Cestou do Busanu hodně přemýšlel.

Tentokrát byl natolik prozíravý, aby před nástupem do vozidla spolykal prášky proti nevolnosti. Sjezd po silnici klikaté jako horská dráha tak přežil bez větší újmy.

Díky tomu teď mohl přemítat nad případem s čistou hlavou. V duchu si procházel veškerá vodítka, která se jim doposud podařilo nasbírat.

V jednotlivých údajích měl guláš. Časy a místa si neodpovídaly. Svědkové tvrdili každý něco trochu jiného. Podezřelé se zločinem nespojovalo nic než zdánlivě náhodné útržky informací, a Taemin sedící ve vestibulu busanského vlakového nádraží se v úvahách několikrát přistihl, jak se pokaždé vrací k jednomu a totéž závěru.

Kéž by tu tak byl Jonghyun.

Z náhlého popudu odvrátil tvář od světel nádraží. Koutkem úst skrytých za dlaněmi zamumlal téměř neslyšitelné: „Ahoj."

Jen co to vyslovil, prsty prudce zaryl do tváří. Kůže zahořela pod tlakem neudržovaných nehtů. Bolestí a zahanbením semknul rty do úzké linky.

Co ho to jen napadlo?

Tváře ho v místech, kde je poškrábaly nehty, pálily. Podíval se na hodinky. Tři čtvrtě na devět.

Muž na lavičce přitáhl kolena blíž k tělu a oběma rukama obejmul naditou cestovní tašku na klíně. Kdyby mu v tom nebránil stud, zabořil by do drsné látky obličej.

Už ani muk, umínil si. Než vystoupí v Seoulu, nevydá ani hlásku.

Škoda však už byla napáchána. Slova se násilně drala ven, a k jeho smůle se mu se stejnou vervou také hromadila v krku, lepila se mu na patro a znemožňovala mu vydat ze sebe cokoliv komplikovanějšího než přidušené skřeky.

Když už se neměla kde kupit, prosákla mu do hlavy. Vnitřní hlásek plný očekávání vyčkával, až jim Taemin dá volný průchod.

Prsty sevřel okraj lavičky. Občané Busanu se před ním na pozadí světel reklamních poutačů míhali v rozmazaných šmouhách, netušící, jaký urputný boj se skrytý před jejich zraky odehrává.

Zaryl nehty hlouběji do dřeva. Tříska zajela pod tenkou kůži a Taemin konečně povolil.

Škoda, že tu nemůže být, šeptal ten hlásek uvnitř Taeminovy hlavy. Líbilo by se mu to. Vždycky jsi miloval takové záhady, Jonghyune.

Stěží si uvědomoval bod, ve kterém neosobní vypravěč našel svého adresáta. Se slovy se protrhla hráz. Ztratil nad nimi veškerou kontrolu.

Převyprávěl mu celý případ. Yoongi přijel. Ani mi nedal na výběr. V jednu chvíli se koukám na ranní zprávy a v dalším už sedím do vlaku napůl cesty do Busanu. Nesměj se, dodaly jeho myšlenky mimoděk, přestože očekávaný smích nepřicházel.

Neslyšel ho. Prsty propletl ve složitém vzorci; hrbil se a nakláněl mírně dopředu, oči upřené kamsi před sebe. Co se před nimi odehrávalo, to už nevnímal. Jediné, na co se v ten okamžik dokázal soustředit, bylo ticho.

Nikdy nezapomněl na zvuk Jonghyunova hlasu. Znal ho: věděl, že ho zná. Kdykoliv si ho zkoušel vybavit, cítil, že ho má na dosah – a přece mu pokaždé bylo odpovědí mlčení.

Nikam to nevede, povzdechl si nad případem v duchu. Snažím se nevidět to celé černě, ale pravda je taková, že se motáme v kruzích.

„Yoongi si myslí, že je to zvláštní."

Ani si nevšiml, kdy myšlenky nahradila řeč. Jak jednou začal, už nemohl přestat.

„Všechny ty lidi zná, a stejně mu to je houby platné. Řekl by sis, vesnice s hrstkou podezřelých, nic lepšího už být nemůže. Vy a ten váš zvrácený způsob zábavy. Jste oba stejní, Jonghyune, abys věděl," odfrkl si.

Koutkem oka si povšiml, jak jeho směrem ukazuje jakýsi chlapec, než ho matka klepla přes prsty a spěšně odtáhla pryč.

Jonghyun se mezitím neslyšně pochechtával jeho navenek stále zřetelnější frustraci. Neměl hlas ani tvář, ale Taemin věděl, že to je on.

„Naši podezřelí jsou k smíchu. A víš, co mi na to řekl? ‚Není to vzrušující, Taemine?'" pitvořil se v nápodobě Yoongiho hlubokého hlasu.

Lidé kolem stále častěji vrhali kradmé pohledy jeho směrem. Poněkud zahanbeně si uvědomil, že se tu už několik minut dohaduje sám se sebou. Narovnal se a na tvář nasadil přívětivý úsměv. Popadl tašku za popruh, přehodil ji přes rameno, a po další zběžné kontrole hodinek se pomalými kroky vydal najít vlak, který ho měl odvézt zpět do hlavního města.

Obláčky páry mu v pravidelných intervalech unikaly z pootevřených rtů, a stejně tak rychle se za ním rozplývaly. Chlad a cesta mezi cedulemi s odjezdy mu připomněly, proč v prvé řadě opustil Kidongbong.

Do Seoulu dorazí asi hodinu po půlnoci. Pokusí se trochu vyspat, a jak vstane, navštíví Jonghyunův hrob. Když si pospíší, snad se mu podaří vyhnout se příbuzným, které po sobě zesnulý detektiv zanechal.

Přestože bylo pod nulou, po zádech mu stékal pramínek potu.

Jonghyun je mrtvý, křičelo všechno v něm. Ten rozhovor, který spolu měli před několika minutami vést? Namluvil si, že se dívá a poslouchá a je tam s ním, i když moc dobře věděl, že jeho ostatky dávno spolykala zem.

Nalhal si jeho přítomnost i neexistující hlas. Vymyslel si ho.

V hlavě mu ozvěnou posměšně znělo Yoongiho: „Není to vzrušující?"

„Příšerně," procedil skrze zaťaté zuby.

O slovo se přihlásila vzpomínka na jejich poslední rozhovor. Co že to jen říkal?

Nemáme motiv, nemáme pachatele, nemáme nic.

„Nic... co by měli... podezřelí společné..." odříkával Taemin polohlasem. Na poslední chvíli se vyhnul ceduli upozorňující cestující na mokrou podlahu. S očima přilepenýma k zemi kličkoval mezi ostatními pasažéry a kufry, které v mnoha případech táhli za sebou. „Nic, co by... měli společného..."

Yoongi měl pravdu. Co spojovalo nočního hlídače a provinilé pohledy dospívajících dětí? Jak do obrazu zločinu zapadala milá stará dáma a náhlý výpadek elektřiny? Podezřelí spolu nemají společného nic. Snad kromě...

Taemin zastavil uprostřed chůze. Špička levé boty se pohupovala nad žlutou čarou značící okraj nástupiště. Velice pomalu – jako by se bál, že sebemenší pohyb zaplaší prozření – zapřel nohu pevně o zem.

„Geniální," vydechl s nevěřícným výrazem.

Poryv větru ho zastudil na týle a rozcuchal krátké vlasy. Za jeho zády se ozvalo skřípění brzd. Vlak do Seoulu právě přijížděl na nádraží.