Yeah!  Tak jsem se polomrtvá vrátila ze Slovenska. Musím říct, že ta osmihodinová cesta dala zabrat. Ale bylo to tam naprosto nádherné <3 Miluju hory.

Kiba začíná lézt Sasukemu pěkně na nervy.

Po náročném dni si Sasukeho připadal jako vysušená švestka. Nejen, že nenašel absolutně nic, čím by mohl být otci prospěšný, také se jen díky síle svých vlastních úvah a myšlenek dokázal dostat do deprese. Na dobré náladě mu nepřidával ani fakt, že se neznámá osoba, jenž mu tyto trable způsobovala, ani na chviličku neukázala. Vlivem toho byl mladý Uchiha po zbytek dne zamračený a i trochu naštvaný. Ale teď vážně, co čekal? Vždyť to byl přece jenom divoch. Jejich setkání mu nejspíš vůbec nepřipadalo magické, jako tomu bylo u Sasukeho. Neměl by se divit, ani být zklamaný. Ale byl. Jen díky dlouholetému tréninku na sobě nenechal nic znát. Jak by asi ostatní reagovali, kdyby se dozvěděli, co se uvnitř něj celou tu dobu odehrává? Jen ta představa mu vyvolala zlomyslný úsměv na rtech. Otec by ho nejspíš asi přerazil ve dví, že se dobrovolně vystavil takovému riziku. V tu chvíli by mu bylo nejspíš úplně jedno, že se v jeho synovi probouzejí dobrodružné a badatelské geny. Byl v přímém kontaktu s neznámým domorodým člověkem a vůbec neznal jeho pohnutky. Ten mladík ho mohl zabít už jen z příčiny, že by se jinak vypadajícího člověka a narušitele teritoria leknul. To byl přece jeden z důvodů, proč zvířata zabíjela. Strach. A u takového divocha tyto pudy jistě zcela nevymizely. Přesně něco takového by mu řekl.

Sasuke si povzdechl a rozhodl se, nechat to pro dnešek plavat. Věděl, že už si to za ten den řekl mnohokrát, ale neuškodilo si to ještě jednou zopakovat – třeba vůbec o nic nešlo. I tak se však zastavil, když vycházel z džungle ven na volné prostranství a naposledy oskenoval stav pralesa, jestli někde mezi stromy náhodou nespatří široký úsměv a divoké oči. Jediný, koho si však všiml, byl hnědovlasý Kiba, jež toho dne chodil vždy jako poslední a uzavíral tak jejich malou skupinku. Mladík se zvláštním tetováním na obličeji přišel až k němu a přidrzle se usmál.

„Hledáš snad někoho?" zeptal se.

Černovlásek se mu zadíval do tváře. Kibu podezříval už od prvního dne a tušil, že s ním něco nebylo v pořádku. Stačil mu jen ten podezřívavý pohled, který po něm ten chlapec celou tu dobu házel. A teď? Sasuke se snažil rozluštit emoce zakódované v průvodcově tváři. On se mu snad... vysmíval? Proč? Měl k tomu nějaký důvod? On mu přece nic neudělal. Neprojevil jediný zájem se s ním přátelit, ale ani na něj nebyl zlý. Hleděl na něj a hledal nějakou stopu, která by mu mohla pomoct. Pak si všiml těch blyštivých vědoucích očí a mimoděk ho napadlo... Co když Kiba o středu jeho zájmu něco tuší? Ta představa ho v tu chvíli mírně vyděsila. Bylo to možné? Rozhodně se choval tak, jako by věděl a znal všechno na světě. Když ale Naruta potkal, byl Kiba úplně v jiné části lesa. Anebo ne?

„Tebe rozhodně ne," zavrčel Sasuke výhružně, otočil se a vydal se směrem k táboru.

Inuzuka mu začínal lézt pěkně na nervy. Sasuke si v tu chvíli nebyl jistý, jestli něco doopravdy ví, nebo to na něj jenom hraje a snaží se ho znervóznit. Co ale věděl, bylo, že on se jen tak nedá. Kiba ho absolutně nezajímal. A hlavně to byla ta poslední osoba, které by se měl na této výpravě zpovídat. Ve skutečnosti to byl Sasuke, komu měl Kiba podléhat, jelikož peníze, které mladík za svou práci dostal, byly jeho rodiny. Uchiha stiskl ruku v pěst tak silně, až mu zbělaly klouby. Pokud ho bude Kiba nadále obtěžovat, nebude se s ním párat. Byl Uchiha. Někomu jako je on, nesahal prašivý průvodcovský učeň ani po kotníky.

***

Ten den se Sasuke na Kibu už ani nepodíval. Neměl zájem udržovat kontakt s lidmi, kteří měli ve zvyku vyvolávat konflikty. To byl jeden z mnoha důvodů, proč i ve své domovině skoro až opovrhoval svými vrstevníky. Většina z nich byla velmi podobný typ, jako sám Kiba - drzí rozmazlení spratci, kteří si myslí, že jim všechno projde. Šikana nevyjímaje. A těch několik málo, kteří by mohli být ochotni se se Sasukem bavit, se až moc bálo svých dominantních spolužáků. Těžko říct, co byl přesný důvod jejich nesnášenlivosti. Jestli fakt, že sám Sasuke byl velmi samostatná jednotka s vlastním mozkem, a ne žádná ovce, nebo jestli s tím měla co do činění rasová nesnášelivost. I když byla Konoha čistě jen japonská kolonie, byla všude okolo obklopena americkými městy a lidmi. Možná kdyby chodil do normální státní školy, bylo by všechno úplně jiné. Ale ne. Nic normálního nebylo pro Uchihy dost dobré, a tak ho otec s matkou zapsali na školu soukromou, kde se to však hemžilo dětmi s normálníma očima a pletí. Jen pár jedinců byly děti japonských osadníků. Školné bylo vysoké a ne každý si tak prestižní institut mohl dovolit. A kdyby vedení nepřišlo s nápadem natahat do školy co nejvíce bohatých amerických studentů, nejspíš by jí museli velmi brzy zavřít.

Fakt, že děti byly častokrát mnohem krutější, než sami dospělí, věděl téměř každý. A tak to Sasuke neřešil. Ze začátku, když byl ještě malé dítě, mu to možná bylo líto. Nejspíš díky tomu se uzavřel ještě víc do sebe a nikoho k sobě nepustil. Ale pak to řešit přestal. Věděl, že své vrstevníky nezmění. A ve skutečnosti ani nechtěl. Časem si na svou samotu tak zvykl, že už mu na ní nepřišlo nic zvláštního.

A přesně takový byl Kiba. Nebo alespoň jim podobný.

***

Noc byla příjemně teplá jako každý den. Překvapující však bylo relativní sucho, které se v tropickém deštném pralesu normálně nevidělo. Příšerná vlhkost vzduchu alespoň na chvíli poklesla a jim se hned lépe dýchalo. Rozhodli se proto využít každou takovouto vzácnou chvilku a přenocovat venku pod širým nebem a hvězdami, a nechat na chvilku stany opuštěné. Jednalo se o další z mnoha příjemných příležitostí, kdy si mohli vytvořit jedinečné vzpomínky na celou výpravu. A přenocování venku, aniž by se jim na kůži srážela vlhkost a stékala po malých kapičkách až dolů po tváři až ke krku, k nim rozhodně patřila. Jediný Madara si zalezl do provizorního 'domku'. Neměl jedinou chuť nechat po sobě v noci lézt všelijakou havěť. Minulou noc, kdy omylem usnul u ohně, mu to očividně stačilo. Jeho volba.

Ostatní si rozvalili spacáky na lehce vlhkou trávu, která však byla každým okamžikem sušší a sušší. Chvíli v nich jen tak seděli u ohně, zabalení jako čtveřice přerostlých housenek a vyprávěli si veškeré dojmy jak z prožitého dne, tak ze všech krásných a příjemných zážitků, jež se jim již stačily udát. Teda spíš Fugaku, Jiraiya a Kiba vyprávěli. Sasuke seděl naproti nim a onen poklidný, avšak nadšený rozhovor poslouchal. I přes mírné zklamání onoho dne byl šťastný a nadšený. A to všechno jen díky svému otci, který se změnil na úplně jiného člověka. Příroda ho změnila. Nikdy neviděl, že by se tolik usmíval, smál se a povídal si s ostatními. Jediné, co ho mrzelo, bylo, že to nemůže vidět i Itachi.

V tu chvíli mu došlo, že si na svého staršího bratra již dlouho nevzpomněl. Když tomu tak bylo naposledy, stále ještě byli na cestě a do pralesa jim zbývalo mnoho mil. Na chvíli se zastyděl a tváře mu nabraly jemný odstín červené. Bylo sice hezké, že byl z celé té výpravy tolik uchvácený, ale cítil se provinile, že si na brášku ani jednou nevzpomněl. V duchu si připomněl, že až se vrátí domů, bude mu to muset vynahradit. Mimoděk si také vzpomněl na žert, který mu vyprávěl před odjezdem. Ústa se mu zvlnila v šibalském úsměvu, když mu došlo, že od něj Itachi žádný dopis sepsaný na lopuchu či kapradině nikdy nedostane.

Než se uložili ke spánku, rozdělili si hlídky. Někdo musel dávat pozor na ostatní, když spali. Také se museli postarat o oheň. Jako první hlídal Kiba, potom Jiraiya a nakonec Sasuke. Zatímco ostatní byli uvěznění ve svých snech, zíral Sasuke do žhavých plamenů ohně, který čas od času přikrmil suchým polínkem. Ten pohled ho uklidňoval. Přesně v těchto momentech mu docházelo, co pro něj celý ten výlet znamenal. Bylo mu jasné, že si z džungle odnese šťavnaté vzpomínky, které bude po několika desítkách let vyprávět svým vnoučatům. Nad tou myšlenkou se musel usmát.

Až když sebou jeho tělo vyděšeně cuklo, došlo mu, že musel usnout. Ve spěchu otevřel oči a trochu zmateně zjistil, že již nekouká do plápolajících plamenů, ale do modrých veselých očích. V ten okamžik mu hlavou projelo několik věcí – od strachu z ohrožení života, přes udivení, konče lehkým záchvěvem radosti.

Chtěl otevřít pusu a něco říct, když si usmívající se domorodec přiložil prst ke svým plným rtům a udělal lehké „ššš", a aniž by se otočil, ukázal prstem na Kibu.

Sasukeho tělo bylo v tu chvíli tak nadopováno adrenalinem, že se jeho myšlenkové pochody rozjely na plné obrátky. Okamžitě si dal Narutovo poselství dohromady. Vydat nějaký zvuk a vzbudit všechny okolo by byla chyba, která by měla pro jeho nově nalezeného pralesního přítele fatální následky. Už předtím si černovlásek uvědomil, že se o domorodci nesmí nikdo dozvědět. A podle toho, co mu mladík naznačoval, se to hlavně nesměl dozvědět Iznuzuka.

To ho okamžitě přirazilo zpátky k původní myšlence toho večera. Co když Kiba něco ví? Co když je včerejšího dne viděl, jak u jezera stojí naproti sobě a snaží se o nějaký kontakt? A ještě hůř – co když to řekne jeho otci, nebo se chlapci bude snažit ublížit nějak jinak?

Něco takového nemohl dopustit. V tu chvíli byl plně rozhodnutý, že se o jeho potenciálním kamarádovi nesmí nikdo dozvědět.

Naruto na něj rukou zamával, aby na sebe upozornil. Pak ho vzal za ruku, opatrně mu pomohl vstát a táhl ho za sebou směrem k pralesu. Ukazoval Uchihovi, jak správně našlapovat, aniž by přitom vydával jediný zvuk. Šel tiše, ale svižně, a rukou stále držel tu Sasukeho.

Když procházeli okolo ohně, všiml si Sasuke, že stále vesele hoří. Blonďáček musel přiložit ve chvíli, kdy si na okamžik zdřímnul. Uvědomil si, že byl za to gesto rád. Když spolu došli až na kraj džungle, vysmekl se Sasuke Narutovi a otočil se zpět k táboru. V tu chvíli ho přepadl strach. Co když se ostatní vzbudí a zjistí, že je Sasuke pryč? A co hůř? Co když se jim něco stane, když na ně nebude mít kdo dávat pozor?

Pomalu ale jistě začínal litovat toho, že se nechal radostí z divocha natolik oslnit a přestal racionálně uvažovat. Byl dospělý a plnohodnotný člen jejich malé skupiny. Nesl za ostatní stejnou zodpovědnost, jakou na svých ramenech nesl každý z nich. Otočil se na Naruta, omluvně se usmál a chtěl odejít. Naruto ho však opět chytl z ruku a trochu blíž ho k sobě přitáhl. Stáli jen malinký kousíček od sebe a černovlásek zaznamenal, že je ona malá vzdálenost mezi nimi něčím zvláštní. V ten moment se nedokázal rozhodnout, jestli je mu příjemná nebo ne. Cítil se podivně a nevěděl, jak by si měl něco takového vysvětlit. Hrudí mu projel tenký, avšak dost výrazný pocit úzkosti a hrdlo se mu stáhlo, že se nemohl nadechnout. S pokusem nabrat do plic alespoň trochu vzduchu zalapal po dechu, oči z té skutečnosti lehce vykulené, srdce rozbušené.

„Har-kabh ar koroz," promluvil blonďák ve svém drsném rodném jazyce a hlavou hodil k plápolajícímu ohni a spícím lidem.

Sasuke neznal slova, která se mu Naruto snažil sdělit. Podle jeho výrazu si však domyslel jejich význam. Nebo v to alespoň věřil. 'Budou v pořádku'.

Jediné, na co v tu chvíli dokázal myslet, byl jeho chvilkový panický strach. Nevěděl, co to mělo znamenat, ale upřímně doufal, že to byl jen lehký náběh na infarkt. Přesně to si namlouval v okamžiku, kdy se nechal divochem zatáhnout do hloubi potemnělé a nebezpečné noční džungle.