Právě jsem to dopsala. A musím říct, že jsem úplně hotová a že mám co dělat, abych nebrečela. No, takže si prosím pěkně připravte kameny, abyste je po mně mohli házet. Jen doufám, že se vám povídka líbila. <3

Užijte si epilog. Jak vám jistě dojde, jsou to zápisky ze Sasukeho deníků, z jeho života. Já můžu jít v klidu umřít.

1916

„Jsou to dva dny, co jsme téměř polomrtví dorazili do Jiraiyova rodiště. Těžko říct, jak dlouho nám cesta zpět ve skutečnosti trvala. Čas jako by najednou ani neměl smysl... Jediné, co dokáži vnímat, je ta otupující bolest srdce. Kdo by to byl čekal? Já rozhodně ne. A určitě ne od mého starého já... Vypadá to, že je ze mě nový člověk. Nejsem si jist, zda-li se mi to líbí."

„Ještě stále se nacházíme v městečku poblíž pralesa. Otec obíhá úřady a snaží se s nimi dorozumět. Nejspíš se mu pořádně rozleželo v hlavě, co se vlastně stalo. Snaží se sehnat skupinu, jenž by přivedla Madaru zpět. O kmeni divochů se samozřejmě nezmiňuje. Zřejmě je však odhodlaný vést bratra k zodpovědnosti za své činy."

„Sdělil jsem otci vše, co jsem věděl. Svěřil jsem se také o skutečnosti, že nás celou dobu pronásledovala jiná výprava. Nyní vypadá ještě rozzuřenější, než předtím. Je přesvědčen, že to celé bylo předem naplánované. Má vztek sám na sebe, že nic nepoznal. Madara výpravy přece vždycky nesnášel."

„Už je to měsíc a úřady otce stále odmítají. Díra v mém srdci se stejně tak odmítá zacelit."

„Je to potvrzené. Madaru nikdo hledat nepůjde. Kdo se v džungli ztratí, také tam zůstane, říkají. Za týden se vydáváme zpět na cestu domů."

„Úzkost v mé hrudi je čím dál tím silnější. Tak vypadá zlomené srdce? Může mít zlomené srdce někdo, kdo ani neví, jestli byl zamilován?"

„Před odchodem jsem navštívil Kibu a chtěl se s ním vzhledem k našemu vyhlášenému příměří rozloučit. Jediné, co pro mě měl, byla pořádná rána mezi oči a kopa těch nejhorších nadávek ve všech jazycích. Patří mi to. Byl to můj strýc, kdo ohrožoval vesnici. A je to on, kdo se kvůli němu už nejspíš nikdy nebude moci vrátit. Alespoň do doby, kdy budou starší stále naživu."

„Cesta zpět je... náročnější, než se zdála cesta sem. Možná je to tím, co máme za sebou. Určitě je to tím. Otec vypadá, jako kdyby zestárl o deset let za pár měsíců. A nejspíš ano. Nechal za sebou bratra... Je Madara mrtvý, nebo stačil utéct do džungle? Co když se schoval a pak, když domorodci polevili v ostraze, sebral co nejvíce zlata a utekl do neznáma?"

„I přes to všechno, co se ve mně mele, je to nádherný pocit, stát před vlastním domem a vědět, že tam stojí a není to jen výplod naší fantazie, že na nás po celou tu dobu čekal. A jak to tak vypadá, čekala na nás mnohá překvapení. Například pláč půlročního dítěte a moc hezká dívka věšící prádlo. Itachi vážně nezahálel."

„Cesta nám trvala se vším všudy deset měsíců. Za pár dní nás čekají vánoce. A když nad tím tak přemýšlím... Itachi se musel činit ještě předtím, než jsme vyrazili..."

1917

„Otec prohledal Madarovu pracovnu a našel velmi zajímavé věci, například novinové články o muži, jež v Jižní Americe prohlašoval, že se ve zdejších lesích ukrývá poklad. Nikdo mu to samozřejmě nevěřil. Následně na to vyhrabal dopisy, které strýc onomu muži za ta léta poslal. Něco mi říká, že vím, o koho se jednalo. Vypověděl jsem otci Kibův příběh. I on nyní sdílí mé myšlenky."

„Vědecká obec spolu s mým otcem podala žádost o zachování všech původních amerických kmenů v naději, že se jim ho později provede rozšířit i na jihoamerické kmeny."

„Návrh byl zamítnut."

„Je hrozné nemoci se do ničeho zapojit! Ještě horší je nedostatek peněz. Nemohu svůj slib splnit a vrátit se. Zatím ne."

1918

„Rozhodl jsem se pomoci jinak a přihlásil se na studium politologie. Sice to prodlouží čas, za který se za Narutem vrátím, ale je to pro jeho dobro a dobro všech ostatních oddělených civilizací. Když nikdo otcův návrh nepodpořil, bude mým cílem vytvořit vlastní zákony. Otec mé záměry schvaluje."

1919

„Ve škole jsem potkal dívku s naprostým zápalem pro prosazování dobra nesvéprávných a všech utlačovaných skupin. Je to úžasné."

1920

„Jmenuje se Ino. Na tento rok jsme si zapsali stejný předmět."

„Při prezentování svých cvičných zákonů na mě celá přednášková síň koukala jako na naprostého idiota. Až na jedinou osobu. Ino můj návrh a cíl očividně velmi zaujal. Pozvala mě na kávu. Příjemně jsme si popovídali. Vypadá, že až vychodíme školu, byla by ochotná můj návrh podpořit... Má podobné oči jako Naruto... I když samozřejmě vypadají úplně jinak, při pohledu do těch jejích jsem si na něj vzpomněl."

1921

„Stali se z nás dobří přátelé, kteří se vzájemnou pomocí proplouvají studiem. Je příjemné mít u sebe někoho takového. Co by na to asi řekl Naruto?"

„Ino čím dál víc zajímá původ mého zájmu a já sám sebe přistihl, že se jí o tom chystám povědět. Měl bych? Nejedná se o zradu Narutovi důvěry? Vždyť on byl mým prvním opravdovým přítelem. Je možné, že mě změnil natolik, abych měl tendence vyhledávat další lidi, kterým bych mohl důvěřovat? Vždy jsem byl spíše samotář..."

„Nešlo to vydržet. Pověděl jsem jí vše, nad šálkem kávy. No, vše. Některé věci jsem samozřejmě vynechal. Nejspíš úplně zbytečně, samozřejmě. Prohlásila, že pro ty, které milujeme, bychom udělali cokoli. A pak mě políbila."

„Stále nad tím polibkem přemýšlím. Tentokrát jsem zbaběle necouvl, jako tenkrát s Narutem, ale... pořád mě to zaráží. Poznala, co k němu cítím. Nevadí jí to. Vypadá to, že mě má ještě raději. A ten polibek... Nevadilo by mu to? Vůbec to nebylo jako s ním, ale... nepříjemné to nebylo."

„Trávíme spolu mnohem víc času mimo školu. Musím uznat, že je mi s ní příjemně. Je veselá a naprosto zapálená do naší věci."

1923

„Zdá se to být zvláštní, že člověk, jež je tolik zvyklý si zapisovat každý detail svého života, nesáhl na deník dobrých několik let. Mé plány těsně po dokončení školy ztroskotaly na jednom jediném bodě - mužském libidu, které se po několika úmorných měsících proměnil v něco naprosto neočekávaného a neplánovaného. Moje touha vrátit se za blonďatým domorodcem bude muset chvíli počkat. Nyní je důležité postarat se o ten malý uzlíček, kterému jsme s potěšením dali jméno Narua. Možná jen otec, z kterého je nyní dědeček, to jméno úplně neschvaloval, ale i tak je z ní moc nadšený. Je zvláštní, co všechno se člověku může stát, aniž by to plánoval. Jedno je mi ale jisté - roztrhám na kousky každého budoucího nápadníka, který by se okolo mé princezny ochomýtal."

1924

„Je obdivuhodné, jak dokážou být malé děti tak vzteklé. Zejména, když jim rostou zuby."

1925

„Moc dobře si pamatuji na den, kdy Naruto poprvé vyslovil mé jméno. Nedokázal jsem si představit, že ten zážitek někdy přebije nějaký jiný, lepší. Ale stalo se. Narua dnes poprvé řekla „táta". Tak takhle vypadá štěstí?"

1929

„Není ani možné, jak rychle ty děti rostou. Jako kdyby se Narua narodila včera a dnes už jde do školy. Šílené. Nyní však její život nebude jen o nás, ale zejména o ní samotné. A my s Ino konečně můžeme pokračovat v tom, v čem jsme začali."

1934

„Neuvěřitelné se stalo skutečností! Návrh zákona pro ochranu původních obyvatelů Severní Ameriky byl podpořen většinou a na začátku nového roku vychází v platnost. Teď už jen zbývá rozšířit ho i na celou Jižní Ameriku... Což bude samozřejmě trošku problém. Nyní mi ale připadá, že není nic, co bych nezvládl. A pak... Pak bych se přece jen mohl vrátit. Co by tomu asi Naruto řekl, kdybych se objevil na prahu jeho chajdy? Narua by byla nadšená. Tolik miluje přírodu. Otec je z ní naprosto unešený. Kdykoli to jde, vezme si jí a pak se s ní dlouhé hodiny prochází po okolí a vypráví jí příběhy ze svých cest. Jsem zvědavý, za jak dlouho se v ní projeví první badatelské geny."

1940

„Smrt se zase jednou obrátila k naší rodina čelem. Člověk by řekl, že už by si nás nemusela všímat, po tom, co nám odnesla naší drahou matku, Mikoto. Tentokrát se však rozhodla vzít nám i otce. V pouhých šestapadesáti letech chřadne Fugaku před očima. Každým měsícem je slabší a slabší a doktoři mu nedokáží pomoci. Nevědí, s jakou chorobou mají tu čest, a mluví o neznámém zabijákovi, kterého si s sebou otec přinesl z pralesů. V práci si s Ino bereme střídavě volno. Nyní jako kdybychom měli dvě děti, o které se musíme starat. Můj plán na navrácení do jihoamerických pralesů se musí odložit na dobu neurčitou..."

1941

„Fugaku Uchiha byl vždycky silným člověkem, jež nikdy nikomu nedal nic zadarmo. Stejné je to i se Zubatou. Silou vůle se drží zuby nehty. Před týdnem byli zdravotníci nuceni ho hospitalizovat. Já si však vyjednal domácí péči se všemi možnými přístroji, které by ho mohly udržet naživu. Také k nám chodí speciální sestřička, jenž se o něj stará. I tak se stále nedokáži sebrat a věnovat se své práci. Otce má člověk přece jen jednoho, ne?"

„Uběhl další měsíc a on je jen kost a kůže. S Naruou u něj každý večer sedíme a tentokrát jsme to my, kdo vypráví příběhy. V očích mé dcery se zračí neuvěřitelná bolest. Vypadá, že se každou chvíli zhroutí. Dědeček pro ní byl ten nejmilejší člověk na světě."

1942

„Zemřel."

„Narua otěhotněla. Je to vůbec možné? Je to v jejím mladém věku vůbec správné? Ani nevím, že by kdy měla chlapce.... Ale možná... možná, že během toho, co jsme se my starali o otce, hledala útěchu u někoho jiného, než v náruči vlastního tatínka. Nevypadá ale, že by z toho měla radost."

„Ten zmetek se na naší Naruu vykašlal! Kdyby neutekl těsně po tom, co mu o svém těhotenství řekla, vymlátil bych z něj duši. Narua je zdrcená. Myslí si, že není dost silná, aby úplně sama vychovávala dítě. Od toho jsme tu ale my, ne? Jsem si jist, že Ino bude stát děcku za zadkem úplně stejně, jako Narue, když byla malá."

1943

„A z jednoho jsou dvě. Chlapeček Fugu a holčička Kris. Kris... Až moc to zavání americkým původem. V poslední době je z Konohy spíš město Američanů, než přistěhovalců z Japonska. Nejspíš to souvisí s tím, co se v poslední době ve světě dělo. Každopádně... jsem dědeček! Chtěl bych vidět, jak by se Naruto tvářil, až bych mu to řekl. Nejsem na dědečka mimochodem moc mladý?"

1944

„Zvládat dvojčata není vůbec nic lehkého, zejména když jsou to takoví raubíři, jako tito dva. V práci toho moc nenasedím. Častěji jsem doma a peru plínky."

1948

„Konečně se nám povedlo sestavit návrh na podporu jihoamerických domorodců. Podle nejnovějších zpráv se pralesy začínají pomalu, ale jistě kácet. Taková odpornost!"

1950

„Fugu a Kris žadoní, abych jim každý večer vyprávěl nějaké pohádky. Zkusil jsem se zamyslet... A vymyslel pohádku, jenž je až nebezpečně blízko pravdy."

1953

„Dnes jsem našel Kris, jak si na půdě pročítá mé staré deníky. Když jsem zjistil, které to jsou, nemohl jsem se ovládnout - tolik jsem se rozzuřil, až se rozplakala a utekla. Pak jsem se do nich podíval a zjistil, že obsahují první den naší legendární výpravy. Připadal jsem si podveden a okraden. Samozřejmě, už leta jim tyto příběhy vyprávím, ale... co kdyby se dostala moc daleko, a zjistila, jak to všechno ve skutečnosti bylo? Jak by se pak na svého dědečka mohla podívat?"

1960

„Zůstal jsem sám. Před týdnem mě opustila moje drahá Ino. Je zvláštní, že nám dochází, co pro nás daný člověk znamenal, až tehdy, když zemře. Když se nad tím zamyslím, prožili jsme spolu moc hezký život, jež začal úplně náhodně. Spojovala nás společná touha změnit svět k lepšímu. Až teď po letech si uvědomuji, že i přes to, že v srdci mám Naruta, jsem ji miloval. Byla mi dobrou ženou, a..."

1961

„Opět jsem Kris nalezl ponořenou do mých starých deníků. Opět plakala. Tentokrát to však nebylo mou vinou. Už ve chvíli, kdy jsem přišel na půdu, seděla a z očí jí tekly slzy jako hrachy, držíc v ruce sešit s červenou vazbou. Okamžitě jsem ho poznal. Byl to ten, kde byl popsaný život v Narutově vesnici a náš rychlý odchod. Dívala se na mě s naprostým pochopením v očích. „Je mi to tak líto, dědečku," řekla mi."

1965

„Fugu a Kris mě dnes opravdu překvapili. V hale pod schody jsem našel dva sbalené cestovní vaky. Naložili mě do auta a odvezli na letiště. Nyní sedím v letadle, zírám ven z okénka a obdivuji tu nádhernou scenerii pode mnou. Mraky jsou seshora naprosto úchvatné. Stále mi však nechtějí povědět, kam letíme."

„Mezipřistání se konalo v Mexiku. Že by mě na stará kolena vzali na dovolenou? Hm. Těžko říct. V hloubi duše si přeji, aby cíl naší cesty byl ještě o kousek dál... a o kousek hlouběji do lesa."

„Po tom všem, co jsem zažil, co se mi během života pletlo do cesty, jsem nečekal, že by mé oči ještě někdy spatřily toto malé městečko nedaleko pralesa. Je to už skoro padesát let, co jsem tady stál naposledy, ale pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera. Vzal jsem Kris i Fuga a celé město jsme prošli. Dokonce jsme se i zastavili na místním hřbitově. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem našel, co jsem hledal. Jiraiyův hrob stál mezi dvěma velkými keři. Vypadá to, že zemřel krátce poté, co jsme se vrátili."

„Kris navrhovala vzít si s sebou průvodce, to jsem ale rázně odmítl. Tu cestu, kterou jsme se z lesů vraceli zpátky, jsem si pamatoval naprosto nazpaměť. Nezbývalo jim nic jiného, než svého dědečka poslechnout, vzít batoh a vyrazit. Teď už nebudeme mít muly, které by nám táhly zavazadla, jako tomu bylo tenkrát."

„Narazili jsme na jezírko, kde jsem Naruta poprvé spatřil. Rozplakal jsem se. Nemohl jsem to ovládnout. Kris se ke mně přidala a pak mě objala. Jsem tak strašně rád, že ji mám."

„Bylo to jako sen. Takový ten, o kterém se člověku zdá a vždy se probudí smutný, že skončil. Kris a Fugu to prožívali trochu jinak. Nejspíš je vyděsila ta tlupa divochů, která nás kolem dokola obklíčila. Tvářili se vyplašeně, já byl však šťastný. Už jsem věděl, že jsem doma. A pak nás dovedli do vesnice (která mimochodem vypadala skoro navlas stejně, jen byla větší) před náčelníka. Jednalo se o mladičkého chlapce ve věku mojí Kris. Koukal na nás s naprosto fascinovaným výrazem - tehdy jsem si vzpomněl, že Naruto se taky tak díval. Nejspíš za to mohly naše černé vlasy. Barva, která se v jejich kmenu nevidí. Očividně si nebyl jistý, co si s námi má počít a tak si na pomoc zavolal radu starší. A v tu chvíli jsem naprosto a dokonale oněměl. Byl sice o padesát let starší, ale pořád to byl on. Poznal bych ho kdekoli. Na hlavě mu už zbývalo jen několik posledních blonďatých vlasů mezi těmi šedými, oči měl však stále stejně zářivě modré a živé. Jak jsem si kdy mohl myslet, že jsou podobné Ininým? Nikdo neměl takové oči. Naše pohledy se střetly a já spatřil úžas, jež se prohnal jeho tváří. Zvedl se ze své radní židle a... těžko říct, jestli ke mně přispěchal, či já k němu. Nejspíš jsme se srazili někde v polovině. Ruce se nám oběma obmotaly okolo těla toho druhého. Zabořil mi obličej do ramene a jemně se třásl. Nebo jsem to byl já? Netuším. V tu chvíli jsem si však připadal, jako kdyby mi bylo stále osmnáct. Přišlo mi, že neuplynula ani jedna sekunda od chvíle, kdy mi otec řekl, že musíme odejít, a kdy jsem se mu vysmekl a běžel Naruta obejmout. Toho kluka, kterému jsem tenkrát slíbil, že se vrátím. A já se vrátil. Trvalo mi to čtyřicet devět dlouhých let."

1970

„Je téměř neuvěřitelné, že dnes slavím sedmdesáté druhé narozeniny, když si připadám jako dvacetiletý chlapec. Je to již pět let, co jsem se usadil v Narutově kmeni. Fugu se po nějaké době vrátil zpět se vzkazem pro Naruu. Napsal jsem jí dopis o tom, jak moc jsem jí miloval, stejně tak její matku, ale že nyní jsem na tom správném místě, kde mám být. Kris ve vesnici také zůstala a vypadá to, že si velmi rozumí s mladým náčelníkem, jež je shodou okolností jeden z Narutových vnuků. Že by se naše dva rody přece jenom jednou spojili? Myslím, že by to bylo úchvatné."

1971

„Dnes jsem se snažil vypátrat, co se vlastně stalo se strýcem Madarou. Podle Naruta tenkrát zavraždil několik jejich vesničanů, ale když viděl, jak dopadli jeho kumpáni, ztratil se v džungli. Nikdo z bojovníků už ho tenkrát nenašel. Třeba se mu povedlo utéct. Třeba se ztratil. Nebo ho něco sežralo... Ne, že bych ho litoval..."

„Nikdy jsem se necítil větší štěstí, než tady. Každé ráno se probouzím s větší energií. Po letech mi opět připadá, že dokážu cokoli. Hlavně když to bude po boku mého drahého Naruta. Ano. Nyní jsem opravdu šťastný. Toto je a vždy byl můj pravý domov."

Šedivý stařec s jasně modrýma očima sklopil černý deník, na jehož posledních stránkách se právě vpíjelo několik vlhkých slz. Sehnul svá bolavá záda a opatrně jej položil na zem k hromádce ostatních knížeček, jež dopodrobna zaznamenávaly život člověka, kterého nazýval svou životní láskou. A ačkoli to Sasuke nikdy přímo neřekl, z toho co přečetl, poznal, že i on ho miloval hlubokou láskou, byť si to třeba nejprve neuvědomoval.

Naruto byl poctěný, že s ním mohl strávit několik posledních let jeho života - a jak z deníků pochopil, byla to ta nejlepší léta, která Uchiha zažil. Za celou tu dobu ho ani jednou neviděl smutného. A kvůli tomu byl rád. Díky tomu mu bylo jasné, že si ho bude pamatovat jako toho nejšťastnějšího, nejneuvěřitelnějšího a zároveň nejlidštějšího člověka, jakého kdy poznal.

Klekl si a pohladil nahrubo otesaný kámen. I když byl šťastný, z očí mu stále kanuly slzy. I on cítil, že se jeho čas chýlí ke konci. A až se tak stane, budou ležet vedle sebe, přímo pod velikým stromem za vesnicí, pod kterým před šestapadesáti lety stávala stará ztrouchnivělá lavička.

Uchiha Sasuke

23. července 1898 - 30. listopadu 1972