Draco pohlédl z okna a otřásl se. Venku hustě padal sníh a dohlédl sotva na pár metrů před chatku. Na sporáku vařil polévku; za dobu, kterou v Rumunsku strávil, se pod Charlieho trpělivým vedením naučil alespoň jednodušší jídla. Doufal, že vymrzlému krotiteli, který v tom nečase dělal kdovíco, přijde vhod. Sám měl už po práci. Terénní úpravy v ohradě s příchodem sněhu skončily, proto jej Ben přeřadil na přípravu potravy pro draky. U té mu povolili používat kouzla, přesto to byla náročná a nevábná práce, u které se jich střídalo několik. Pohled na krev se mu nikdy nelíbil, ale teď se v ní málem bořil po kotníky, když boural a porcoval dobytek a skot určený k potravě.

Jemu to však nevadilo. Plul si na šťastném obláčku tvořeného přízní, kterou mu Charlie věnoval. Pokud neměli svou práci, trávili čas prakticky jen spolu. Draco sice stále nemohl z rezervace pryč, ale možnost se dotýkat krotitele mu to bohatě vynahradila. A pokud snad musel zůstat Charlie v práci i večer, tak se Draco věnoval psaní dopisů, které mu povolili po Potterově návštěvě. Psal rodičům a přátelům všechno možné. Podrobně popisoval život zde, draky a jeho zkušenosti s nimi, ale o Charliem se kromě krátké zmínky, že s ním bydlí, nezmínil. Měl obavu, že by to otec nedokázal akceptovat, proto o svém milenci a o svých citech k němu mlčel.

Jejich vztah v rezervaci se považoval za veřejné tajemství. Věděl o něm každý, ale z nějaké zvláštní solidarity si to nechávali pro sebe. Z objektu se ven nedostala ani jedna zpráva. Média nic netušila, takže se Draco nemusel obávat žádného skandálu. Předpokládal, že jednou k němu dojde. Postupně si uvědomoval, že k zrzkovi cítí víc než jen fyzickou náklonnost a dokázal si představit, že by s ním v plnohodnotném vztahu setrval, i když nepřemýšlel nad tím, jak dlouhý by mohl být. Ale dokud si mohl jen užívat relativní volnosti a klidu, chtěl to tak uchovat. A pokud věděl, ani Charlie o tom nikomu z rodiny neřekl.

Jediné, co mu kazilo šťastné období, byla náhlá Vladova odtažitost. Od toho dne, kdy ho za ním vzal Charlie, aby mohl pomáhat s uzdravením dračice, s ním téměř nepromluvil. Rumun jako by se stal stínem; přestal ho učit, přestal vyhledávat jejich přítomnost, a když spatřil jednoho nebo druhého, prostě se přemístil pryč.

Nechápal, co se stalo. Nevybavoval si, že by se s ním pohádali. Chyběl mu. Přestože k němu necítil žádné romantické city, měl ho rád. Chtěl si s ním povídat, učit se od něj, pomáhat mu. Dokonce i to zpropadené rudnutí pokaždé, když se mu zadíval do očí, mu scházelo. Nemyslel si, že by žárlil na to, že jsou s Charliem spolu. Že spolu skončí, koneckonců zřejmě věděl ještě dřív než oni sami. Několikrát se i Charlieho ptal, proč si myslí, že se tak odtáhl. Vždy mu odpověděl něco ve smyslu, že v zimě se víc draků poraní, a tak nemá čas. Při vánici venku by tomu věřil, ale na podzim ještě počasí nebylo tak nebezpečné. Tušil, že něco proběhlo mezi nimi, ale za Merlina nepřišel na to, co by to mohlo být.

Vědět to však chtěl. A v tom samém okamžiku, kdy se venku ozvalo prásknutí a na schodech se objevil sněhulák, se rozhodl, že to při nejbližší příležitosti zjistí.

„Ahoj," zazubil se, jakmile se hromada sněhu na nohách protlačila dveřmi.

„Je tam odporně," zahučel Charlie, shodil ze sebe těžký zateplený kabát a vylovil z kalhot hůlku. Zakouzlil na oblečení sušící kouzlo, skopl ze sebe boty a rychle přistoupil k Dracovi. „Ahoj," zamumlal, naklonil se, aby ho políbil a zastrčil mu ledové ruce pod tričko na záda.

„Sakra," vypískl Draco a snažil se mu vykroutit, ale marně. Charlie ho držel pevně a tiskl ho k sobě jako o život. „Pusť, strašně to studí."

„Já vím," odpověděl a jednu ruku mu přesunul na břicho. „Proč myslíš, že se ohřívám?" zavrněl sametovým hlasem a zavrtal se nosem do vlasů na krku, kam přitiskl stejně ledové rty. „Krásně to tu voní," podotkl a pobaveně se usmíval jeho zbytečným pokusům o osvobození.

„Nejsem ohniště," zabrblal ublíženě, ale čím déle se k němu Charlie tiskl, tím teplejší jeho ruce byly. A protože ho hladily už po celých zádech a hrudníku, skousl si ret, aby zabránil vzdychnutí.

„Jsi si jistý?" ptal se zastřeně. „Já jsem z tebe rozpálený dost." Na odpověď nečekal. Vrhl se na měkké rty za současného stahování oblečení. Poslepu vypnul sporák. Jídlo mohlo počkat. Teď měl chuť na dezert.

Ahojky, zlatíčka. Já prostě nestíhám. Ještě že mám předepsáno, abych aspoň mohla publikovat. Komentáře doženu, slibuju. Proč myslíte, že se Vlad tak distancuje? Čekal to někdo? A přejde ho to?

Opět věnuji kapitolu všem.

Mějte se krásně.

W.