Sebastien cítil podivuhodný klid, když aktivovali s Nathanielem amulet a nechali se jím přenést do prázdné ulice, po níž šla akorát jedna dvojice. Rozhlédl se po okolních špinavých zdech a nakrčil nos. Páchlo to tu močí a hnilobou. O kus dál se cesta z kočičích hlav stáčela doprava a doleva vedla mezi domy ulička do jakéhosi neupraveného parku. Polkl a po očku sledoval druhého anděla. On už tušil, co se tu stane, a vůbec z toho neměl radost. A reakce, kterou očekával, se obával. Velmi obával.

Jemně ho pobídl k chůzi. Runa neviditelnosti byla aktivní a muž se ženou, za něž se pomalu zařadili, o nich neměli ani tušení.

Nate se mračil a rozhlížel se okolo. Bastien si všiml rozšířených zorniček ve stejném okamžiku, kdy se anděl zprudka zastavil a otočil se k němu. „To nemyslíš vážně. Že ne," zachraptěl zděšeně. Sebastien výmluvně mlčel a uhnul pohledem. „To nedovolím," zasyčel a zaťal ruce v pěst.

„Nemůžeme zasahovat," brzdil ho Bastien vážně.

„Děláš si srandu?" odsekl a modré oči ztvrdly na kámen. „To se mám jako dívat, jak tu holku zabije? Tak na to ti kašlu." Divoce se rozhlédl, jako by něco hledal. „Kde jsou strážní? Vždyť by tu měli bejt, ne? Měli by jí pomoct –"

„Pokud tu nejsou, není jak jí pomoct," vysvětloval smutně. „Nemůžeme s tím nic udělat..."

Nathanielem proběhl takový nával vzteku, že měl Sebastien dojem, jako by dostal skrze pouto ránu kladivem. Udělal krok zpět, vzápětí se k němu přiblížil a natáhl ruku. „Nate –"

„Nesahej na mě," zavrčel a jednou ranou smetl jeho pokus o dotek. „Já to nedovolím." Podíval se na něj s pohrdáním a bojovně vypjal bradu. „Je mi zle z toho, že tobě je to jedno."

„Není mi to jedno," namítl důrazně a dostatečně rázně. „Ale vím, že se to nesmí."

„Na to ti seru." Otočil se a začal rychle odcházet od něj směrem ke dvojici.

Bastien ho se sevřeným hrdlem doběhl. „Nedělej to," prosil ho se slzami v očích a chytil za rameno. Žaludek mu dělal kotrmelce a plíce ho odmítaly poslouchat. Nesměl mu to dovolit.

Dobře mířená rána pěstí do obličeje ho odhodila na zem. Narazil si zadek a jen na poslední chvíli roztáhl křídla, aby na ně nespadl. Ten úder ho nebolel ale tolik, jako výraz znechucení, který po něm Nate vrhl dřív, než se otočil.

„Nevím proč," odfrkl a zrychlil, aby je doběhl.

„Protože je snazší nenávidět mě než sebe," zašeptal a pokusil se postavit na nohy. Ještě mu v tom mohl zabránit. Musel mu v tom zabránit i za cenu, že s ním do konce života nepromluví.

Nepodařilo se mu zvednout. Do nosu mu vnikl pach síry a špinavá ruka mu zacpala ústa dřív, než stihl zavolat. Někdo ho zatáhl za vlasy a donutil ho dívat se. Ruce měl uvězněné a křídla také. Přinucen klečet v sevření démonů nedokázal udělat vůbec nic. Zkoušel se bránit, ale přistihli ho naprosto nepřipraveného.

„Štěňátko kouše," pronesl pobaveně Ephraim a dostal se do Sebastienova zorného pole. Mrkl na uvězněného anděla a povytáhl obočí. „Ví, co se stane?" Bastien nemohl odpovědět, ani kdyby chtěl. Výraz jeho vyděšených očí však výklad nepotřeboval. „Výborně. Na to si počkám," zasmál se, uvolněně se postavil vedle něj a zapálil si cigaretu.

Bastien v duchu Nathaniela prosil, ať se otočí. Ať se vrátí. Skrze pouto mu vysílal pocity strachu a doufal, že si jich všimne. Nebál se o sebe, obával se o něj. A jakmile andělova pěst zasáhla muže, věděl, že je všechno ztracené. Žena začala utíkat. Nedoběhla však ani na konec ulice.

Sebastien mohl zavřít oči, ale nelidský křik duše, kterou začali trhat démoni, se nedal vypnout. Po tvářích mu stékaly slzy a třásl se. Výčitky, že ho nezastavil, ho zcela polapily. Ne snad proto, že přišli o duši. To bylo jistě nepříjemné a politováníhodné, ale stávalo se to. On si ale vyčítal, že před tím Nathaniela neochránil. Před jeho vlastními výčitkami, které ho mohou zničit. Zasáhla ho bolest, která se s tou jeho propletla. Zazmítal se v sevření, aby mu mohl jít pomoci. Nepodařilo se mu to. Frustrovaně zavrčel.

„Přiveďte ho," zavelel Ephraim tiše a labužnicky si potáhl. Skoro smutně se zadíval na Bastiena a povzdechl si. „Stojí ti to za to, mít vždycky vedle sebe někoho, kdo je úplně k ničemu? Vždyť to štěně tě neposlechlo, napadlo tě a ještě tě ohrozilo. Takhle hloupý nebyl ani Cyrus."

Nepovažoval za nutné se pokoušet odpovědět. Přestože měl tváře vlhké od slz, oči měl tvrdé a neústupné. Změkly až poté, co znovu pohlédl na svého druha.

Nate se ani nebránil. Jako hadrová panenka se nechal napůl odnést před ně a shodit na kolena. Plakal. Oči měl v dlaních a doposud netušil, že je Bastien v nebezpečí.

„Když jsme se viděli tehdy, když tě poprvé vzal ven, tak jsem věřil, že se o Bastiena postaráš," oslovil ho Ephraim ze své výšky, obešel ho a postavil se těsně za něj. Chytil mu vlasy do pěsti, koleno zaryl do zad mezi schlíplá křídla a trhnutím ho donutil zvednout hlavu. „Řekni mi, štěně, proč bych mu teď měl nechat křídla na zádech?"

„Ne..." zašeptal Nate zhrozeně. „Jak... Nikdo tu nebyl, pusť ho, udělám cokoliv," drmolil a pokusil se vytrhnout se mu. Jako na povel ho několik nižších démonů zabezpečilo stejně jako druhého anděla.

„Základní učivo ve škole. Pokud dají strážní andělé ruce pryč, tak se jiní andělé nesmí vměšovat do dalších záležitostí. Smějí pouze převést duši na druhý břeh. Jakýkoliv zásah do přirozeného běhu věcí jinak přivolá démony, kterým zmiňovaná duše propadne," citoval Ephraim text z učebnice, který Nate dle jeho výrazu nikdy neslyšel. „Nedával jsi pozor. Odsoudil jsi duši k věčným mukám. Ohrozil jsi jedinou bytost, které na takové nicce, jako jsi ty, záleželo. A proč? Protože jsi nebyl schopný dávat ve škole pozor."

„To není pravda," vzlykl a vrhl prosebný pohled na Sebastiena. „Já dával pozor. Nikdy jsem to neslyšel.  V mý knížce to nebylo! Přísahám –"

„Sklapni," zarazil ho Ephraim a trhl mu znovu s hlavou, až bolestně zaskučel. „Koho myslíš, že tvoje výmluvy zajímají? Jsi ubohý ufňukaný fracek."

„Pusť ho, prosím. Udělám cokoliv, ale jeho z toho vynech. Prosím. Slibuju, že se nebudu bránit, obětuju svoji duši, jen ho nech jít," prosil tak, že se z toho Sebastienovi svíralo srdce.

Ephraim se zasmál a pocuchal mu vlasy, jako by byl skutečným štěnětem, jež ho zrovna potěšilo. „Cokoliv? Zemřel bys pro něj? Zabil bys ho, aby netrpěl?"

„Zabiju tebe, pokud ho nepustíš," zavrčel vztekle a prudkým pohybem vytrhl jednu ruku ze sevření. Než však stihl cokoliv dalšího, se mu paže vrátila do železného stisku. Ephraim tentokrát vzal do hrsti peří na jednom křídle a škubl tak silně, že je všechny vytrhal. Nate bolestně vykřikl.

„To bylo varování," zasyčel démon a pomalu nechal peří snášet před jejich očima na zem. Obešel ho a tentokrát se postavil za Sebastiena. Pokynul svým nohsledům, aby ho vytáhli na nohy. Přitiskl se k jeho boku, objal ho kolem pasu a naklonil se k jeho tváři. „Vypadá to, že by se pro tebe rozkrájel. To je roztomilé, jak mu to vydrželo celé ty roky. Ale co ty, Bastiene? Udělal bys pro něj totéž? Ohrozil bys svoji duši a zachránil ho od bolesti, nebo bys opět zůstal sobecky naživu a nechal ho umírat v agónii jako Cyruse? Zase by sis vyčítal, že jsi nepomohl někomu, kdo pro tebe zemřel?" ptal se medovým hlasem, jednou rukou ho hladil po tváři a nebýt slov, která z něj vycházela, dalo by se říct, že se k němu choval jako ke svému milenci.

Ta slova však jako jed pronikala k Bastienovi do srdce a otevírala staré rány, které Nate s trpělivostí pomalu dlouhé roky zaceloval. Začínal mu docházet dech a zastírat ho panika. Představa, že by se Nathanielovi mělo stát totéž, co Cyrusovi, ho přivedla na pokraj hysterie. Naštěstí konečně dostal povolení promluvit.

„Nech ho být, Ephraime," vyzval ho klidně, ale útroby mu rezonovaly strachem. Srdce mu splašeně tlouklo. „On tě nezajímá. Půjdu s tebou dobrovolně, jen ho nech jít."

Démon protočil oči, zapálil si další cigaretu a zavrtěl hlavou. Podstoupil od nich a znechuceně se zašklebil. „Takový patos," posmíval se a zcela ignoroval Nathanielovy protesty. „Je vážně nádhera sledovat, jak byste se jeden pro druhého obětovali. Tak bychom to mohli rovnou skončit, ne? Mohli bychom vás oba přistřihnout a sledovat, kdo dřív tomu druhému pomůže od utrpení. Byla by to dozajista skvělá zábava a já se už neskutečně nudím."

Nižší démoni, převážně muži, ale našly se mezi nimi i ženy, se hrdelně zasmáli. Sebastiena v nose pálil pach síry, který kolem sebe šířili. Všichni vypadali jako obyčejní lidé, ale věděl, že za iluzí skrývají rohy a někteří i ocas. Daly se nahmatat, a pak se rozplynula a ukázala jejich pravý zjev. Stejně jako jejich křídla se zviditelnila hned, co na ně sáhli. Sotva ho však zajímali. Toužil jen po tom, aby se Nate dostal do bezpečí. Jeho strach a bolest se mu v nitru splétaly s jeho vlastními a už těžko dokázal rozlišit, která emoce je čí. Věděl, že totéž musí zažívat i on, protože nechával pouto celé roky otevřené.

„Nech ho jít a vyřiď si to se mnou," zopakoval vážně. Už se nesnažil vyprostit z uvěznění zraňujících rukou. Stál klidně, jak jen mu to sevření dovolovalo. Vyhledal oči tak světlé, že téměř hraničily s bezbarvostí. Mimoděk ho napadlo, že by mu sedly rudé duhovky, ale ihned ty myšlenky zaplašil. „Jeho přece nechceš. Celou dobu chceš mě. Tak mě máš. On pro tebe důležitý není."

Ephraim se pobaveně zasmál a otočil se na Nathaniela. „Vidíš, štěně? I on ví, že jsi k ničemu. Co myslíš? Měl bych ho poslechnout?" Sebastien skřípal zuby. Nenáviděl, jak jeho slova překrucoval. Vyhledal Nathanielův zlomený pohled, ale ten se na něj nedíval. Jen dokola opakoval nesouhlas se sklopenou hlavou. Démon zvážněl. Přestal si mladšího anděla všímat a postavil se přímo před Sebastiena. „Pošli ho domů." Trhl hlavou a nechal uvolnit jeho sevření, aby mohl zaktivovat Nateův amulet.

Neváhal ani na vteřinu. Okamžitě se k němu posunul, klepajícíma rukama mu sáhl na krk a vytáhl zpod trička zlatý řetízek.

„Nedělej to," zašeptal Nate zoufale. „Nesmíš to udělat. Uteč sám."

Sebastien se usmál. „Nenechám tě ohrozit. Všechno bude v pořádku," slíbil, dokončil aktivaci a nechal se odtáhnout od vytvořeného portálu.

„Ne!" zaječel Nate, když ho do portálu strčili. Víc nestihl. A byl pryč.

„Dojemné," utrousil Ephraim.

„Skonči to. A klidně mě mohou pustit. Nehodlám utíkat."

„Promiň, ale znám až moc zlobivých andělů, než abych ti věřil," odpověděl, odhodil nedopalek a zašlápl ho. Pohlédl za sebe, kde se muž, kterého předtím Nathaniel uhodil, začal sbírat. Pro něj byla ulice liduprázdná, anděla ani démony vidět nemohl. „Má celkem ránu. Tobě se tvář taky hezky vybarvuje."

Bastien semkl rty do úzké přímky. „Začínám se nudit. Udělej, co máš v plánu, ale přestaň to zdržovat," přikázal chladně, ale stálo ho to mnoho sil. Zoufalství z Nathaniela mu bralo dech. Zatoužil po možnosti vypnout emoce druha, aby mu nekomplikovaly úsudek. Ale to nešlo. Své prozatím nechal otevřené, ale měl v plánu je zavřít hned, jakmile ho začnou mučit.

„Nechci ti ublížit," přiznal démon překvapivě upřímně. Dokonce se usmál. „Vlastně jsem byl jen zvědavý. Neviděl jsem vás velmi dlouho a chtěl jsem vědět, jak se vaše pouto upevnilo. Zdá se mi to, nebo je nejsilnější, které jsi kdy měl?"

Bastien zamrkal a v hrudi se mu zdvihala vlna zlosti. Poprvé za dlouhá století měl chuť začít křičet. Udržel své emoce na uzdě, ale ruce v pěstech svíral tak silně, že mu zbělaly klouby. „Tohle celé měla být hra?" zavrčel. Oči mu potemněly a div necenil zuby. Měl nutkání ho uškrtit holýma rukama. Sám netušil, kde se v něm ta emoce vzala. Ještě nikdy se tak necítil. Ale ještě nikdy nikoho nemiloval tak jako Nathaniela. Byl ochotný kvůli němu zemřít. Ztratit duši. Zabíjet.

„Není to hra. Jen zkoumání protivníka," odpověděl s pokrčením ramen. „Navíc potřeboval lekci. Nikdo ti nebude beztrestně ubližovat." Přiblížil se a položil dlaň na místo, které se pomalu začínalo zbarvovat do fialova. „Mrzí mě, že jsi anděl. Kdybys byl démon, byl bys ideální partner. Ale i tak mám pro tebe pořád slabost."

„Vždycky jsem si myslel, že to já jsem šílený," odpověděl třesoucím se hlasem. Ruka na tváři ho spalovala a spouštěla další slzy. „Ale teď vidím, že oproti tobě jsem úplně normální."

Ephraim se od srdce zasmál, než mu v očích zablýskalo. „Ty máš sotva povědomí o tom, co je šílenství," oznámil mu s tónem, ve kterém bylo jasně patrné varování. Naklonil se blíž a stáhl ruku. „Jdi za svým štěňátkem. Užij si ho, dokud můžeš. Nepotkáváme se naposledy," slíbil, sáhl mu do peří, vyškubl několik per a krátce přitiskl své rty na jeho tvář.

Bastien vykřikl a škubl rukou, aby si ji přitiskl k tváři. Zhroutil se v návalu bolesti na kolena. Prsty se pokryly lepkavou krví. Okolo něj se zvedlo mračno kouře a schvátilo ho v záchvatu kašle. A když se konečně uklidnil a okolo něj se vyjasnil vzduch, zjistil, že je na ulici sám.

Ups. Kdo že to čekal, až se to pokazí? No, mám obavu, že to právě začalo. Ale třeba ne. Třeba to bude v pohodě. Co myslíte? Já moc nevím, koho mi je víc líto. Mám strach. že tohle mezi nimi zůstane viset dlouho. Každopádně tohle byla zatím nejdelší kapitola a docela dost mě bavilo ji psat. Tak snad vás bavila číst.

Mějte se krásně.

W.