Věnováno KariLaz.

Draco nějakou dobu civěl na dveře, za nimiž Charlie zmizel a zatoužil po tom, aby pro jednou odložil svou hrdost někam jinam a prostě mu předtím řekl, aby zůstal. Věřil tomu, že by skutečně neodešel. Avšak k čemu by to bylo? Vlad by mu v jejich společnosti nevadil, ale Potter velmi silně. Nehodlal se pohybovat v jeho blízkosti, pokud to nebylo nevyhnutelné. A taktéž svou mrazivou náladu netoužil přesouvat na Vlada a Charlieho, i když to by ho asi žralo nejméně.

Ve skutečnosti ho nejvíc užírala ta skutečnost, že by Weasley vážně zůstal doma, avšak ne z takových důvodů, jež by v Dracovi vyvolaly pocity štěstí. Netoužil po lítosti, té měl po krk stejně jako Potterovy jízlivosti. Prahl po... Po čem vlastně? Po lidskosti? Po společnosti někoho, komu bude moci otevřít své srdce dokořán a ukázat mu, jaký ve skutečnosti je? Po obyčejném objetí, v němž by se dokázal cítit v bezpečí. Chtěný. Milovaný.

Milovaný? Zarazil se a těžce zadkem dopadl na postel, drže v ruce tři obálky, které mu tu krotitel nechal. Kdo by ho tak asi miloval kromě matky? Věřil, že i otec ho má svým způsobem rád, ale mezi nimi se v posledních letech vytvořila až příliš vysoká zeď. Nicméně Luciusova výchova a neschopnost se postavit Pánu zla Draca dovedla sem. A všichni o něm věděli, co je zač, respektive věřili těm všem žvástům, kterými noviny oblažovaly své čtenáře. Proč by se někdo měl snažit nahlížet pod jeho povrch?

Zavrtěl hlavou a musel se poopravit. Vlad se zajímal. A Draco byl za to vděčný. Avšak to, co hledal, a po čem jeho srdce toužilo, to nebylo. Povzdechl si a zadíval se na druhou postel, přes kterou nechal Weasley pohozenou uniformu. Podbřišek se mu zhoupl, jak si znovu připomněl ten vystrčený zadek a vyrýsované svaly na zádech. Zvedl se. Sedl si na druhou postel, opřel se zády o chladnou zeď a konečky prstů přejel po odloženém bílém tričku. Ani nad tím nepřemýšlel, ruka jako kdyby jednala sama. Ohnula prsty, popadla tričko a o úder srdce později ho měl Draco na obličeji.

Jedním slovem opojné. Zadrhl se mu dech. Ta směsice osobního pachu, parfému, čistého potu... Vůně muže. Dostávalo ho to do kolen. Vzrušovalo. Nutilo ho přerývaně dýchat. Musel se vzpamatovat! Jen s největším sebezapřením poskládal tričko tak, jak bylo. Byl přece Malfoy. Nehodlal se nechat strhnout nějakými živočišnými pudy, i když – Salazare, pomáhej! – ho to stálo veškeré sebeovládání.

Místo toho se raději konečně zaměřil na obálky, které dosud držel v dlani. Na obličeji se mu rozlil šťastný úsměv. Dopisy. Pro něj! Přitiskl si je na hruď a ucítil, jak se mu za víčky objevují slzy dojetí. Vzal to ďas, nechal je, aby mu stekly po tvářích. Konečně se stalo něco, co mu narušilo tu příšernou izolaci, již nesměl opustit už takovou dobu. Co na tom, že ta izolace čítala několik kilometrů čtverečných. Stačil pocit, že nikam nemůže, který tak plochu razantně v jeho mysli zmenšoval.

Ale teď tu měl dopisy. A musel se uchechtnout. Potter zastoupil sovy a dovezl mu je. Jak ponižující! Nedumal nad tím, proč mu je nedal sám. Nejspíš se musel u Weasleyho přesvědčit, že si je zaslouží. Nesešlo na tom. Přeběhl do kuchyně, nalil si vodu a začal číst.

V první obálce našel poněkud strojený dopis od Pansy. Afektovanost z něj sálala málem přes obálku. Oproti němu měla výhodu, že nikdy nedostala Znamení zla. Díky tomu se její „náprava" uskutečňovala u Munga. A zdálo se, že ji ta práce dokonce baví.

Druhý dopis dostal od Blaise. Ten byl poslán na ministerstvo do kartotéky a jeho trest měl brzy vypršet. Referoval Dracovi o novinkách v kouzelnickém světě a o tom, co se stalo s ostatními spolužáky. Prakticky všichni studenti Zmijozelu – avšak i dalších šest z jiných kolejí, tři dokonce z Nebelvíru –, kteří byli ocejchováni Znamením zla, se dostali do Azkabanu na různě dlouhou dobu. Draco jako jediný do Azkabanu nešel, a to mu zkroutilo žaludek. Nechtěl být Potterovi vděčný, sakra.

Třetí obálka byla nejtlustší. Obsahovala celkem dvanáct dlouhých dopisů, jež mu s týdenní pravidelností psala matka, a otec vždy připojil vzkaz. Než to všechno dočetl, uvolňující slzy mu smáčely tváře a on se culil jako sluníčko. To však nemělo trvat věčně. Venku zaslechl hluk a kroky. Zadržel dech, rychle začal balit pergameny a utírat si oči. Sakra, sakra, sakra!

Dveře se otevřely hlasitěji než obvykle. Draco se mimoděk otočil a srdce se mu zatřepotalo. Charlie byl očividně na plech. Oči měl skelné, vlasy rozcuchané, na tváři neuvěřitelně svůdný úsměv. Kdovíproč mu takto připadal neskutečně přitažlivě. Jako samec. Na lovu. Zorničky se mu rozšířily, když krotitel vykročil směrem k němu. Opřel se bedry o linku. Neměl kam dál couvat. Zatraceně vzrušující lovec!

Charlie zvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem. „Nikdy... se nesnaž závodit s Vladem v pití. To nikdy nemůžeš vyhrát," upozornil ho a došel k němu na šíři dlaně. Modrá se vpila do šedé a uzamkla ji ve svých okovech. Neptal se, proč Draco plakal. Prostě mu utřel konečky prstů tváře.

„Weasley, co –"

„Tiše, Dráčku," zamumlal a políbil ho.

Tadaaaa! Zatleskejme Vladovi, který evidentně Charlieho kopnul správným směrem. A teď musíme doufat, že Draco zareaguje správně.

Krásnou neděli!