Po delší době další kapitolka  :)

Bude se našim hrdinům džungle líbit? A co onen bájný kmen?

Prodírali se hustými spletěmi škrtících lián a dalších plazivých rostlin, jež se ovíjely okolo mohutných stromů s chůdovitými či podpůrnými kořeny. Místní flora jimi byla tak propletená, že to skupince zvědavých badatelů velmi znepříjemňovalo cestu. Nebyla zde žádná pěšina, po které by mohli pokračovat hlouběji a hlouběji do nitra krásného, ale také velmi strašidelného a nástrah plného pralesa. Skrz velmi početné a druhově pestré rostlinstvo si museli prosekávat cestu mačetami, aby tímto hustým porostem vůbec dokázali projít i s jejich tažnými zvířaty nesoucími zavazadla. I přes tyto zjevné nesnáze si Sasuke cestu velmi užíval. Přírodu miloval už jako malý chlapec. Když se procházel zahradami jejich sídla, cítil se klidněji a uvolněněji, nežli kdy byl ve společnosti svých vrstevníků či jiných lidí. Nyní si proti své vůli uvědomoval, jakým přínosem se pro něj toto dobrodružství stávalo. Jistě, putování bylo velmi náročné, ale když viděl všechny ty nádherné barvy rozprostírající se všude okolo něj, bralo mu to dech. Za celý svůj život snad neviděl tolik odstínů zelené, žluté a červené barvy. Pomalu začínal cítit, že se z něj stává úplně nový člověk.

Co se zvířat týkalo, jeho velmi dobře potlačovaný strach z jedovatých stvoření ho stále ještě neopustil. Všichni museli dávat veliký pozor zejména na jedovaté hady či obrovské anakondy, se kterými si není radno zahrávat. Největší radost měl ve chvíli, kdy na jednom ze stromů napočítal deset známých druhů brouků a dva takové, které ještě nikdy v životě neviděl. Stejně jako rostlinstvo okolo nich byly oděni v zářivých krovkách všech možných barev (nejvíc se nejmladšímu Uchihovi stejně ale líbil ten modrý), častokrát osázenými černými tečkami, které se na jejich těle vyjímaly jako drahokamy.

Pokud však bylo něco, co štvalo naprosto každého člena výpravy, byl to otravný hmyz a s ním spojené horko. Sasuke nevěděl, co přesně za komáry a moskyty v pralese žije, ale věděl, že mu nesmí koukat jediný kousek holé kůže. A tak byli všichni zabalení do vrstev oblečení a pomalu, ale jistě se pekli pod náporem horka a neustálé vlhkosti.

Od chvíle, co před týdnem v sedm ráno místního času vyrazili na výpravu, ušli již mnoho kilometrů, ačkoli místy postupovali značně pomalu. Fugaku byl toho dne velmi spokojený, neboť se začínal plnit největší z jeho snů a plánů – a taky ho velmi mile překvapilo, když postarší průvodce Jiraiya dodržel svůj slib, a kromě sebe a mezků jim dal k službám mladého chlapce Kibu, místního hocha se zvláštním tetováním na obličeji jako velmi nadaného učně průzkumnického řemesla. Tento hnědovlásek měl velmi silný orientační smysl a dokázal si všímat i takových věcí, které již staré Jiraiyovi oči neviděly.

I když byl Inuzuka schopný a bystrý hoch, na Sasukeho vkus byl možná až trošku hlučný a namyšlený. Po celou tu dobu se snažil se Sasukem navázat nějaký kontakt, tomu se ho ale dařilo okázale ignorovat. Něco mu na chlapci jeho věku úplně nesedělo. Až moc bedlivě po večerech poslouchal Jiraiyovy historky zaměřující se na údajný bájný kmen, a až moc se vyptával jeho otce na cíl cesty. Ve chvílích, kdy se nikdo nedíval, Kiba očividně propadal do stavů nespokojenosti a dlouhého přemýšlení. Sasuke si toho ale všiml a dával si na něj pozor. Bylo to moc... podezřelé.

Fugaku vyšel ze stínů stromů na malý palouček osvětlený ostrým světlem. Bylo zvláštní, vidět uprostřed džungle takovýto holý ostrůvek bez vegetace. Těžko říct, co se na tomto místě před časem stalo. Třeba se mu to ještě povede zjistit. Rozhlédl se kolem a pak se otočil na ostatní, kteří se plahočili několik metrů za ním.

„Zde přenocujeme. Tady je možná ještě světlo, ale v lese se začne brzy stmívat. Už teď je tam díky všem těm stromům sotva vidět na krok," prohlásil a posadil se do lehce vlhké trávy, přejížděje po ní mozolatými prsty. „Oheň půjde rozdělat jen velmi těžko, ale pokusit se o to stejnak musíme."

Všichni ostatní ho již dohnali. Madara následoval příkladu svého bratra a stejně jako on se svalil do nízkého travního porostu.

„Pokud vím, říkal jsi, že nám nic nehrozí. Že se šelmy zdržují poblíž vody," odfrkl si znaveně a konečně si po dlouhém dni natáhl své dlouhé a namožené nohy.

Fugaku nad stížnostmi svého bratra protočil očima. Nenechal se však vyvézt z míry. Sáhl do jedné z kapes kalhot a vytáhl lehce navlhlou mapu. Nohy stočil do tureckého sedu a papír si roztáhl na klíně, aby na něj oba dva dobře viděli. Pak ukázal na jedno místo.

„Tady jsme. A vidíš tu modrou čáru hned tady vedle? To je potok. Když se podíváš o kousek dál, teče zde do malého jezírka. Takže ano, máme poblíž vodu. A já bych docela ocenil, kdyby mě a mého syna v noci něco nesežralo."

Madara jen něco zahuhlal a lehl si. Pro dnešní den toho měl doopravdy plné zuby a poslední, co potřeboval poslouchat, byly Fugakovy poučné pindy.

Fugaku se postavil, mapu pečlivě složil a zasunul ji zpět do béžových kalhot. Nemohl dopustit, aby se s ní něco stalo.

„Dobře tedy. Jak jsem řekl, potřebujeme rozdělat oheň. Vím, že to půjde špatně, ale je třeba najít nějaké alespoň trochu suché dříví, které bude dobře hořet a méně čoudit. Takže...," na chvíli se odmlčel a začal se otáčet ze strany na stranu, aby si jejich nově nalezený malý palouček lépe prohlédl, „Jiraiyo, Sasuke, Kibo... vy tři spolu se mnou se po něm půjdeme podívat. Potřebujeme pokrýt co největší plochu, takže každý z nás půjde na jednu stranu. A ty Madaro tu počkáš s mezky."

Stejně nevypadal na to, že by se měl k nějaké práci. Fugaku nechápal, z jakého důvodu se k nim jeho bratr přidal. Badatelské výpravy nesnášel už jako malý. Tak co tak najednou? Jak ho znal, určitě to nebude jen tak. Madara nikdy nedělá nic jen tak. Stačí si jen chvíli počkat a jeho pravé úmysly vyplavou na povrch.

Všichni jmenovaní, včetně samotného velitele, se rozutekli každý na jednu stranu. Hlava Uchiha klanu jim ještě před odchodem nezapomněla říct, ať nechodí moc daleko. Nikdo nevěděl, co se v lesích okolo nich skrývalo.

Sasukemu se skutečnost, že bude moci sám něco prozkoumat na vlastní pěst, velmi líbila. Nyní již chápal touhy svého otce po nalezení něčeho, co by ho zapsalo do dějin. Když opět vkročil do džungle, ani se neotočil. Věděl jenom, že si musí dávat veliký pozor. I když to bylo dobrodružné, uvnitř něj se stále ozývalo semínko strachu z neznáma. Na první pohled však vypadal naprosto klidně. Stejně tak tušil, že podobně se musí cítit jeho otec po celá ta léta. Jako každý Uchiha si on i Fugaku vypěstovali ten tolik známý kamenný obličej, který jim v mnoha situacích pomáhal.

Nedával na sobě nic znát, opatrně, ale vytrvale našlapoval a hledal něco, co by mohlo hořet. Dobrých dvacet minut se toulal do nitra pralesa, stále dál a dál, ale přišlo mu, že je zde stále mokřeji a mokřeji. A když zaslechl ten tolik známý šum vody, pochopil proč. Po pár dalších minutách se před ním objevil onen potůček, o kterém mluvil otec. Ohlédl se. Očima mapoval území, odkud přišel a hledal záchytné body, které mu pomohou s cestou zpět. Pak se otočil nazpět a pokračoval podél proudu potoku dál. Už nehledal dřevo. Jen ho zajímalo, na co narazí. Lákala ho představa, že by spatřil nějaký nový druh ptáka, kterých zde bylo požehnaně. Něco uvnitř něj ho táhlo dál a dál. Možná to byly badatelské geny, které se u nich v rodině dědily z generace na generaci.

Zastavil se až ve chvíli, kdy se před ním objevilo menší jezírko, do kterého se bystřina vlévala. Chtěl udělat krok vpřed a svlažit se v něm, odpočinout si, než se vydá na cestu zpátky. V tu chvíli však zaslechl zvuk, o kterém si byl jistý, že na tomto místě nemá vůbec co dělat a ze kterého mu trnula krev v žilách. Smích.

Polekaně se schoval za nejbližší široký strom a až po několika okamžicích se odvážil vykouknout. Přímo pod se v jezeře koupal člověk. Nemožné! Okamžitě si vzpomněl na všechny ty báchorky, kterými je ládoval Jiraiya. Na onen bájný krvelačný kmen, který ve zdejších neprozkoumaných lesích žije. Jak tak ale onoho člověka pozoroval, musel přiznat, že zas tak nebezpečně nevypadal. Sledoval ho, jak vylézá z vody a oklepává si vodu z krátkých zlatavých vlasů, jejichž prameny mu spadaly do obličeje.

Mu. Byl to chlapec. Ne, ne chlapec, ale mladý muž. Sasuke ho pozoroval, jak tam tak stojí se zavřenýma očima a nasává svěžest okolního vzduchu. Úplně nahý.

Mladý Uchiha se přemístil za bližší strom, aby na něj lépe viděl. Ano. Konečně mu úplně viděl do tváře. V tu chvíli Sasukemu spadla brada. Vypadal... úžasně. Kapky vody stékající z jeho vlasů mu padaly jak na obličej, tak na lehce vypracovanou a opálenou hruď. Oči měl stále zavřené, ale jeho plné rty se usmívaly na všechno kolem. A Sasuke v tu chvíli zatoužil, aby se usmívaly i na něj. Bezmyšlenkovitě udělal krok vpřed, aby se k němu dostal ještě alespoň o kousek blíž. Pak se ale stalo něco, co nečekal. Omylem šlápl na jednu ze sušších větví, která se tam bůhví jak vzala. Následně na to praskla. Mladík sebou cukl, otevřel oči a zadíval se přímo na něj.