Věnováno haruko282.

Nacházel se ve vzduchoprázdnu. Okolo sebe nevnímal nic, jen kráčel jakýmsi uzavřeným tunelem, na jehož konci se zřetelně rýsovala stará klika od oprýskaných dřevěných dveří. Jako ve snách ji hypnotizoval a očima sledoval její tvar. Kdysi mohla působit noblesním dojmem – měla tvar kočičí pracky ovinuté spirálou z hadího vína. Na první pohled ani nevypadala jako něco, co by se dalo pohodlně zmáčknout, ale postupem let se vyhladila tak, že do dlaně netlačil ani hrbolek. Jen patina mosaz pokryla tolik, že ji nedokázali odstranit ani skřítci se svými kouzly. Svým způsobem tak ale perfektně pasovala ke dveřím, na jejichž vyřezávané desce se vyjímaly letokruhy stromů. Někdo se zálibou v historii by je pokládal za velmi drahý a významný kousek. Pro Draca měla však úplně jiný význam. Svobodu.

Možná pofidérní, možná dočasnou, ale na tom nezáleželo. Za těmi dveřmi měl svůj kousek svobody, svou nepohodlnou postel, kam se mohl alespoň na chvíli stulit do klubíčka, zavřít oči a nic neřešit. Byl si jistý, že po téměř probděné noci usne rychle. Těšil se na to. Prahnul po tom si zalézt do soukromí a zapomenout na okolní prostředí v hřejivé náruči spánku. Bledou tvář rozsvítil upřímný úsměv nasáklý dychtivostí, když sáhl po kočičí pracce poté, co toužebně pohladil dřevo konečky prstů. Obemkl mosaz svými prsty a mírně se zachvěl, cítě, jak jej klika zastudila do dlaně. Zamrkal. A překvapeně hleděl, co to dělá.

Vystrašeně polkl a ucukl s rukou. Vrátil se o dva kroky zpět. Kousl se do rtu a prudce nasál vzduch. Zatím se neodvážil otočit, i když si byl jistý, že je v chajdě sám. Musel se napřed uklidnit. Co to málem udělal? Jak by si mohl jít jen tak lehnout? Merline, vždyť si to nemohl dovolit, ani kdyby chtěl. Nejen, že by se tím dopustil maření výkonu trestu hned první den. Ani nechtěl pomyslet na tu ostudu mezinárodních rozměrů, kdyby se v novinách objevil titulek, že ho posílají do Azkabanu za to, že usnul. Zacouval ke zdi, opřel se o ni zády a prohrábl si frustrovaně vlasy. Takhle to nešlo. Věděl, že se bude muset vzchopit. Nehledě na to, že si sice dokázal občas připustit, že je namyšlený spratek, přesto měl v sobě zakořeněný zvyk poslouchat autority, nebo alespoň některé.

Ne nadarmo byl ve škole premiant. Samozřejmě; Snape mu nadržoval a otec se postaral o veškerou dostupnou protekci, přesto by nedokázali zařídit všechno. Za Dracovými úspěchy stála disciplína, o níž věděl málokdo. A většinu profesorů skutečně respektoval. A tady, v rezervaci plné krotitelů draků, kteří byli schopni si zjednat pořádek jedním pohledem, by bylo hloupé, aby se nepodřídil alespoň těm, kterým musel. Bena jako vedoucího musel poslouchat bez diskuzí. Na něm záleželo, jestli bude výkon trestu ukončen, kdy a s jakým výsledkem. A jediný další, koho tu potkal, patřil do rodiny největších krvezrádců. Ostuda pro čistokrevné rody, alespoň tak ho to učil otec.

Draco nesouhlasil úplně do puntíku, ale ten předsudek v sobě přesto měl, proto se mu příčilo poslouchat Charlieho. Na druhou stranu už zjistil, že stačí, aby zvedl hlas, a je schopný mu zobat z ruky. Nezbývalo, než s ním vycházet po dobrém, a pokud by teď šel spát, místo aby se vrátil do práce, těžko by se to dalo považovat za vstřícný krok. A Draco měl navíc potřebu mu ukázat, že není jen nafoukaný chlapeček, za nějž ho nejspíše měl. Chtěl mu dokázat, že je lepší, i kdyby u toho měl vypustit duši. S odhodlaným leskem v očích se odlepil od stěny, vyšel ven a přemístil se.