Přidávám vám sem další kapitolu :3 Moc děkuju za všechny ohlasy <3

Byl vyčerpaný. Tak strašně vyčerpaný a unavený. Na náladě mu nepřidávalo ani horko, ani přílišná vlhkost, jenž byla pro tropický deštný prales tak typická. Cítil kapky potu tvořící se mu na čele, jak stékají dolů přes spánky, lícní kosti a odkapávají na jeho novou a čistou košili. Skoro mohl slyšet, jak padaly a vsakovaly se. Byly to děsivé dunící rány, tak hlasité, až mu z toho tepalo ve spáncích. S každým dalším ukápnutím mu hlava třeštila víc a víc. Nejraději by byl, kdyby mohl volně vylétnout ze svého těla a na chvíli si od té námahy odpočinout. Vždyť pochodovaly tak strašně dlouho! Den za dnem, krok za krokem stále dál a dál, skoro do mrtva. A odpočinek? Jeden den po náročném prošlapaném týdnu? Co to jako mělo být? Zbláznili se snad? Chtěl je otec utahat do mrtva a pak se se svými badatelskými objevy vrátit domů úplně sám, vyprávěje o jejich smrti jako o tragické nehodě? Samozřejmě by mu pak uznaly všechny zásluhy. Jistě, nemohlo to být jinak. Chtěl se otočil a sdělit mu, že už se nemusí přetvařovat, že na všechny ty jeho podvody přišel. Místo toho ale šel pořád dopředu a neohlížel se. Nešlo to. Celým tělem mu rezonovala tak strašná bolest, až se to téměř nedalo vydržet. Potřeboval zastavit a trochu se vydýchat, přesto však nezastavoval. V hlavně mu hučelo, ruka mu hořela.

A pak najednou cítil, že je volný a konečně si může odpočinout. Usmál se, úlevně vydechl a přestal své končetiny namáhat dalším pohybem. Vánek prolétávající kolem něj byl příjemný. Osvěžoval každý kousek jeho těla, odnášel bolest trápící namožené svaly. Tedy alespoň do doby, než mu došlo, že si vůbec nehoví. Nohy ho najednou přestaly poslouchat, vypověděly službu a on cítil, jak se řítí k zemi. Nebyl ani schopný ochránit si hlavu rukama. Poslední, co slyšel, byly polekané výkřiky celé jejich družiny.

Potom spal. Nevěděl, jak přesně dlouho to bylo. Občas si ale už přál, aby se probudil. Možná to bylo těmi sny, jež se mu zdály. V hlavě se mu promítaly všechny možné zmatené představy, jak od smrti jeho a ostatních členů družiny, tak o druhé výpravě, která nechtěla nic jiného, než krást a ubližovat. Lačnila po krvi a na nic a nikoho se neohlížela. Brala s sebou všechny, bez rozdílu na věk a pohlaví. Muže, ženy, děti. Nikdo nezůstal ušetřen. Občas se mu zdálo něco, co nebylo tak brutálního, jako toto. Přišlo mu, že je schován v otcově milujícím náručí. Slyšel všechny možné zvuky a hlasy, ale nikdy nebyl schopen rozeznat, o čem si povídají. Rozuměl jen těm dvěma, které mu připadaly něčím povědomí. A pak přišla na řadu bolest. Chvíle, kdy se opět ozvalo zranění jeho ruky. Byla obrovská, spalující, uváděla ho do nepříčetnosti. Slyšel se křičet tak nahlas, až mu přeskakovaly hlasivky. A celou tu dobu pořád jen spal, přesvědčený o tom, že se to celé odehrává pouze v jeho hlavě.

***

Oční víčka se pomalu, skoro až líně, zatřepala. Oči samotné otevíral ještě pomaleji, jako kdyby to byla v tu chvíli ta nejnamáhavější věc, kterou měl kdy v životě možnost vykonat. Jakoby ze zemského povrchu zvedal ohromný balvan. Nakonec se mu však přece jen podařilo procitnout, i když ho to stálo velkou dávku sil. Téměř okamžitě musel zamrkat, jak bylo denní světlo prudké a řezalo ho do všech zrakových senzorů. Trvalo hodnou chvíli, než ten nepříjemný pocit zmizel. Když si ale po pár minutách konečně zvykl, zjistil, že hledí do jakéhosi podivného střešního okénka, jež bylo místo skleněné tabule vyplněno zvláštní sítí.

Otočil se na bok a zasténal bolestí. Celé tělo měl jako v ohni, necítil se vůbec odpočatý. Spíš, jakoby ho přejel parní válec a pak ještě zacouval zpět. Daleko horší ale byla jeho dezorientace. Absolutně si nedokázal vzpomenout, co se mu přihodilo a jak se vůbec dostal na toto prazvláštní místo. A... to tady byl úplně sám? Kdyby se měl přiznat, trochu ho to poznání děsilo.

Aniž by se pokusil udělat nějaký větší pohyb (stále ležel na boku a cítil se tak, že jistě velmi brzy zemře na vyčerpání), rozhlédl se po místě, kde se právě nacházel. Bod jedna: leží na posteli. To bylo nicneříkající, přesto však důležité zjištění. Lůžko spolu s ním se nacházelo v rohu větší místnosti či menšího domku. Přímo před ním stál uprostřed stůl spolu se dvěma židlemi. Napravo od nich byly menší... dveře? Ať to bylo cokoli, vypadalo to jako díra ve zdi zakrytá kusem látky. Na druhé straně pokoje, a sice nalevo od stolu, stála jednoduše vyrobená pohovka (lavička?!), kde se válel znuděně se tvářící Kiba, a na zdi bylo...

... tak moment.

„Proboha," zasténal Sasuke nahlas a v duchu se podivil nad tím, jak nakřáple zněl jeho hlas, „umřel jsem a teď jsem v pekle. A bachaře mi tu bude dělat Inuzuka."

Jeho slova nejspíš mladého hnědovláska probrala. Přehodil nohy přes okraj lavice a normálně se posadil. Zadíval se na Sasukeho a nejdřív ho pečlivým pohledem prohlédl, než se i on odvážil něco říct.

„Takže je ti dobře, podle těch keců," zamručel, jeho oči však jiskřily a hrály smíchem a radostí.

Nejspíš to nebyl takový necita, jak se celou tu dobu snažil.

„Ve skutečnosti... je mi hrozně," přiznal mladý Uchiha a opatrně se překulil zpět na záda, ve snaze najít nějakou polohu, ve které se bude cítit lépe.

Hlava se mu v tu chvíli zaplnila milionem otázek, přičemž mezi ty nejčastější patřilo „Kde jsem" a „Kde jsou ostatní". Na to ale bude čas později. Místo toho...

„Co se stalo?"

„Ty si to nepamatuješ?" Kiba se zvedl z provizorní pohovky, jak ten kus nábytku Sasuke v duchu nazval, a sedl si na kraj jeho postele, za což si vysloužil překvapené nakrčení obočí.

Uchiha zavrtěl hlavou. „Vůbec."

„Zkolabovals. V těle jsi měl... Byls hodně nemocnej," nemělo cenu vysvětlovat, co přesně se mu v hluboké ráně usadilo. Na to bude čas jindy, „museli jsme ti nějak pomoct. A Naruto navrhl, abysme tě odvedli do vesnice."

Sasuke zvedl hlavu, najedou úplně bílý v obličeji. „Jak jako, že Naruto navrhl? Snad nemyslíš, že tak udělal před mým otcem!"

„Přesně tak."

Černovlásek nechal svou hlavu opět padnout na polštář. „Bože..."

„Jo... jistě si dokážeš představit, jak to probíhalo. Ten starej idiot Jiraiya nejdřív slavil úspěch, jak nad námi všemi vyhrál. Že měl celou tu dobu pravdu. Pak chytl nějakej druh panickýho šoku a chtěl, aby nás tvůj strýc oba dva zastřelil," vyprávěl, zatímco sledoval Sasukeho vrtění hlavou, „No a tvůj otec... Byl poměrně v klidu, do tý doby, než přese mě začal Naruto vyjednávat. Kdyby k němu Madara nakonec nepromluvil, možná by jeho tvrdohlavost převážila a byli bysme tam ještě doteď... pokud bys teda do tý doby neumřel."

Mladý Uchiha měl v mozku hotovou spoušť. Kiba na něj valil jednu informaci za druhou a jemu hrozilo, že mu za chvíli vybuchne hlava. Ani za Boha si nedokázal představit to, co mu Kiba vyprávěl. Hlavně tu část, kde strýček musel otce přemlouvat, aby mu pomohl i za cenu toho, že se oba dva vystaví nebezpečí ze strany neznámého divocha a známého lháře. Madara se přece vždycky staral jen sám o sebe.

„... no a pak jsme se pro ně museli po pár dnech vrátit. Sice jsme je tam nechali s mezky, který měli veškeré zásoby ve vacích na hřbetech, ale nemohli jsme je tam takhle nechat. No, nebo to aspoň tvrdil Uzumaki. Zavedli jsme je sem. Musím ti říct, že Jiraiya mrmlal celou dobu... teda do chvíle, než spatřil tvoji ošetřovatelku Tsunade. No, nebo ne jí, ale spíš její koz-"

„Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se z ničeho nic Sasuke.

Kiba pokrčil rameny. „Hmm... dneska by to byl šestý den..."

Šest dní!

„Tsunade se na tobě vážně vyřádila..."

V tu chvíli mu probleskla vzpomínka na to, co se stalo. Zranění na ruce. A následně na to další - Kiba ho napadl. Najednou měl obrovskou chuť toho zmetka skopnout z postele, ale chyběla mu k tomu energie. Místo toho zvedl pravou ruku a jeho zrak padl na zvláštní obvaz. Jak...?

„Vyrábí se z nejjemnějších vláken banánovníků. Pak se několik dní nechávají vymáčet ve speciálně připravené směsi z horký vody, soli a-"

„Bože, nezajímá mě návod!" vyjel na něj již značně deprimovaný Sasuke, „Jakto, že to nebolí?"

„Léčitelka ti ji chodí každejch několik hodin nově obvazovat a měnit hojivý masti a bylinky, který tišej bolest. Jsou sice návykový, ale kdyby ti je nedala, nebyl bys ani schopný tu se mnou mluvit. Musela ti odříznout několik vrstev mrtvý tkáně. Budeš tam mít pěknou díru, až se dostaneš domu. Pokud se tam teda dostaneš."

Sasuke zavrtěl hlavou. „Proč bych jako neměl?"

„Právě teď jsou Naruto spolu s tvým otcem před radou starších. Už tři dny se s nima dohadujou, proč by nás vlastně neměli zabít nebo předhodit divý zvěři."

„Nás?" znělo to, jako kdyby Kiba do kmene nepatřil.

Na to mu však hnědovlásek už neodpověděl. Místo toho jen pokrčil rameny a nechal to vyznít do ztracena. Neměl sebemenší chuť vyprávět Sasukemu svůj životní úděl.

„Nejsem tady jedinej, kdo mluví vaší řečí, takže spolu vyjednávaj. Myslím, že si vedou docela dobře. Tvůj otec je čestnej muž, to už stačil dokázal. Co se Madary a Jiraiyi týče, to už je horší. Ale snad to bude v pohodě. Za pár dní bude Naruto zvolen novým vůdcem kmene, takže jeho slova maj u starších docela váhu."

Sasuke jakoby přeslechl. „Čím, že má být?"