Že si zapomněl v kantýně zimní oblečení, si Draco uvědomil asi po dvou krocích, kdy se mu chlad zakousl do kůže. Ani dračí uniforma ho nedokázala ochránit před zimou. Rozklepal se, ale vrátit se nemohl. Ne teď, když ho na tvářích studily slané kapky, jež pomalu opouštěly oči. Cítil se, jako by se mu život smrskl do malé skleněné kuličky, proklouzl mu mezi prsty a začal padat. S každým dopadem na zem se víc a víc tříštil. Chybělo jen málo, aby se rozbil úplně. Potterova návštěva to málem dokázala. To, jak do něj ryl, mu ubližovalo tak, jak by mu to nikdy nepřiznal. I ta sectumsemptra v šestém ročníku bolela míň.

Nenáviděl se, že si jeho slova vůbec připouštěl k tělu. Charlie si o něm určitě nemyslel to, co Potter říkal, že ne? Ale mohl si tím být jistý? Proč by mu nevěřil, když by to nebyla pravda? Nechtěl nad tím vůbec přemýšlet. Unaveně se opřel o tvrdou kůru nejbližšího stromu. Na přemístění se ještě necítil, potřeboval pár chvil, aby se dal dohromady. Nad rezervací se vznášel dračí řev, ale na něj si už tak za ty měsíce zvykl, že ho vytěsnil. Místo toho přemýšlel nad tím, co se v té kantýně vlastně stalo.

Jak to, že se za něj postavili lidi, se kterými sotva kdy prohodil pozdrav? Vždyť u většiny ani netušil, jak se jmenují. Znamenalo to snad, že ho přijmuli mezi sebe i bez toho, aby se blíže znali? Nebo snad – zhluboka nasál studený vzduch – to udělali proto, že se ho zastal Vlad? Či snad v nějaké solidaritě s Charliem? Ne, to spíš ne. Zdálo se mu pravděpodobnější, že šli na pomoc Rumunovi. Ačkoliv když s Charliem udržovali krátký vztah, tak se na jejich solidaritu taktéž mohl spolehnout. Nikdo nedal jedinou zprávu do novin, přestože muselo být všem jasné, že by si na něm smlsli. Ať to bylo jakkoliv, hřálo ho to u srdce a překypoval vděčností.

U kantýny práskly dveře a Draco nadskočil. Skryl se ve stínu, aby si ho nikdo nevšiml. Překvapeně sledoval, jak se několik krotitelů divoce rozběhlo směrem k ohradám. Domyslel si, že se muselo něco stát, ale to se ho netýkalo. Nebyl vyškolený, nemohl pomoci. Proto počkal, až se přeženou, a vydal se pěšky domů. Neřešil, že se klepe zimou. Jen doufal, že ať se děje cokoliv, tak že k tomu řevu, který jako by se najednou ozýval odevšad, nemuseli běžet Charlie s Vladem.

Ušel sotva pár kroků, když si ho všiml jeden z krotitelů, kterého Draco moc neznal ani od pohledu. Nemohl tu pracovat dlouho. Chytil ho za ruku a naléhavě mu pohlédl do obličeje. „Ramona se splašila! Dělej, musíme pomoct, potřebujeme každou hůlku, Scheisse!" Aniž by čekal na odpověď, přemístil se s ním před ohradu a cpal ho dovnitř. Jakmile ho dostal za vrata, zmizel někde v davu krotitelů vepředu, kteří se snažili zjistit, co se stalo, a uklidnit běsnící kolos.

Draco měl dojem, že se mu roztrhne hrudník, jak divoce mu bušilo srdce. Celý prostor zahalovala clona kouře.  Nelidský řev ho bolel do uší. Kam dohlédl, viděl plápolající plameny zapálených keříků, pod nimiž se tvořily louže rozbředlého sněhu. Zemi pokryla mazlavá břečka. Vzduch protínal křik kouzel, kterým ani přes hluk nerozuměl. A dračice chrlila oheň, kam mohla, ocasem bořila skalnaté výběžky, křídly tloukla o zem. Napadlo ho, že kdyby vzlétla, tak by jí stačila vteřina, aby je všechny usmažila. A v tomto pekle se ocitl on? Tohle byl trest za všechno, co kdy udělal? Měl umřít jako opečená jednohubka?

Začal couvat k okraji. Snažil se neplést pod nohy nikomu, kdo mohl skutečně něco přínosného udělat. On přece neměl ani jak pomoct. Neznal zaklínadla, kterými by dokázal klidnit draky, navíc takto velké. Vždyť byla větší než vstupní brána do Bradavic! Třásl se zimou a strachem a adrenalin mu velel utéct. Tady neměl co pohledávat. Nervózně si kousal ret a nevšímal si tváří, které se okolo něj míhaly. Náhle šlápl pozpátku do prázdna a začal padat. Vyjekl.

Než upadl, zachytily ho pevné paže. „Draco, co tu děláš?" vyděšeně vykřikl Charlie, pomohl mu na nohy a pevně ho chytil za ramena. „Tady nemůžeš být. Je to nebezpečné. Běž pryč!"

„Já..." nedokázal sestavit souvislou větu. On sem jít nechtěl. A byl přece na odchodu. Ale když se setkal s těma modrýma očima, pro jejichž odstín by málem vraždil, které překypovaly starostí a city, všechna slova ztratila význam. Poháněn touhou po něm mu bleskurychle obtočil ruce kolem krku a se zoufalým zakňučením ho políbil, přestože na to nebyla vůbec vhodná doba. Nedokázal se zabrzdit.

Charlie ho pevně objal. „Draco, hned odsud zmiz. Přijdu za tebou a promluvíme si. Teď už ale odejdi," naléhavě mu říkal do ucha, aby ho v kraválu vůbec slyšel. Vzápětí udělal dva kroky zpět, sundal si kabát a položil mu ho na ramena. „Běž!" vykřikl, tasil hůlku a rozběhl se do vřavy.

Ahoj!

Vy jste si mysleli, že byl Potter komplikace? No, řekla bych, že teď se to může zkomplikovat ještě mnohem víc. Sakra, nechtěla bych být v ohradě s běsnícím drakem. Snad se nikomu nic nestane!

Pořád nestíhám, i proto dávám kapitolu takhle pozdě a stále visím odpovědi na komentáře. Doženu to, fakt! Děkuju za ně, jste zlatí.

Mějte se krásně.

W.