Unaveně se svezl na zelený mech, opřel se o kmen stromu zády a svěsil křídla. Otřel si pot z čela a dlouze vydechl. Zmáhala ho opět otravná únava. Slunce pomalu zacházelo za obzor. Stíny se prodlužovaly a les, kterým se proplétal, tmavl. Vlasy i peří měl plné větviček a listů. Trhliny v oblečení už ani nepočítal. V břiše mu kručelo; nepamatoval si, kdy naposledy jedl nebo pil. Poháněl ho adrenalin a starost, ale přestávalo mu to stačit. Paže i křídla ho bolely. Svaly měl v jednom ohni. A oči se mu chtěly zavřít i přes to, že se snažil udržet vzhůru.

Sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Jedna čárka signálu a posledních patnáct procent baterky. „Zatraceně," zaklel, najel na kontakty a vytočil číslo, které zkoušel při každé možné příležitosti. Beze změny. Telefon na druhé straně zůstával vypnutý. Vytočil druhý kontakt a přestal bojovat s pálícími víčky. Zavřel oči.

„Máš ho?" ozval se na druhé straně linky vyděšený ženský hlas, „prosím tě řekni, žes ho našel!"

„Nemám," zachraptěl nazpět. „Já už prostě nevím, jak ho najít. Ten les je obrovskej. Můžu tady bloudit měsíce. Nemůžu ani lítat, když chci vidět na zem. Přes ty větve nevidím."

„A jseš si jistej, že jsi na správným místě?"

„Nejsem," přiznal tiše. „Už dva dny ho necítím. Nevím, jestli to bylo tady, nebo o sto kilometrů vedle. Já prostě nevím. Mobil má vypnutej a pouto nefunguje," fňukl. Po tvářích mu stekla první osamělá slza.

„Dej mi ještě pár hodin. Pak ti přijdu na pomoc. Darius taky. Jo? Vydržíš to?"

Přikývl. „Musím. Jsem unavenej. Potřebuju na chvíli spát." Otřel si tváře. Cítil, jak mu obavy svírají prázdný žaludek. Chtělo se mu zvracet. „Emo? Já... mám strach. Co když –"

„Andělé neumírají. Ani na to nemysli!" zarazila ho dřív, než mohl domluvit. „Bude v pořádku!"

„Neumíráme na chřipku, ale neznamená to, že si nemůžeme zlomit vaz, nebo že se nestane něco jinýho," namítl. „Máš snad jinej nápad, proč nevnímám pouto?"

Chvíli mlčela. „Možná je zraněnej," navrhla opatrně. Polkl. Existovalo jen jediné zranění, které mohlo zapříčinit ztrátu spojení. Doufal, že raději bude mrtvý. „Cejtils něco, než se spojení ztratilo?"

„Vůbec nic. Uměl přece emoce schovat." Proklínal ho za to. Kdyby je neskryl, mohl mít alespoň představu, co se stalo, i když mu ji tím způsobem přiblížil více než dost. Domyslel si, že mu nechtěl přidělávat starosti, protože kdyby chtěl skrývat příjemné pocity, nemizelo by pouto. Zlobil se na něj. Zároveň obdivoval jeho sílu vůle a zkušenosti. On se to nenaučil. „Musím končit. Jsem skoro vybitej. Víš moji polohu?"

„Jasně. Nejpozdějc zejtra večer jsme u tebe. Bude pár hodin trvat, než tam doletíme," ujistila ho vážně. „Bude v pořádku."

„Doufám," hlesl a zavěsil. Mechanicky zastrčil mobil zpět do džínů. Sbalil se do klubíčka a opřel si hlavu o kořen stromu. Bylo mu jedno, že ho tlačí do ucha. Nezáleželo mu na ničem jiném, než aby našel svého druha. Přikryl se křídly a prsty nad sebou nakreslil ochrannou runu, která měla odpuzovat démony, pokud by tu nějací byli.

Celé hodiny, kdy procházel les a prodíral se podrostem, se snažil zachytit specifické pachy. Ambru andělů, síru démonů. I to by mu dokázalo naznačit alespoň trochu, co mohl čekat, ale nos mu plnily jen vůně borovic, hub, tlejícího listí a rozkvetlých sasanek. Nevěděl, co si počít. Netušil, jak by ho měl najít. Nedivil by se ani, kdyby bloudil v kruzích; jeho orientační smysl sice ve městech neměl jediný zádrhel, jakmile se však dostal do lesa, už o sobě pochyboval. Každý strom mu připadal stejný.

Schoulil se ještě víc do sebe. Navlhlá hlína ho studila do boku. Slzy ho hřály na tvářích. Opouštěly blankytně modré oči a bez jediného vzlyku jen odnášely bolest z nitra ven, aby se v duši mohla utvořit další rána.

Snažil se před usnutím myslet na něco pozitivního. Záměrně si vyvolával z paměti veselé vzpomínky, ale nepomáhalo to. Spíše jako by mu ukazovaly, co měl a ztratil. Cítil se hůř a hůř. Toužil po jeho objetí. Po úsměvu. Po pohlazení. Po polibku. Po pohledu černočerných očí, ve kterých se nedaly rozeznat duhovky od zornic, jak tmavé je měl. Přesto nebyly čistě černé. Převalovaly se v nich různé odstíny, které připomínaly těžké mraky před bouří, jakmile se zlobil, ale taktéž letní noc posetou myriádou hvězd ve chvílích, kdy se jeho výjimečný smích vznášel okolo nich. Rád je sledoval a topil se v nich, snažil se dohlédnout až na dno nádherné duše. A i když ho nikdy nenašel, zkoušel to znovu a znovu se stejným nadšením, jako když se mu do očí doopravdy podíval a viděl v nich anděla, se kterým hodlal zůstat do konce všech dnů.

Chtěl znovu slyšet sametový hlas hladící jeho uši a v určité tónině způsobující husí kůži po celém těle. Miloval malebný zvuk jeho slov. Znělo to spíše jako melodie než jako obyčejná mluva. Ne jako vlastní hluboký hlas, který se k jeho mladistvému vzhledu vůbec nehodil. Přál si, aby se teď zjevil za ním, přitiskl se mu k zádům, obalil ho křídly a vysmál se mu, že naletěl jeho vtipu.

Sebastien by však o ničem takovém nikdy nežertoval.