Věnováno potts_pepper.

Draco se rozhlédl po kantýně a povzdechl si. Doufal, že tu Charlie bude, i když s tím moc nepočítal. Málokdy se jim podařilo, že by měli volno na oběd ve stejnou dobu. Ani Vlada si nevšiml, proto si vyzvedl jídlo a posadil se na konec jednoho volnějšího stolu. Tiše pozdravil ostatní, kteří se také přišli najíst, a nepřítomně se rýpal v omáčce s těstovinami.

Necítil se nejlépe. Ranní událost ho trápila a měl dojem, že se na něj upírají všechny oči v místnosti. Zdálo se mu, že Ben ráno křičel tak, že to museli slyše úplně všichni. Byl tak ponořený do sebe, že vůbec nevnímal tichý hlas, který odpovídal na pozdravy. Jakmile naproti němu zarachotil tác, vylekaně nadskočil.

„Jsi v pohodě?" zeptal se Charlie tiše, posadil se naproti a pátravě si prohlížel jeho pobledlou tvář.

„Nevím," přiznal rozpačitě. Měl radost, že přece jen přišel. Ale netušil, jak se budou další události vyvíjet. Nedostali příležitost se ráno ani pozdravit, neměl tedy jak zjistit, co krotitel plánoval.

„Toho rána mi je líto," ubezpečil ho a ušklíbl se. „Měl jsem zatmění mozku. Nenapadlo mě, že bychom mohli zaspat. Z toho výstupu si nelam hlavu."

Draco pokrčil rameny. „Nesnáší mě. Našel by si něco jiného."

„To ne," odporoval klidně. „Jen... to bere až moc vážně. Přehání to, ale ve skutečnosti to není takový kretén, jak se prezentuje."

Opřel si loket o stůl, tvář položil do dlaně a zamrkal. „Jakou další pohádku tam máš?"

„Vážně," bránil se krotitel pobaveně. „Jemu jde hlavně o bezpečí. To ráno byl především můj průšvih, jen ses do toho připletl –"

„– úplně omylem, že jo –"

„– no, vlastně ano –"

„Ale prosím tě..." Mávl nad tím rukou. „Nesnaž se to házet jenom na sebe. Nakonec je úplně jedno, proč ječel jak hysterka. Mohl to vyřídit úplně v klidu."

Charlie pomalu zavrtěl hlavou a sklopil pohled k talíři. „Když naposledy někdo přišel pozdě, skončilo to smrtí. Měl plný právo mě seřvat. Mám kliku, že se nikomu nic nestalo," zamumlal a pustil se do jídla, které mu ale vůbec nechutnalo. V ústech cítil pachuť dávných vzpomínek, kterých se od rána nezbavil.

„To jsem nevěděl," vydechl zaraženě.

Pousmál se a znovu navázal oční kontakt. „Hodně toho nevíš. Ani já. Všechno není jen černobílé," řekl jemně a očima sklouzl k Dracově levé paži, kde bylo pod rukávem schované Znamení zla. „Je to už dlouho, ale jako strašák je vlastně pořád stejně čerstvé. Benovi jde o naše bezpečí. I o tvoje, i když by to nahlas neřekl."

Neklidně se zavrtěl. „Tomu se trochu těžko věří," připustil pomalu. „Rozuměl jsem většině toho, co ječel." Hořce vytáhl koutek rtů. „Už se za rumunštinu neschová."

„Myslím, že mu to došlo, když ses mě v rumunštině snažil bránit," odvětil pobaveně a uculil se, když Draco zrudl. „To bylo milé. Děkuju."

„Nelíbilo se mi, jak na tebe řval," vyklopil a zrudl ještě víc. Začal konečně jíst, aby ruměnec schoval.

Charlie na to už neodpověděl, jen se hřejivě usmál. Dojídal svou porci, pokukoval po mladíkovi a v hrudi vnímal příjemné teplo. Jakmile dojedli, vyšel s ním ven a postavil se kousek dál od dveří. Cítil napětí, které by se dalo krájet. Připadal si jako zamilovaný puberťák, ale přece nebyl adolescent a zamilovaný už vůbec ne. Jen se mu líbil a nějaké city v něm probouzel, ale o lásce nemohla být řeč. To ty hormony z prožité noci. Ano, to bylo ono.

„Tak já se asi vrátím k práci," prolomil Draco divné ticho.

„Dobře," přikývl ulehčeně. „Sejdeme se pak u mláďat, až skončíš. Gabimu se stýská," navrhl mu a málem odpadl z toho nadšeného úsměvu, kterým ho obdaroval.

„Moc rád," souhlasil, stydlivě sklopil oči a udělal krok stranou, aby se přemístíl. „Charlie?" ozval se ještě rychle, než stihl krotitel zmizet.

„Ano?" hlesl nazpátek. Podbřišek se mu zhoupl. Ještě nikdy neslyšel své jméno vyslovovat tak smyslně, jako když ho oslovil on.

„Co znamená blonde băieţesc?" ptal se zamyšleně.

„Băieţel," opravil ho automaticky, zrudl jako rajské jablíčko, ale vydržel jeho zkoumavý pohled. „Blonďatý chlapeček," přeložil bezvýrazně.

„Pff," odfrkl, pohodil hlavou a založil si ruce v bok. „Já mu dám chlapečky! Nejsem žádné pitomé dítě, a jestli –"

„Ne, to skutečně nejsi," ujistil ho s povytaženým obočím a rozešel se, aby došel ke svému stanovišti pěšky. Cestou ho omylem pohladil po ruce. „Uvidíme se později."

„Jo," šeptl si pro sebe a sledoval jeho záda, dokud nezašel za keř. Držel si ruku a cítil mravenčení z místa, kde se ho dotkl. Nemohl se odpoledne dočkat.

Tak to vypadá, že to nakonec Ben úplně nepohnojil. Asi budou následovat i další rána, která jim nepokazí. Doufejme. Čeká nás přes dvacet částí, tak si nemůžeme být jistí ničím. Nebo jo? Dozvíte se na konci příběhu. :))