaž mi to," požádal s očima upřenýma do jeho pohledu. „Ukaž mi, s čím bojuješ."

„Ne..."

„Nevěříš mi?" tázal se ponuře.

„O tom to není," nesouhlasil a bolestně nakrčil čelo.

„Tak o čem?" naléhal Nate. „Pokud to není o tom, že bys mi nevěřil, tak..." Sevřel rty do hořkého úsměvu. „Nebo je to něčím jiným? Emě bys to ukázal?"

„Ne," ohradil se, a kdyby mu ruce nevězely v jeho dlaních, zkřížil by je na hrudi. Proč do toho dívku tahal? „Jak tě to napadlo?"

„No... máte k sobě blízko, tak jsem myslel... Promiň. Jsem idiot. Měl bych jít spát a ty taky." Stáhl dlaně, ale tentokrát ho za ruce chytil Sebastien.

„Známe se velmi dlouho. Považuji ji za svou sestru," uvedl jejich vztah na pravou míru. V hrudi ho podivně píchlo. Bylo by možné, že Nate žárlil? Proto s nimi nešel ven? „Má svých starostí dost a já bych ji nechtěl zatěžovat svými pocity. Ani tebe nechci. Bolí to. Už jsi to cítil při rituálu. Měl jsi dojem, že umíráš. To přece nechceš znovu."

„To přece nemůžeš mít v hlavě pořád," vydechl zhrozeně. „Vždyť to je na zbláznění."

Sebastien neurčitě trhl křídly. To byla odpověď sama o sobě. Přestože se snažil nejhorší bolest zavřít za pomyslnými dveřmi, stále ji vnímal tak, že ostatní emoce téměř necítil. A když ano, tak jen na chvilku.

„Dovol mi ti pomoct," zašeptal Nate a ještě o kousek se přiblížil. Koleny se dotkl jeho nohou a v očích mu proběhla jiskra. „Já to zvládnu. A když ty je jednou pustíš ven, budou moct odejít."

Potřásl odmítavě hlavou. „Takhle to nefunguje."

„Zkus to," naléhal. „Já ti pomůžu."

„Nevíš, co čeho se řítíš."

Propletl jim prsty na obou rukou. „Jsem silnější, než vypadám."

Sebastien mu hleděl do očí. Viděl v nich bezpečí. Ujištění, že to bude v pořádku. Plamen citů, kterého si předtím nevšiml. Možná by to měl udělat už jen kvůli tomu, aby Nate mohl svou pozornost upřít na někoho jiného. Nerozbitého.

„Odpusť," řekl tak tiše, jako by se kolem nich jen prohnal vánek.

Našel v mysli zavřené dveře. Odemkl všechny zámky a otevřel dokořán.

Nechal bariéru padnout.