Chce se někdo dozvědět, proč vlastně že se Kiba chová jako hovado? Že jo? Tak do toho :D

Sasuke nepřestával bojovat. Ačkoli se mu dobrou minutu nedostávalo vzduchu, jemu to připadalo jako mnohem delší doba. Ústa měl zavřená ve snaze zabránit ledové vodě v průniku do plic. Rozřízlou ránu na ruce v tu chvíli skoro necítil, stejně tak údery, kterými ho Kiba zasypával. Ty byly díkybohu tlumeny odporem vody, takže nebyly tak silné jako v případě, kdyby se stejná potyčka odehrávala na souši. Soustředil se jenom na poslední zbytky kyslíku a snahu najít vhodnou příležitost, kdy dostat situaci na svou stranu. Mohly to být sekundy, nebo také dlouhé hodiny, ale i on měl nakonec šanci celý odehrávající se stav změnit. Jeho dlaň se opět sevřela v pěst a následně na to vystartovala zpod hladiny. Klouby mu narazily do semknuté čelisti, jež se od nich následně na to odrazila. Mladý Uchiha doufal, že by to jeho soupeře mohlo alespoň trošičku zarazit, ale Kiba se ani nehnul. V tu chvíli ho už nemlátil - jen ho držel pod vodou a čekal, až živel vykoná svou práci.

Sasuke otevřel ústa, z nichž vyšlo několik málo bublinek. V ten moment se celým jeho tělem počala šířit únava, malátnost, ale především nezměrná hrůza ze smrti, která ho donutila sebou ještě naposledy divoce smýknout. V ten okamžik se prsty okolo jeho krku uvolnily. Kiba ho pustil.

Všechny černovláskovy instinkty se spolu s pudem sebezáchovy prohnaly celou jeho osobností. Jakmile to bylo možné, několika mohutnými pohyby paží se dostal nad vodní hladinu, která ho celou tu dobu omezovala v dýchání. Natáhl nohy, odrazil se od dna (velmi ho překvapilo, když zjistil, že nebyl v takové hloubce, v jaké myslel) a se sípavým kašláním se odpotácel na břeh malé říčky. V tu chvíli ho všechny síly opustily. Svalil do se mokrého písku bez jediné špetky energie, jenž by ho mohla udržet na nohou. Před očima se mu dělaly mžitky, celý svět okolo něj se točil. V hlavě mu nesnesitelně hučelo, jako by v ní přechovával celé hnízdo sršáňů. Někde okolo něj se ozývaly bolestné výkřiky, on se v tu chvíli však soustředil jen na sebe. Ve snaze ze sebe dostat všechnu tu studenou vodu se skoro dávil.

Těžko říct, jak dlouho tam tak ležel opřený o lokty, vydýchával se a dával dohromady. Po nějaké době však ze své otupělosti prozřel, a zvuky, které se k němu celou tu dobu dostávaly jakoby zpovzdálí, byly nyní mnohem hlučnější a skutečnější. Dokonce i zrak začal být pronikavější - jasná známka toho, že tělo se pomalu, ale jistě, dostávalo z šoku. Původní myšlenka „přežít" se začala větvit na mnohem složitější a komplexnější. Vědomí opět přebíralo otěže, zatímco pohotovostní režim se zatlačoval do ústraní. I když ne úplně, samozřejmě.

Znaveně zamrkal očima a pohlédl před sebe. Pár okamžiků trvalo, než se mu povedlo zaostřit na dvě postavy. Nacházely se jen několik kroků od sebe. Těžko říct, jak daleko byly od něj. Jedna seděla, opírala se o ruku a druhou si utírala koutek rtu. Druhá se tyčila nad první a dle jejího postoje Sasukeho mozek odhadl, že překypuje vztekem, ale že si udržuje jistou převahu. Mluvili spolu. Ne, nemluvili. Druhý muž (jak se mu povedlo rozpoznat) řval na prvního. Ten se jen krčil na zemi a ani nedutal. Těžko říct, co se mezi nimi odehrávalo. Jazyk, kterým mluvili, mu nebyl známý. Anebo to možná bylo jím, že jim nerozuměl. Možná se ještě úplně nevzpamatoval.

Pokoušeje se postavit, opět se rozkašlal. Ruce, kterými se hodlal zapřít, se však podlomily a nechaly ho válet se v písku. Dopadl přímo na ránu na předloktí a bolestně zasténal. Spolu se všemi smysly se mu vrátil i cit, který momentálně rezonoval celou končetinou. Štiplavá bolest se rozlézala od poranění do všech strach v pravidelných tepavých intervalech. A čím víc procital do přítomnosti, tím to bylo horší.

Kousl se do rtu, aby bolest zahnal jinou, krátkodobější, a celou ruku opatrně otočil, ve snaze své zranění prozkoumat. To se táhlo asi pět centimetrů pod loketním kloubem téměř až k zápěstí. Rána nebyla sice nijak výrazně rozšklebená, zato ale vypadala hluboce, obalená poměrně silnou vrstvou jemných zrnek písku spojených pomalu zasychající krví. Bůhví proč jeho první myšlenka byla, jak to poví otci. K právě se odehrávající situaci vcelku pošetilé, za to však pochopitelné pro osmnáctiletého dospívajícího chlapce. Byla to dlouhá rána a bylo více než jisté, že při pokusu o její vyčištění začne opět krvácet. A že ono krvácení se mu tak snadno skrýt nepovede. Jak to všechno vysvětlí? Dokáže se před otce vůbec postavit a povědět mu o své slabosti? Že se skoro nedokázal ubránit?

Opět se pokusil zvednout, napůl zoufalý ze své situace. Jako by byl v tu chvíli opět malé dítě, které se bojí otci říct o nově odřených kolenech. Bylo to nepodstatné, ale myšlenka na tento jediný pevný bod pomáhala Sasukemu zůstat při smyslech. Avšak dřív, než by se mu jeho končetiny opět stačily rozklepat a vypovědět službu, zachytil ho pár jiných, pevných a silných rukou. Ještě přdedtím, než se podíval jejich majiteli do tváře, probleskla Uchihovou hlavou vidina otce sklánějícího se nad ním s napůl zamračeným, avšak šťastným pohledem.

O to větší bylo jeho překvapení, když stále lehce nepřítomně zamrkal na blonďatého divocha. Naruto klečel přímo před ním, podpíral ho a pomáhal mu postavit se na nohy. Celou dobu přitom něco říkal, chvílemi se otáčel přes rameno a halekal na osobu za ním, ale Sasuke mu stejně nerozuměl ani slovo. Teprve až když do jeho zorného pole přišel pomlácený Kiba, došlo mu, na koho blonďáček celou tu dobu mluvil. Jak si ale mohli rozumět?

Pak ale Sasuke zjistil, že ho to absolutně nezajímá. Jakmile spatřil Inuzukovu tvář, zatmělo se mu před očima a vyrazil, připravený vrátit tomu ignorantskému šmejdovi, co mu patří. Jeho divošský přítel ho však zachytil a zavrtěl hlavou, a následně na to pokynul k jeho obličeji, jež se momentálně barvil do velmi pestrých barev. Naruto znovu promluvil, zatímco se velmi naštvaně díval na Kibu. Ten mlčel. Mlčel i sám Sasuke. Naruto zopakoval svá slova se zvýšeným hlasem a rozezleným pohledem. V tu sekundu Sasukemu proletělo hlavou, jak je zvláštní vidět domorodce zamračeného. Za celou tu dobu, těch pár hodin, co spolu měli příležitost strávit, ho ani jednou neviděl s byť malinkou vráskou na obličeji. Stále se jen usmíval a zasněně hleděl na oblohu.

„Ptá se, jestli jsi v pořádku. A omlouvá se za... to, co se stalo," řekl z ničeho nic Kiba.

Sasuke zavrtěl hlavou. Nevěděl, o co tady šlo. Nechápal. Jak by Kiba mohl vědět...?

A najednou to bylo více než jasné. Vzpomněl si na ten rozhovor, který ti dva vedli, když byl úplně mimo. No, nebo nejspíš velice naštvaný monolog s pár pokusy o promluvení z druhé strany. Sasukemu to v tu chvíli došlo. Zapadlo to do sebe jako tisícidílné puzzle. Už chápal, proč si Kiba nepřál, aby chodili na onu misi a vymlouval jim cíl jejich cesty, Amazonku, již od prvního momentu, kdy mu je Jiraiya představil. Už věděl, proč jim od začátku radil změnit jejich trasu. Proč se na něj celou tu dobu tak blbě koukal. A proč na něj vystartoval, když na jeho krku spatřil onen darovaný náhrdelník z blonďatých vlasů. Protože tady byla možnost. Malá, téměř nepatrná, ale stále možnost, že onen dar v podobě přívěsku v Narutově kmeni něco znamenal.

„Ty... rozumíš mu... Jsi z jeho kmene," vydechl, a část jeho zlosti se rozplynula na prach.

V ten moment dokázal (na velmi malou setinu procenta) pochopit, proč se mladý průvodcovský učeň zachoval tak, jak se zachoval. Jen vteřinu viděl sám sebe z jeho pohledu, kdy vede kolonizátory a uzurpátory blíž a blíž ke svému území, a stále více se strachuje o přežití a zachování utajení vlastní rodiny. Byl pro ně hrozbou. To samé se týkalo jeho otce, strýce a starého vystrašeného průvodce. Ano. Najednou ho chápal. Na nenávisti, která se mezi nimi za celou tu dobu rozhořela, to však vůbec nic neměnilo.

„Tak nějak," řekl Kiba vyhýbavě, jako by neměl sebemenší chuť se o tom bavit... nebo o tom mluvit pouze se Sasukem, „Naruto chce, abych se ti omluvil. Ale to já... prostě to nemůžu udělat. Nemůžu se omluvit za něco, čeho nelituju."

Mladý Uchiha poznal v jeho pohledu, i přes umíněná slova, silnou nerozhodnost, nevyrovnanost, jenž tam dříve nebyla, a možná i strach. Bál se Naruta? Když viděl ty modřiny, nedivil by se.

„Skoro jsi mě zabil."

„A zabil, kdyby mě Naruto nezastavil. Jsi tady vetřelec. Ty i ti ostatní tady nemáte co dělat. Vím, co jsou takoví, jako jste vy, zač. Zajímá je akorát bohatství a moc. Všechno byste jen zničili a zanechávali za sebou trosky. O tom jsem se přesvědčil na vlastní kůži, když jsem žil mezi vašimi lidmi."

Sasuke ho bedlivě poslouchal. Veškerá agrese ustoupila do pozadí. Pro tuto chvíli se rozhodl zachovat se jako diplomat a ne stejně jako sám Kiba. Nehodlal jednat jako barbar. V ten okamžik to již bylo pod jeho úroveň. Hlavně, když věděl, o co ve skutečnosti šlo...

Urychleně se podíval na Naruta, který jen přehazoval oči z něj na Inuzuku. Nejspíš absolutně netušil, o čem se baví, a podle zmateného pohledu mu zřejmě pomalu docházelo, že jeho divoký průvodcovský přítel nepřekládá to, co mu poručil.

Sasuke jen zavrtěl hlavou. „Jak to můžeš říct? Putuješ s námi již tolik týdnů... Jsme jen průzkumníci, nic neničíme! Však se na nás podívej."

„Ano, jistě. I když se mi nelíbíš a nemám tě rád, tak jsi docela neškodnej. Stejně tak tvůj otec. Ale co ten druhej? A Jiraiya? Vždyť ten o „onom bájném kmeni" kecá už od samého začátku... A co ta druhá výprava, o které mi říkal Naruto? Ta má znamenat jako co?" vypálil hnědovlásek.

„Já to nechápu... Žádná druhá výprava není."

„Ale je. Naruto ji sledoval celej týden. Směřujou přímo sem. Chodí v našich stopách, ale jsou pomalejší, takže nás nikdy nedostihnou. Schovávaj se ve stínech a vyčkávají. Co je to za váš podlej americkej trik?"