Jeremy.

Jeremy.

Jeremy.

To nebude ten samý Jeremy. Nemůže to být on. Bude to jen shoda jmen. Určitě. Byla by to obrovská náhoda, kdyby můj Jeremy byl přesně ten, který tady už dva roky pracuje.

Hodně obrovská náhoda.

Suzie do mě hučí ohledně případných volných termínů pro obřad uprostřed léta, kdy, by bylo možné, svatbu uspořádat. Rezervace na dané období ještě nepotvrdila, tak těm hostům můžeme nabídnout jiný termín.

Jenže ji poslouchám jen napůl. Pořád se ve mně drží to semínko naděje, že by ten Jeremy, mohl být můj Jeremy.

A brzo se tady ukáže.

Vzal směnu za kolegyni v restauraci, protože nikdo jiný neměl čas. Až okolo obědů dorazí výpomoc.

Musím si pořád utírat propocené dlaně do šortek, jak jsem z toho setkání nervózní. A jaký mám strach.

Mám neuvěřitelný strach. Strach z toho, že by to skutečně mohl být on a stejně tak i strach, že je to jen náhodný kluk se stejným jménem.

„Určitě by bylo fajn, kdyby přijeli o týden dřív," promluví Suzie. Mluví vlastně celou dobu, jen ji nevnímám. Spíš ji nechávám se vypovídat. „Oba by si měli zkontrolovat, jak to bude vypadat a za ten týden bychom případně ještě dokázali zařídit nějakou změnu. V ten týden by se také mohli slítávat hosté a těm dvěma bychom dali ten největší pokoj. Budou tady chtít trávit líbánky?" ohlídne se na mě, ale akorát se mi povede ztuhle pokrčit rameny.

„Večer zavolám Austinovi," vydechnu přidušeně a odkašlu si. Musím se vzpamatovat. Musím fungovat.

Tohle má být můj domov. Mé útočiště. Neměl bych se tady cítit pod tlakem. Je... je to přece jen kluk. Obyčejný kluk.

Přiměji se zaujmout profesionální postoj a pro jistotu si představím, že jsou na mě namířené kamery. Vidí mě celý svět a svou slabost nesmím dát najevo.

„Jo," promluvím jistěji. „Večer se domluvím s Austinem a řeknu mu, aby ti zavolal," polknu. „Záleží na vás, jak se domluvíte. Já se do toho raději pouštět nebudu. Ještě bych domluvil namísto květin plevel."

„To je rozumné," přikývne Suzie. „Jak to má teď s prací? Má plný rozvrh? Nejspíš budu potřebovat časový harmonogram, kdy jim budeme moct zavolat, abychom se domluvili na detailech a... Jeremy!" vypískne nadšeně, když se ve dveřích objeví drobná postava muže s hnědými vlasy a modrýma očima.

Jeremy.

Můj Jeremy.

Zadrhne se mi dech v hrudi a silně musím stisknout čelisti k sobě. Vypadá stejně, jako si ho pamatuju. Jen už nemá tolik kulaté tváře, ale spíše ostřejší čelist.

Je ještě hezčí než v mých snech.

„Přijdu později," zamumlá s rudými tvářemi a pokusí se zmizet, ale Suzie ho zastaví.

„Ne, ne, ne," mávne na něj rukou. „Potřebuji tě. Máme krizi."

Jeremy se mi podívá do očí a všimnu si, že polkne než se loudavým krokem došourá k židli před stolem.

Suzie mu dopodrobna nastíní situaci a on jí věnuje veškerou svou pozornost.

Alespoň myslím.

Joel mě naučil pár triků, kdy je dobré u lidí sledovat ruce. Možná se dokážeme tvářit nezaujatě a někdy až znuděně, ale pohyby rukou nám skutečně dokážou říct, jak se v danou chvíli člověk cítí.

Strach a nervozita především. A Jeremymu se ruce třesou. Tak, jako mě.

Pokouší se to zamaskovat. Má mezi prsty tužku, kterou nervózně poklepává do notesu na svém klíně.

„Klidně si to vezmu na starost," promluví Jeremy směrem k mé sestře. „Jen budu potřebovat kontakt na nevěstu a..."

Uchechtnu se a promnu si čelo. I Suzie se zasměje.

„Už se těším, až Austinovi povím, že je nevěsta," vydechnu a mrknu na Suzie, která se směje. „Svatba se týká Joela a Austina," pronesu s očima upřenýma na stůl, po kterém nejistě těkám. „Oddávat by je měl Samuel. Pokud na to kývne. A do odvolání, to nikdo nesmí vědět," řeknu Jeremymu a odvážím se mu podívat do očí.

Měl bych získat metál, protože jsem se ještě nezhroutil na podlahu. Mám nutkavou potřebu se schovat pod stůl.

„Bohužel to zatím nebudeme říkat ani zaměstnancům," vydechne Suzie. „Stačí, když se zmíníme, že je to velká svatba a přejí si volný penzion jen pro hosty svatby. Až přijde čas, tak to oznámím. Ti dva si zaslouží, mít svatbu bez zbytečného humbuku na veřejnosti."

„Souhlas," přikývnu a koutkem oka pořád sleduju Jeremyho. Vypadá zaraženě. „Mám jedinou podmínku, jinak se vám do toho nebudu plést. Žádný fotograf zvenčí. Zavolám našim lidem z PR. Máme tam přátelé, někoho tím pověřím. Jediná fotka ze svatby hvězdného páru Ameriky bude mít hodnotu milionu."

„Nepřeháněj," zakoulí očima Suzie.

„Nepřeháním," trhnu rameny, že i ona se zarazí. „Je to fakt. Fotky bulváru se prodávají za několik set tisíc dolarů. Stačí jen fotka naší pětice u oltáře a tisk se o to porve. Fotograf zvenčí je problém. Raději řeknu někomu, komu věřím."

„Ještě mi řekni, že budeme mít zakázané telefony," odfrkne Suzie.

„To asi ne, ale jak znám Alexe, bude chtít mít podepsané smlouvy o mlčenlivosti od všech zaměstnanců penzionu, kteří se svatby zúčastní," povím klidně, že se Suzie pootevřou ústa šokem.

„Jako vážně? Všichni ji mají podepsané v rámci své pracovní smlouvy, vzhledem k tomu, že jsi majitelem ty."

„Nezlob se, ale tohle budu chtít i já. Vím, že je mají všichni podepsané, ale tímto jim připomeneme, jak moc je závažné, pokud se někdo omylem prořekne," opáčím. Když se jedná o bezpečnost jakéhokoli člena mé rodiny, nežertuju. „Odmítni to. Není to problém. Austin se mě jen zeptal, jestli by byla možnost mít svatbu tady."

„O to nejde," povzdechne si a složí hlavu do dlaní. „Neznám je sice tak perfektně, jako ty, ale jsou i má rodina. Chci, aby měli svatbu tady. Jenže... nějak jsem se přepočítala a nečekala, že to bude až takto problematické."

„Chápu a klidně to vezmu na sebe," řeknu a chytím Suzie za ruku. „Nemáme seznam hostů. Nevím, jak velké to budou chtít mít. Řeknu Austinovi, aby ti zavolal. Všechno spolu domluvte a já se postarám o nepříjemnosti. Chceme nejmenší počet zaměstnanců zvenčí. Raději bych to hodil na lidi z penzionu než nějakou externí agenturu."

„Fajn," přikývne Suzie. „Jeremy, my dva budeme kontaktní osoby pro Austina. Dokud nebudeme znát jeho požadavky, nikomu ani slovo. Lidi v penzionu jsou vašimi fanoušky, Zeku," otočí se na mě. „Ti skuteční. Ti, kterým na vás záleží. Udělají všechno pro to, aby měli nejhezčí svatební den na světě. Tím si můžeš být jistý."

Kývnu hlavou, když do kanceláře vtrhne Mandy z recepce.

„Pardon, že ruším," vydechne udýchaně. „Susan, krize. Potřebuju tě. Moc prosím," spojí dlaně k sobě.

„Za chvilku jsem zpátky," vydechne směrem k nám a společně s Mandy odejdou.

Přesunu svůj pohled na Jeremyho, kterému taky došlo, jak nebezpečná situace nastala. Jsme sami.

„Ahoj Jeremy," promluvím, jako první, až sebou trhne. Zčervenají mu tváře, ale přesto se na mě podívá.

„Ahoj Zeku," opáčí a rychle skloní pohled.

„Pracuješ tady," konstatuju a on přikývne. „Dle Susan jsi první zaměstnanec penzionu."

„Jo no," odkašle si nervózně. „Jednou bych si chtěl otevřít vlastní penzion."

„Já vím," pousměju se. „Říkal jsi mi to."

Jeremy se na mě překvapeně podívá. „Pamatuješ si to?" vydechne přidušeně.

„Ohledně tebe si pamatuju spoustu věcí," uchechtnu se a sevřu Susanino těžítko ve tvaru krychle, které má na stole.

„Aha," zamručí a ještě víc zčervená. Možná vypadá starší, než když jsem ho viděl poprvé, ale pořád je děsně k sežrání.

Pohltí mě neuvěřitelná radost. Už jsem se dokázal vzpamatovat z toho šoku, že je to skutečně on a teď jsem rád, že ho mám před sebou.

Chce se mi skákat, běhat, tančit. Klidně i létat, jenže...

Jsem v penzionu už týden.

„Vyhýbal ses mi," promluvím tentokrát bez úsměvu, když si vybavím všechny ty situace, že kamkoli jsem vešel, on urgentně utekl. Nino se Stuartem se už několikrát smáli na jeho účet. „Seznámil jsem se už se všemi zaměstnanci penzionu. Kromě tebe."

„Já vím," pípne tiše. „Já... nechtěl jsem tě vidět."

S očima upřenýma na těžítko v ruce ztuhnu. Mám pocit, že mi svými slovy zarazil nůž do hrudi, jinak si nedokážu vysvětlit, proč se mi zastavilo srdce.

Mohl jsem tušit, že ta noc byla výjimečná jen pro mě. Ne pro něj.

„T-tedy... v-vidět jsem tě chtěl, j-jen..."

Chvíli ještě čekám, co dalšího mi chce říct, jenže nic z něj nevyjde. Svěsí ramena a polkne svá slova.

Křečovitě se usměju a zahledím se z okna. Jo, tak tuhle reakci jsem rozhodně nečekal.

„Rozumím." Odložím těžítko zpátky a vstanu ze stolu. „Proberte se Suzie všechno, co potřebujete. Řeknu Austinovi, že budete čekat na jeho telefonát. A... díky, že jsi mi to řekl. Pokusím se ti vyhýbat."

„Ale já to tak..."

„V pohodě," zvednu ruce před sebe. „Vážně tomu rozumím," pozvednu jeden koutek úst a odejdu z kanceláře.

Začíná mi pískat v uších a cítím, jak šíleně rychle mi buší srdce. Pořád klidně našlapuji po cestičce až do mého domku. Musím se hodně přemáhat, abych sebou nesekl uprostřed chodníku.

Jen co za sebou zabouchnu dveře, svezu se po nich na podlahu. A lapám po dechu.

Sam mě varoval, že mu přikládám příliš velkou váhu, což ovlivňuje i můj život. Až příliš jsem se upnul na své představy a vytvořil si v hlavě něco, co ani neexistuje.

Není nad to, spadnout zpátky na zem.

Nevím, jak dlouho sedím na podlaze s lokty zapřenými o kolena a snažím se vyrovnat dýchání. Poslední panický záchvat jsem měl před víc jak rokem, kdy jsem sám vystupoval na koncertě. Bez kluků.

Snažím se vždy zaměstnat prací. To mi pomáhá ze všeho nejvíc. Tehdy jsem byl poprvé na všechno sám. Já měl hlavní slovo, já rozhodoval o ohňových efektech, různých kulisních zábavách pro fanoušky i o celkovém programu. Trochu mě to v danou chvíli sebralo.

Asi stejně, jako Jeremyho slova, že mě nechtěl vidět.

Nejspíš stojím v posteli vážně za hovno. Nebo... nedonutil jsem ho k tomu? Bylo to z jeho strany dobrovolné?

Políbil mě. To vím určitě. On udělal ten první krok. Já jen ze strachu, že by nás kdokoli viděl, ho zatáhl do chatky.

A pak...

Ne. Sice jsem měl trochu upito, ale vím přesně, že jsem mu dal možnost úniku. Mohl odejít.

Tak... co jsem udělal špatně? Natolik jsem se za ty čtyři roky změnil, že to tak dopadlo?

Možná se mu mé nynější vystupování na veřejnosti přestalo líbit a prostě...

Hrkne ve mně, když se místností rozezní vyzvánění na mém telefonu. Vytáhnu ho z kapsy a vezmu Samovi hovor.

„Nazdar, brácho," houkne radostně. „Ty vole. Austin s Joelem do toho praští, chápeš to?" zachechtá se. A mluví.

Je nadšený, těší se, nutí mě, se domluvit, kdy si dáme hovor přes web kameru. Je zvědavý, jak ho Joel požádal a jak moc byl z toho nervózní. Musí se nechat vysvětit, aby je mohl oddat. A rozlučka se svobodou a...

„Tak fajn, co je s tebou?" vyštěkne, jenže se k ničemu nemám. „Mluvíme spolu už dvacet minut a ještě jsi neřekl jediné slovo. Jsi tam vůbec? Neignoruješ mě, že ne?"

„Ne," vydechnu zastřeně. „Jsem tady."

„Tak co ti je?" ptá se dál. „Zníš nějak divně. Nemáš radost z těch zásnub? To se mi nezdá. Musíš skákat blahem metr vysoko."

Odkašlu si. „Asi... nic. Je to nic. Teď se tím netrap."

„Zeku," povzdechne si frustrovaně. „Znáš to, ne? Jeden za všechny a tak dál. Pokud tě něco trápí, klidně to vyklop."

Promnu si oči a vjedu rukou do vlasů. „Mám radost, že se ti dva zasnoubili. Opravdu moc. Austin mi to volal, jestli budu jeho svědek a chce abys je oddával ty. No a... chtějí mít svatbu tady. V penzionu," odmlčím se a kousnu do rtu.

„To je super," řekne Sam rozhodně a jen proto, že z mého hlasu poznal, jak na hovno mi je, opadne i jeho nadšení. „Říkal jsi, že je to daleko od města. Taková samota ne? Budeme tam mít dostatek soukromí."

„Jo," přikývnu nepatrně. „Domluvil jsem se se sestrou, jestli by to šlo zařídit. Rezervovat celý penzion jen pro hosty svatby a... no v penzionu máme i vlastního manažera," uchechtnu se ironicky. „Suzie mi o něm párkrát říkala. Je to náš úplně první zaměstnanec. Dá se říct, že to tady pomáhal vystavět."

„To je paráda," promluví Sam. „Musí to být dobrý chlap, když-"

„Je to on, Same," řeknu přiškrceně. „Je to... je..." potáhnu nosem a zhluboka vydechnu. „Je to Jeremy."

Sam se odmlčí. Dokonale si ho teď umím představit. Jak valí oči a zasekne se v pohybu.

„Aha," odvětí zaražené. „A dle tvého stavu vaše první setkání nedopadlo dobře."

„Jsem tady už týden a jeho potkal až dnes, takže co myslíš?" uchechtnu se a pevně semknu víčka k sobě. „Vyhýbal se mi. Schválně. Vyhýbal se mi, protože mě nechtěl vidět."

„To přece nevíš tak jistě."

„Tohle mi řekl," prozradím mu. „Tak nějak nedokážu přijít na to, proč. Co... co jsem musel udělat tak hrozného, že mu nestojím ani za blbé ahoj?"

„Brácho," osloví mě konejšivě. „Nemůžeš si to tak brát."

„To já vím," odseknu a praštím hlavou o dveře za sebou. „Cítím se jak puberťačka, kterou odmítl její crush. Kdyby mi to alespoň neovlivňovalo sexuální život, ale já do piče s nikým čtyři roky nešukal!"

„Hele," promluví Sam smířlivě. „Nejspíš to bude znít divně, ale... nešlo ti to jen se ženami. Zkoušel jsi se vyspat i s nějakým chlapem? Třeba?"

„Hm, jo. Párkrát," přiznám mu. „Stejný problém. To mám nejspíš za to, že jsem ojel každou holku, která kolem mě prošla."

„Zeku, holky jsi šukal maximálně jednou za dva měsíce, ty blbečku," odfrkne.

„To to víš tak přesně?" uchechtnu se.

„Jen odhadem," poví mi se smíchem. „Nemůžeš přece za to, že se do tebe některé z nich zamilovaly. Tohle by sis měl přestat vyčítat. Všichni jsme tehdy byli v debilní situaci, ale rozhodně jsi nešukal všechno, co se hýbe. Nebyl na to čas."

„Pamatuju si, jak jsem byl věčně nadržený," vydechnu.

„Jó," protáhne. „Tvé dlouhé sprchování jsem vážně nenáviděl."

„Jdi do háje," zasměju se společně s ním.

„Měl bys tomu dát čas, Zeku," řekne mi vážněji. „Nech ho, ať si zvykne na tvou přítomnost. A pak si s ním promluv. Normálně. Nemůže být přece tak úžasný, jak sis ho vysnil."

„No jo," opáčím. „Díky brácho."