*OBRÁZEK JE MOJE VLASTNICTVÍ, NEKOPÍRUJTE HO!!*

Konečně stanuli před vysokou bílou budovou Ministerstva kouzel. Neradostně se ušklíbla. Byla ironie, že se rozhodla jít zrovna sem, na místo, které z duše nenáviděla a příčila se jí každá minuta, kterou v ní musela strávit. Ano, měla dost zoufalý život, protože zde ke své smůle bývala dost často. Na chvíli zaváhala, jestli dělá správně, ale Percy už rázným krokem vcházel dovnitř, takže jí nezbývalo nic jiného, než ho následovat.

Nebo mohla zbaběle zdrhnout. Nebylo by to poprvé.

Nakonec však přece jen následovala Percyho. O několik minut později vyjeli výtahem do patra odboru kouzelnické přepravy a mlčky kráčeli směrem k Percyho kanceláři. Weasleyho úřadovna vypadala přesně tak, jak si představovala. Precizně uklizená. Všechny věci byly na svém místě. Pansy si přála, aby někdo takhle uklidil její duši. Ona rozhodně nebyla pořádná, takže to udělat nedokázala.

„Můžeš se posadit sem," vyzval ji Percy a ukázal na volné křeslo. „Dáš si něco na pití? Kávu? Čaj?"

„Máš tu něco lepšího, než pití pro malý děcka, Weasley?" ušklíbla se pohrdavě, aby zakryla obrovskou nejistotu, kterou cítila. Vždycky se chovala arogantně, když byla nervózní. Většinou jí pak všichni dali pokoj nebo zní dostali strach.

„Trošku úcty by ti neuškodilo, Parkinsonová, jsem tvůj šéf," upozornil ji Percy důležitě a změřil si ji z pod obrouček svých brýlí tak přísným pohledem, že se za své chování okamžitě zastyděla. Normálně by odpověděla něco pohrdavého a dozajista neslušného, ale byla si jistá, že Percy by ji za to s naprosto klidným výrazem na místě vyrazil. A to vážně nechtěla, ačkoliv svou práci nenáviděla. „Mám tu ohnivou whisky, jestli je to tedy pití hodno tvé úrovně, ale nevím, v jakém je stavu. Dostal jsem ji, když mě jmenovali do pozice vedoucího odboru," dodal nakonec tónem, který jasně dával najevo, jaký je jeho názor na alkoholické nápoje.

Pansy však jeho zpráva potěšila. „Ach ano, ohnivá whisky by byla fajn," souhlasila.

Percy kývl a mlčky ji začal připravovat. Pansy se mezitím zvědavě rozhlížela kolem sebe. Nenašla zde nic, co by mu mohla vytknout. Pak jí zrak padl na úzkou knížečku, která ležela na Percyho pracovním stole a lišila se od ostatních věcí v kanceláři svou barevností. Bajky barda Beedleho, stálo ozdobným písmem na obálce.

„Ale ne, Weasley, ty si v pracovní době čteš pohádky? Jak roztomilé," poznamenala pobaveně. Pohádková knížka zde byla jako pěst na oko.

„Ne. To je dárek pro mou neteř," odvětil vážně.

Pansy vzdychla. „To byl vtip. Víš vůbec, co to slovo znamená?"

„Tak to se skutečně omlouvám, nevěděl jsem, že se tomu říká vtip. Já bych to nazval spíše jízlivostí," opáčil zrzek a Pansy se neubránila uchechtnutí. Z jeho úst to znělo, jak kdyby přednášel někde na mezinárodní konferenci.

„Ironii ale zjevně ovládáš. Tak výborně, aspoň něco," podotkla. Na to už jí neodpověděl. Místo toho před ni postavil čtvrtku s whisky a sám si nalil do šálku kafe. Pak se posadil do svého křesla za stůl a Pansy se rázem cítila jako neposlušná žačka při výslechu. „Jakou pohádku máš nejradši?" vyhrkla rychle, protože si byla téměř jistá, že Percy výslech co nevidět započne a chtěla takto předejít jeho otázkám. Aby si dodala ještě trochu odvahy, obrátila do sebe na jeden zátah whisky. Pálivá tekutina jí stékala do krku a ona se tak okamžitě cítila o něco lépe.

Weasley k ní překvapeně zvedl pohled. Evidentně ho tou otázkou zaskočila.

„No, abych pravdu řekl, už si je příliš nepamatuju. Nejspíš Králice Alice a Chechtavý pařez."

To Pansy zaujalo. „Vážně? Proč zrovna tahle?" chtěla vědět.

„Je z nich nejreálnější," pokrčil rameny. Pomyslela si, jak je to pro něj příznačné. „Jakou máš nejradši ty?" oplatil jí dotaz.

„Mágovo chlupaté srdce," odvětila bez zaváhání.

„Ta mi vždycky naháněla strach, jak se ti může líbit?" nechápal Percy a mimoděk se otřásl. Mágovo chlupaté srdce byla bezesporu nejděsivější pohádka, s téměř hororovým koncem.

„Nevím, nejspíš jsem si také vždycky chtěla vytrhnout srdce z hrudi, abych nic necítila. Stejně jako ten mág," přiznala šeptem a vlastně ani nevěděla, proč tohle Weasleymu sděluje. Byly to přece její niterní myšlenky a jemu do toho nic nebylo.

„Dočetla jsi tu pohádku do konce? Přesně před tímhle varuje," upozornil ji Percy pragmaticky.

„A taky asi proto, že celý ten příběh vůbec nezní jako pohádka. Já totiž na pohádky nikdy příliš nevěřila. Jsou hloupé a naivní. Opravdovej život má k pohádce daleko na sto honů," dodala, jako by Percyho slova neslyšela a nervózně přitom otáčela prázdnou skleničkou od whisky v ruce. „Žádný žili šťastně a vesele až do smrti, žádní odvážní kouzelníci, kteří udělají pro svou milou cokoliv..." Hrdlo se jí stáhlo úzkostí a ona už nedokázala mluvit dál. Cítila, jak ji v očích tlačí slzy a připadala si jako ten největší ubožák pod sluncem. Sedí tu v kanceláři svého šéfa a chce se jí bulet jak malému děcku. Hůř opravdu dopadnout nemohla.

„Ehm...," odkašlal si rozpačitě Percy, který si s vývinem situace příliš nevěděl rady. „Chceš ještě dolít whisky?" navrhl trochu zoufale a ulevilo se mu, když Pansy mlčky přikývla, protože se aspoň mohl něčím zaměstnat. Radši rovnou nalil jednu sklenku i sobě, aby se trochu uklidnil.

Po druhé štamprli se Pansy trošku vzpamatovala a otřela si slzy hřbetem dlaně. „Sorry, asi mám na něco alergii," zamumlala. Snažila se tím zakrýt trapnost, kterou cítila. Nastalo ticho. Dlouhé ticho.

„S tím by sis měla zajít k Mungovi," doporučil nakonec Percy nesměle.

„Možná přece jen víš, co je to vtip," poznamenala s křivým úšklebkem.

Percy se zatvářil trochu zmateně. „Ale já to myslel vážně. Alergii není dobré podceňovat. Mudlové na ně mají různé prášky a lékouzelníci je dokázali využít do svých výzkumů a vyvinuli poměrně-"

„Nemám alergii!" přerušila ho otráveně a měla co dělat, aby neobrátila oči v sloup. Muži byli někdy opravdu natvrdlí a tenhle Weasley obzvlášť. Jako vedoucí odboru pro kouzelnickou přepravu možná vynikal, ale v běžným životě byl nepoužitelný.

„Ale... tobě vážně slzely oči," namítl opatrně.

Pansy měla chuť zoufale zaječet. „Prostě jsem brečela, protože můj život je na hovno!" odvětila břitce a jakmile to vyslovila nahlas, uvědomila si děsivou pravdu oněch slov a v očích ji opět začaly štípat slzy. Několikrát zamrkala, odhodlaná je tentokrát udržet tam, kde by měly být.

„Ach," vydechl Percy s pochopením. „Chceš... chceš o tom mluvit?" nadhodil váhavě a vypadal při tom trochu vyděšeně.

„Proč bych o tom měla chtít mluvit zrovna s tebou, Weasley?" opáčila s pohrdavým úšklebkem.

Percy pokrčil rameny. „No, já nevím. Proč tu teda pořád sedíš?"

Ta otázka do Pansy udeřila jako splašený potlouk. Otevřela pusu, aby mu vmetla do tváře nějakou urážku, ale uvědomila si, že vlastně vůbec neví, co by měla říct. Proč tu ještě pořád je? Skutečně dobrá otázka. Neměla ponětí. Šla sem, protože nechtěla být ve svém bytě, kde na ni z každého koutu křičela samota.

„Nejsem dobrý posluchač, ale pokud se nemáš komu svěřit..."

„Myslíš si, že nemám kamarády?" utrhla se na něj hruběji, než zamýšlela.

„Myslím si, že se cítíš osamoceně."

Poklesla jí ramena. „Co ty o tom můžeš vědět, Weasley?" zašeptala hlasem, ze kterého se vytratila veškerá bojovnost a jízlivost.

„Možná víc, než si myslíš," zamumlal a v jeho tváři se mihla bolest. Odvrátil od ní hlavu a zahleděl se ven z okna, kde se zrovna ministerští údržbáři rozhodli pro slunečný den. „Netvař se jako bys mě znala, Parkinsonová. Nevíš o mně vůbec nic."

„Vím, že máš sakra dobrou ránu," podotkla s nadzdviženým obočím, aby trochu uvolnila atmosféru. Vidět Weasleyho v tomhle rozpoložení bylo divné. Vážně hodně divné.

Percy se mírně pousmál a otočil se zpět k ní. „Jo, to se naučíš, když máš pět bratrů. A když mezi ně navíc patří George a Fre-" Zarazil se. „Zkrátka, co si nevybojuješ pěstmi pěkně po mudlovsku, to nemáš," dokončil rychle a věnoval jí poněkud křivý úsměv.

Pansy se rozpačitě zavrtěla na svém místě. Samozřejmě věděla, co stálo za Percyho odmlkou. Pamatovala si, že Fred Weasley během bitvy o Bradavice zemřel. Měla pocit, že jejich konverzace začíná směřovat velmi nepříjemným směrem. Možná by měla odejít. Stejně už tu sedí nějak dlouho. Jenže se jí nechtělo. Vlastně se tu cítila docela dobře i přes tu depresivní atmosféru, která se teď nad nimi vznášela. Měla pocit, že ji s Percym Weasleym možná spojuje víc, než si myslela. Jistě, byl to zrzavý brejlatý otrava, který požadoval, aby jeho zaměstnanci dělali svou práci naprosto dokonale a všem tím pořádně lezl krkem, ale... ona skutečně cítila, že se potřebuje někomu svěřit. Všechny ty starosti a bolesti ji už tížily až příliš dlouho a dnes se akorát vystupňovaly. Netušila, jestli je to dobrý nápad, ale Obliviate mohla použít kdykoliv tak co.

Zhluboka se nadechla. „Možná... možná bych ti vážně mohla říct, co se stalo," nadhodila. „Teda, ne že by ti do toho něco bylo," dodala rychle, aby si snad nemyslel, že je to nějaká pocta, když se mu chce svěřit.

Percy nadzvedl obočí. „Mohla bys to zkusit bez toho, aniž bys mě urážela? Tohle není zrovna nejlepší způsob, jak se svěřovat s bolístkami."

„To nejsou žádný bolístky!" ohradila se dotčeně, ale věděla, že má samozřejmě pravdu. Jako vždycky. „Ale dobře, no... pokusím se nemít žádné poznámky na tvé příšerné brýle ani nesnesitelné poučování," ustoupila neochotně. Teď bylo na Percym, aby se zatvářil dotčeně.

„Příšerné brýle? Co se ti na nich nelíbí? Mám je už osm let a zatím si nikdo nestěžoval!"

„To bude ten problém," ušklíbla se, ale než se Percy stačil nadechnout k odpovědi, dodala: „Ale tvoje brýle řešit nechci! Chtěla jsem říct, že... dneska jsem měla fakt blbej den. Upřímně? Blbej den mám snad každý den, ale dnešek je vážně extrém..." Zaváhala. Opravdu to chce říkat zrovna Weasleymu? Vždyť je pro ni v podstatě cizí chlap - ale možná právě to je výhodou!

„Má to co dělat s tím ochmatávačem v Obrtlé?" nadhodil Percy a tím ji vrátil zpátky do reality. Zavrtěla hlavou.

„Ne, s tím ne. Před ním jsi mě přece zachránil," chabě se na něj usmála. „Jde o to, že... vždyckyjsemmilovalaDracaMalfoye!" vyhrkla rychle, aby už to měla za sebou.

Percy se k ní nahnul přes stůl. „Cože jsi?" dožadoval se a Pansy si povzdechla, když jí došlo, že to bude muset říct znovu.

„Vždycky jsem milovala Draca Malfoye," zopakovala skrz zaťaté zuby namáhavě. Bylo pro ni těžké něco takového vyslovit nahlas. Přiznat to.

Muž naproti ní zamyšleně pokýval hlavou. „Chápu. A právě v tom je ten problém? On tvoje city... neoplácí?"

Pansy se musela pousmát nad tím, jak to vyjádřil a zároveň ji překvapilo, že mu to teď tak pálí. Pohlédla na něj a přikývla hlavou. Pak se nadechla a roztřeseným hlasem se pustila do vysvětlování. Zřejmě nebyla moc dobrá vypravěčka. Už dlouho ji totiž nikdo vyprávět nenechal a ona o to vlastně ani neměla zájem. Nebyla zvyklá se svěřovat druhým. Percy však byl dobrý posluchač, i když o sobě tvrdil, že ne.

Řekla mu, jak Draca zbožňovala už od prvního ročníku, jak vždy stála na jeho straně, ať už se dělo cokoliv a byla schopná pro něj udělat všechno, oč jen požádal. Ačkoliv to někdy nebyly hezké věci. Vždycky pro ni byl na prvním místě on. Doufala, že jednoho dne zjistí, jak moc ji miluje, stejně jako ten rytíř ve Fontáně příznivé sudby z Bajek barda Beedleho. Jenže Draco si to místo o ní uvědomil o Astorii a ani nepochopil, jak moc ji tím zranil. Připadala si naprosto neschopně a uboze.

„Takže proto by pro mě bylo lepší, kdybych žádný srdce neměla," zakončila to se smutným úsměvem. Percy škubl rukou, jako by se chtěl natáhnout a pohladit ji, ale nakonec ji pouze nechal klesnout na stůl.

„Tím, že bys svoje pocity zaháněla by ses nestala bezcitnou. Nezbavila by ses jich. Jen bys pak mohla způsobit nějakou hroznou tragédii," namítl jí tiše.

Zkoumavě na něj pohlédla a pak vyhrkla: „Jak to, že nade mnou neohrnuješ nos? Proč jsi mě vůbec pozval sem? Mohls mě klidně nechat na ulici, když jsi zjistil, kdo jsem!" Ta otázka jí ležela v hlavě už od samotného začátku a nedokázala ji umlčet. Percy se zatvářil překvapeně.

„Vypadala jsi opravdu otřeseně. Připadalo mi správné, nabídnout ti místo, kde by ses mohla vzpamatovat. Proč bych nad tebou měl ohrnovat nos? Snad kvůli tomu, jak tě ten muž nazýval? Na tom přece nezáleží."

Nervózně se kousla do rtu. Že by snad nevěděl, co si o ní myslí skoro celý kouzelnický svět? Možné to bylo. Odnepaměti se k ní tady na ministerstvu choval... no, asi normálně. Tak jako ke všem ostatním zaměstnancům. Nedával jí ty nejhorší práce ani po ní neházel opovržlivé pohledy. Možná by to tak mělo zůstat, protože až se to všechno o ní dozví, určitě se otočí zády, tak jako všichni ostatní.

„Ne, o to nejde. To je jen... jedna z věcí. Dělala jsem strašný věci. Vážně špatný. Hlavně pak během války. Chodila jsem do Zmijozelu," dodala, jako by příslušnost ke koleji měla vše vysvětlovat.

„Za války bys našla jen málo lidí, kteří neudělali žádnou špatnou věc," namítl jí Percy.

Divoce zatřásla hlavou. „To mi říkáš zrovna ty? Všichni ví, že Weasleyovi stáli na té správné straně! Jste hrdinové!" Z hlasu jí odkapávala hořkost.

„Stáli, ale beze mě!" vyhrkl Percy a najednou prudce vstal, až se pohárky s whisky zatřásly a rozčileně si poposunul brýle na nose. „Já se svou rodinou nebyl, když mě nejvíc potřebovali. Ztratil jsem roky života, které jsem mohl strávit s Fredem, ale teď už je příliš pozdě. Teď už s ním nemohu strávit ani vteřinu! Já jsem se choval jako největší idiot, Pansy, jen proto, že jsem se hnal za kariérou a myslel si, že je důležitější, než rodina!" Falešně se zasmál. „Takže ať už jsi udělala cokoliv, věř, že nejsi jediná, kdo si svoje jednání za války vyčítá."

Pansy na něj zírala s otevřenými ústy. „Já... to jsem nevěděla," přiznala tiše.

„Jistěže jsi to nevěděla," vzdychl a pomalu se uklidňoval. „Asi to ví málokdo. Lidi lehčeji zapomínají, když máš bratra, který Harry Potterovi pomáhal sbírat viteály."

„Narozdíl od toho, když máš otce v Azkabanu a chodil jsi do Zmijozelu," doplnila Pansy nevesele a rukou si mimoděk přejela po předloktí, kde její otec míval Znamení zla.

„Jo, od tebe ostatní očekávají, že budeš arogantní kráva," ušklíbl se Percy. Chtěla mu něco naštvaně opáčit, ale pak si všimla, jak mu cukají koutky a vzpomněla si, že přesně takhle se označila po tom incidentu v Obrtlé.

„Tak proč jim to nedopřát, že?" zašklebila se nazpátek, ale Percy najednou zvážněl.

„Nemusíš jim nic dopřávat. Měla bys naopak ukázat, že se mýlí."

„Jenže já byla arogantní kráva celej svůj posranej život," přiznala s povzdechem.

Percy pokrčil rameny, jako by to vůbec nic neznamenalo. „No a? Já byl zas celý život nabubřelý kariérista."

„To pořád jsi," upozornila ho s nadzdviženým obočím. Čekala, že se naštve, ale on se místo toho zasmál.

„Nejspíš, ale věř mi, že už ani zdaleka ne takový jako dřív," prohlásil.

Sklopila hlavu a uvažovala o jeho slovech. Vždycky se skrývala za jízlivé poznámky a sarkasmus, protože měla pocit, že ji nikdo nebude mít rád takovou, jaká skutečně je. Byla to její obrana, zbroj, kterou si vždy pečlivě nasazovala a netušila, jestli má dost síly na to, aby ji shodila.

„Na, vezmi si tohle," ozvalo se najednou nad ní. Vzhlédla a zjistila, že k ní Percy přisunuje Bajky barda Beedleho. Nechápavě nakrčila obočí.

„Cože? Vždyť je máš pro svou neteř," namítla.

Potřásl hlavou. „Koupím jí jiné. Ty je teď potřebuješ víc. Přečti si to znovu. Hlavně tu o mágovi a jeho chlupatém srdci. A.... zkus věřit pohádkám. Možná náš život vždy nejde podle plánu, ale nezapomínej, že ani v pohádkám nepřichází štěstí k hlavním hrdinům samo."

„Merline, to znělo tak pateticky," zakoulela očima, ale váhavě se po knize natáhla a vzala ji do rukou. „Dík," zamumlala.

Ani jeden z nich přitom netušil, že právě tady, po tomto dni, se začala psát jejich pohádka.

Když Pansy ten den až k večeru přišla domů, poprvé po dlouhé době se ve svém bytě necítila tak osamoceně. Zamyšleně se rozhlédla, pak popadla papír a vylepila si na ledničku krátký vzkaz: Zkus věřit pohádkám. Potom vzala do rukou Bajky barda Beedleho, zachumlala se do deky a začala číst.