Věnováno MikaProkopov.

„Proč?" zopakoval, když se Rumun neměl k odpovědi. „Pokud jsem ti nic neprovedl, tak proč se mi vyhýbáš?" naléhal a napil se cujky. Tentokrát však o dost opatrněji.

Vlad ještě chvíli mlčel, než si zajel prsty do vlasů. Zřetelná nejistota Draca překvapila. „Je to tak lepší."

„Lepší?" řekl ohromeně. „Já myslel, že jsme přátelé."

„Jsme pšátelé. Já tě za pšítele povašuji pošád," ujistil ho vážně. „Proto to je tak lepší."

„To přece nedává smysl!" vyhrkl Draco. „Jak jako lepší? Co je lepší na tom, že se mi vyhýbá jeden ze dvou lidí, které mám rád?" ptal se ublíženě. Silný alkohol, na jehož pití nebyl zvyklý, mu rychle stoupal do hlavy a potlačoval přirozené zábrany.

„Máš pšece Charlieho," odvětil klidně.

Draco se zarazil. „Přece na něj... Nikdy jsi... Vy dva...?"

Zavrtěl odmítavě hlavou. „Ne. Nikdy jsme spolu nic neměli. Nešárlím. Jsem rád, še jste spolu," povzdechl si a vypil svůj příděl, aniž by hnul brvou.

Nikdy... se nesnaž závodit s Vladem v pití. To nikdy nemůžeš vyhrát.

„Já to prostě nechápu," zahučel Draco, stoupl si na nohy a začal pochodovat okolo židle. „Mluvíš jak učitel jasnovidectví. Proč mi neřekneš, co se stalo?"

Vlad se taktéž postavil. Přistoupil k Dracovi a položil mu ruku na rameno. Zakolísal, když si všiml zřetelné bolesti v šedých duhovkách. „Já nejsem ten, koho by ses měl ptát." Odstoupil od něj a podíval se směrem ke dveřím. „Měl bys jít."

Zamrkal. „Ale –"

„Crede-ma, Draco. Jsem tvůj pšítel. Ale uš musíš jít," pobídl ho téměř smutně.

Draco sklopil hlavu. „Dobře." Co jiného mu zbývalo? Otočil se k němu zády a vyšel zpět na chodbu. Proti dveřím byly další, nejspíše do obývacího pokoje. Rozbušilo se mu srdce. „Bydlíš sám?" zeptal se zničehonic, zrak upřený na jeden oranžový bod, kterého si všiml úplnou náhodou.

„Ano. Proč?" tázal se a kopíroval jeho pohled. Zarazil se a polkl. „La naiba," hlesl sám k sobě.

„Dřív s tebou ale někdo bydlel, že ano?" zašeptal zdrceně. Nečekal na odpověď, nevnímal, jestli vůbec promluvil. Nohy jednaly samy a vedly ho ke komodě, na které se v rámečku na něj zubila celá Weasleyovic rodina. Fotek tam stálo víc, ale tato ho přitáhla jako magnet. Cítil, že mu srdce obaluje ledová krusta. Nevzal ji do ruky. Ani na ni neukázal. To jistě nebylo třeba. „P-proč to tu je?"

Vlad povolil napjatá ramena a připojil se k němu poté, co mávl hůlkou, aby jim znovu dolil. Podal mu skleničku. „Patší sem," odvětil a kopl do sebe svůj příděl. „Uš tu je pár let."

„Pár let..." Vypil to, co mu Vlad podal. Ani nevnímal pálení v krku. „Bydleli jste spolu."

Toporně přikývl. „Da."

„Jak dlouho?" šeptl zničeně.

„Od té doby, kdy sem pšišel... dokud jsi nepšišel ty."

S pootevřenými ústy se na něj obrátil. Sklenička mu vypadla z prstů. „Proč jste mi to neřekli? Proč s tebou nezůstal? Proč –"

Vladovy oči změkly při pohledu na jeho zoufalství. „Já ti to šíct nemůšu," omlouval se a pochmurně se pousmál. „Je mi to líto."

Osamělá slza opustila oční víčko a stekla Dracovi po tváři. Zlostně ji setřel. „To si strč někam," zasyčel, popadl fotku a vystřelil z místnosti. Sotva si obul boty, zbytek věcí vzal do ruky a mezi dveřmi se přemístil domů. Cítil se podvedený a zrazený. Jediní dva lidé, kterým věřil, mu vrazili kudlu do zad. Chtělo se mu řvát a plakat zároveň. Místo toho se halil do nepropustné masky, jíž používal jako své ochranné brnění. Ještě nesměl nechat emoce, aby jej pohltily, i když je alkohol umocnil.

Nadával sám sobě, že si dovolil někomu věřit. Že umožnil svému srdci, aby se otevřelo a někoho do sebe vpustilo.

Posadil se v kuchyňce za stůl, fotku položil před sebe obrazem ke dveřím. A čekal.

Ahojky.

Myslím, že tady asi není co dodat. Ups. Takže... Jak se máte? Co škola, přijímačky, maturity, zkouškové, státnice a dál? Vůbec nevím, co je teď na pořadu dne. Pracuju jak vzteklá a absolutně nemám přehled. Tak doufám, že vám všechno vychází.

Mějte se krásně, uvidíme se ve středu.

W.