„Ema je zaujatá. Nikdy ho neměla ráda. Hledala jen to špatné, ale to dobré převažovalo," zašeptal Sebastien na obranu svého mrtvého milence. Odvrátil se na záda. Zkoumavý pohled Nathaniela, zvlášť z takové blízkosti, ho mrazil, a nedokázal v té chvíli zhodnotit, zda je to příjemné, či ne. „Nebyl zlý. Nezasloužil si takový konec."

„To jistě ne. To nikdo. Ale víš, Ema má v jedný věci pravdu. A to se zaujetím proti nikomu nemá nic společnýho. Bolest dokáže vytáhnout to nejhorší," řekl Nate s posmutnělým úsměvem. „On neměl právo po tobě něco takovýho chtít. Jak by někdo mohl požadovat něčí život? Neměl na to právo. Neměl dopustit, aby ses topil ve vině z toho, co se mu stalo. Tvoje vina to není. Ani to, že ho napadli a ani to, že jsi svou duši neohrozil."

„Nechápeš to," bránil se chabě. Brada se mu třásla a strop se ocitl za mlžnou oponou. „Nedokážeš si představit, jak trpěl. A já se na to díval. Byl jsem s ním celou dobu. Mohl jsem mu pomoct. Nechal jsem ho trápit se v bolestech. Za co teď moje duše stojí?" Otřel si tváře. Myslel, že už všechny slzy vyplakal, ale objevily se další. Opět pocítil ponížení. Nejraději by Nathaniela poslal pryč, avšak když se mu konečně rozvázal jazyk, chtěl to uvést na pravou míru. Věděl, že ho nepochopí, ale za pokus to stálo.

„A co ti všichni, kterým jsi pomohl?" dorážel Nate. „To se snad nepočítá? Kolika lidem jsi pomohl najít cestu? Kolik lidí jsi ochránil před démonama? Tisíce? Hádám, že víc, protože jsi o dost starší než já – ne, že by to bylo poznat, vypadáš tak na lidských pětatřicet –"

„To nemůžeš srovnat," namítl. Po poslední poznámce mu však koutky cukly směrem nahoru.

„Proč ne? Protože to byli jenom lidi? Nechtěj mě rozesmát. Přece někdo tak chytrej jako ty nebude tvrdit, že je lidská duše podřadnější než andělská," odsekl, zvedl se na kolena a opřel se o pelest. Naklonil se, natáhl ruku a nekompromisně ho donutil se mu podívat do očí. „Bastiene," použil poprvé zkratku jeho jména, „prober se. Viděls vůbec někdy svoji auru? Já tu tvoji viděl. Je dokonale čistá a bez jedinýho stínu. Takže jestli máš dojem, že tvoje duše za nic nestojí, tak mám já asi něco s očima."

Sebastien potupně zavřel oči. Cítil se jako malý kluk, který dostal vyhubováno za pozdní příchod. Ta slova, která Nate pronášel, mu svým způsobem pomáhala, ale zároveň jej ničila. Toužil mu věřit a ulevit svému rozervanému nitru. Ale šlo by to ještě po tolika letech sebeobviňování? Měl vůbec nárok na něco tak jednoduchého, jako je odpuštění? Dokázal by sám sobě odpustit?

Zavrtěl hlavou. „Běž pryč, prosím..." hlesl. Potřeboval to zpracovat sám. Informací, se kterými potřeboval pracovat, bylo moc na to, aby nad nimi přemýšlel v Nathanielově bezprostřední blízkosti. Ucítil něžné opatrné pohlazení po tváři. Zamrazilo ho v bedrech.

„Promiň mi, jestli jsem řekl něco přes čáru," omlouval se Nate upřímně. „Musel jsem ti to říct. Já nechci, aby ses zbytečně ničil. To už máš za sebou." Postavil se a rozpačitě si prohrábl vlasy. „Budu vedle, kdybys cokoliv... však víš."

Sebastien přikývl už do vzdalujících se zad. Okamžitě zalitoval, že ho poslal pryč. Najednou pocítil osamělost. Překvapilo ho to. Nemyslel si, že by na něj měla jeho přítomnost až takový vliv. S ním jako by ho obestřelo bezpečí a tichá podpora, o kterých se ani nemuselo mluvit. Prostě tam byly. Věděl, že to je znak pouta, které bude jednou velmi silné, pokud se on sám dokáže odpoutat od minulosti.

Už teď se mu Nate pomalu, ale jistě, dostával pod kůži, což se očekávalo. Předpokládal, že postupně bude vzpomínka na Cyruse blednout v přítomnosti divokého anděla, který však dokázal, že umí být i vážný a starostlivý. Proč to nemohlo jít tak snadno jako mávnutí křídel? O tolik by bylo všechno jednodušší! V posledních letech však nebylo jednoduché nic. A odložení minulosti spolu s vykročením do budoucnosti se zdálo jako nejtěžší rozhodnutí, jaké kdy měl učinit.

Odhodlával se k tomu celé odpoledne a večer. Za celou dobu nevylezl z ložnice. Několikrát slyšel kroky zastavující se před jeho dveřmi a domyslel si, že ho Nate nějakým způsobem kontroluje. Zabalilo ho to příjemným teplem. Vychutnával si tu starost. S přibývajícím večerem se mu nálada vracela do normálu a věřil, že se mu podaří uskutečnit to, k čemu se rozhodl.

Počkal, až dokud Nathaniel neusnul. Pak tiše otevřel okno ve své ložnici, nakreslil nad sebou runu neviditelnosti a vyskočil z okna. Jen dvě máchnutí křídel mu stačila, aby nabral potřebnou výšku. Nechal se unášet nočním větrem, občas si pomohl mávnutím, až dokud se nedostal k portálu. Odhodlání udělat to, k čemu se rozhodl, zakolísalo, jakmile jej zaktivoval. S uzarděním si připustil, že by ocenil Nathanielovu společnost. Jeho držení za ruku. Vyjádření tiché podpory.

Tohle však musel udělat sám.

Městečkem prošel bez jediného ohlédnutí. Vlasy nechal spadané do obličeje, který klopil k zemi. Nechtěl nikoho poznat, natož se s ním bavit. Vzhledem ke svému věku znal minimálně od vidění téměř všechny anděly, kteří zde bydleli, nebo sem jen občas zavítali. Jakmile by se s někým zastavil, už by do svého pokoje nedošel. Ztratil by odvahu. I proto poslední vzdálenost zkrátil během.

Vpadl do místnosti, prudce za sebou zavřel dveře a svezl se na zem. Divoce oddechoval. Očima těkal po okolí, jako by doufal, že se od rána změnilo. Zůstalo stejné. Jedna zapálená svíčka. Jedno nazelenalé brko. Po čtyřech se přesunul ke krbu. Pohladil pero konečky prstů. Oči se mu zalily slzami, ale tentokrát se mu hrdlo nesevřelo. Jen se mu stýskalo. Poprvé pro něj plakal ze smutku, ne z pocitu viny.

„Odpusť mi," zašeptal, vzal brk do prstů, přiložil si ho ke rtům a políbil ho. Ruka se mu třásla, když nesl brk k plameni. Ten se kroutil a uskakoval, jako by nechtěl zapálit jedinou památku, kterou Sebastien na Cyruse měl, náhle však jiskra přeskočila. Trvalo to sotva dva údery srdce, než bylo po všem.

Sebastien poprvé po půl století pocítil první známku klidu. Nadechl se, sfoukl svíčku a ještě chvíli zůstal v naprosté temnotě, než se vydal zpět domů. Udělal první krok. Bude dlouho trvat, než si odpustí, ale toto byl začátek.

Doufal v to.

A já doufám s ním. Nepočítám ale s tím, že by to bylo tak snadné. Nate bude mít fakt co dělat. Ale věřím mu. A i Sebíkovi, že se bude snažit.

Mějte se krásně.

W.