Věnováno levandulehp.

Draco dávno přestal počítat, kolik toho naložil a odvezl. Jediné, co vnímal, byla bolest unavených svalů. Překvapeně zjišťoval, že má zřejmě i několik takových, o jejichž existenci do té doby ani nevěděl. A byl si jistý, že druhý den to bude ještě mnohem horší. Pamatoval si to z tréninků famfrpálu – než získal kondici, svaly ho bolely ještě dva dny poté. Ale famfrpál ho aspoň bavil, což se rozhodně nedalo říct o téhle hrůze. Jediné pozitivum na tom všem bylo nové oblečení. Splnilo, co mělo, takže mu nohy už tolik neklouzaly a nebalilo se na něj bahno, takže se práce stala o něco snazší.

Charlie se ukázal právě ve chvíli, kdy si Draco říkal, že už nedokáže udělat ani krok navíc. Skoro s nadšením opřel náčiní o ohradu a odhrnul si ofinu z očí. Zapomněl na špinavé rukavice; namaloval si přes čelo šmouhu, ale nijak si toho nevšiml. A druhý muž mlčel, neboť netušil, jak ho na to taktně upozornit. Nebylo to totéž, jako říct bratrovi, že má špinavý nos. A navíc na tom nezáleželo, hádal, že on sám je ušpiněný, zvlášť po tom cvičení s Norbertou. Málokterý krotitel dokázal zůstat čistý celý den. Ani ohořelé vlasy se jim nevyhýbaly, prostě to k jejich zaměstnání patřilo.

„Jak moc jsi unavený?" ptal se Charlie a očima prolétl prostor v ohradě. Při jejích rozměrech se nedalo říct, že by Draco odvedl nějaký významný kus práce, avšak ne svou vinou. Počítal, že je unavený jako kotě.

„Jsem v pohodě," zalhal Draco a pohodil hlavou. Nehodlal mu přece vykládat, že sotva plete nohama, má hlad jako hypogrif a ze všeho nejradši by šel okamžitě spát.

Povytáhl obočí, ale nekomentoval očividnou lež. „Musím ještě nakrmit mláďata. Pomůžeš mi?"

Srdce se mu zatetelilo. Myslel si, že draky neuvidí ani z dálky a že jediné, co dokáže jejich přítomnost v rezervaci, bude neustávající řev ozývající se z různých vzdáleností. Navenek si však nechal nadšení pro sebe. „Dobře," odsouhlasil s ledabylým pokrčením ramen, ale uvnitř se chvěl nedočkavostí. Uvidí dračí mláďata! Jen jednou za život se mu podařilo vidět dráče, a to jen na okamžik v Hagridově hájence. Vzpomínka na první ročník ho donutila se nad sebou ušklíbnout, avšak myslet na to dál nechtěl.

Mlčky kráčel za Weasleyem a příliš nevnímal prašnou cestu lemovanou nízkými keříky a trsy trávy. Byl vděčný za pomalou chůzi. Vzhledem k únavě si nedokázal představit, že by se měl třeba rozběhnout; zakopl by nejspíše hned na druhém kroku. Jen mlhavě vnímal, že se cesta větví do několika směrů a její odnože se klikatí porůznu mezi stromy a za nízké kopečky. Až, když řev, na nějž si za celý den zvykl tak, že jej příliš nebral na vědomí, zesílil, se jeho zrak konečně zaostřil a on se rozhlédl okolo sebe.

Došli k ohradě, do níž by se na první pohled vešel jeho výběh alespoň čtyřikrát. Ocelová brána dosahovala výš než vstup do Bradavic a musel zaklonit hlavu, aby dohlédl na její vrchol. Od jejích křídel se rozbíhal plot vyrobený ze stejného kovu a táhl se do totožné výšky. Skládal se ze čtverců, jimiž mohl nahlédnout dovnitř, a vešla by se mu do každého hlava. Přesto neměl jedinou pochybnost o tom, že kdyby se pokusil ohrady jen dotknout, šeredně by to odskákal. Nahlédl dovnitř, ale kromě skalisek náhodně rozmístěných společně s několika dřevinami si nevšiml žádného pohybu.

„Tady žije Olaf, švédský dlouhorohý," referoval mu Charlie. „Ten touhle dobou většinou spí, je spíš noční tvor. My půjdeme ještě kousek." Vedl ho podél Olafova výběhu, dokud se nedostali zhruba do poloviny, kterou označovala skupinka stromů. Za ní se cesta zúžila a odklonila se do remízku, v němž se nacházel podobný výběh, o nějž se Draco staral. „Mláďata nepotřebují ještě tolik prostoru a ochran," vysvětloval zrzek a s úsměvem otevřel vrátka jen o něco vyšší, než byl on sám. „Ale samozřejmě jsou zabezpečena tak, aby se nedostala ven a nic k nim. Pokud by ale měli mít tak velkou ohradu, jakou má třeba Olaf, tak bychom je ani nenašli."

„Tomu věřím," zamumlal Draco a obezřetně vešel za ním. Objevil poměrně malý obdélníkový prostor s dalšími vrátky. Došlo mu, že dráčata jsou nejspíše dost mrštná, proto mají dvojí dveře. Kromě velkého úložného boxu zůstávala místnost prázdná. „Hádám, že nikdy nesmíš otevřít oboje dveře najednou," poznamenal, když Charlie počkal, až Draco zavře první dveře, než položil dlaň na druhé. Ani jedny neměly kliku, jen mírně vystouplou destičku, jež odemkla druhý okruh ve chvíli, co se jí krotitel dotkl.

„Ochranná kouzla by to ani nedovolila," přitakal a hlavou trhl směrem k boxu. „Vezmi tam jeden pytel."

Draco nakrčil nos, ale poslechl ho. Popadl jeden z několika, zafuněl pod jeho vahou a se stisknutými rty vešel do ohrady. Vzápětí byl povalen na zem a začal vřískat.

Ups. To asi Draco nečekal. Co myslíte, že ho sejmulo? A zachrání se z toho? Těším se na vaše teorie!