Věnováno Padoska.

„Charles," ozval se Ben dostatečně hlasitě, aby jej bylo slyšet i přes dovádění draků, „vino aici!"

Oslovený zdvihl hlavu a kývl. „Nakrm je," požádal Draca, pohladil dráčata a pleskl oba po křídlech. „Nesežerte ho," dodal s úsměvem a odešel za Benem, který mezitím poodešel o kus dál.

Draco se horko těžko vyškrábal na nohy a nastal závod, kdo bude rychlejší; zda on v házení masa, nebo draci při jeho konzumaci. Během toho se snažil zaslechnout, o čem spolu ti dva mluví, ale pokud už náhodou zaslechl nějaké slovo, tak mu nerozuměl. Evidentně spolu hovořili rumunsky. Došlo mu, že pokud tu má zůstat, měl by se snažit pochytit alespoň základy. Snažil se aspoň podle gest odhadnout téma jejich hovoru. Charlie si udržoval poměrně klidný a neutrální výraz v obličeji, ale postoj těla naznačoval, že je mu to celé velmi nepříjemné. Ben naproti tomu neskrýval emoci podobnou vzteku a často svůj převážně monolog doprovázel razantně vedenými pohyby paží.

Za celou dobu se nikdo neohlédl, přesto měl Draco neodbytný pocit, že mluví o něm. Horečně uvažoval, jakou mohl udělat chybu. Pracoval příliš pomalu? Nebo se po obědě zdržel moc dlouho při představě, jak si lehá do postele? Ale přece nikdo nemohl očekávat, že bude rychlejší při plnění svých povinností, zvlášť při těch nedostatečných podmínkách ráno! Navíc mu nikdo nesdělil, jakou velkou část ohrady by měl za den stihnout. Třeba chyběl jen kousek a mohl by si ho jít ještě dodělat...

Ani si neuvědomoval, že se zastavil uprostřed činnosti a jen zírá někam do prostoru výběhu, dokud ho jedno z dráčat nešťouchlo do dlaně. Nepřítomně jej pohladil po čenichu a automaticky sáhl do pytle, avšak ten už zel prázdnotou. Ještě před chvílí by v duchu jásal, že zvládl nakrmit tři mláďata najednou, přestože to nikdy dříve nedělal, nyní však měl podivně sevřený žaludek a uspokojení necítil. Jen neurčitá tíseň mu hlodala v podvědomí, aniž by k ní měl jiný důvod než předpojatou intuici.

„Sigur," odsekl Charlie dost nahlas, aby jej už i Draco slyšel, a vrátil se k němu. Ben se vypařil rychlostí kulového blesku. „Půjdeme," řekl odměřeně, vzal si prázdný pytel a rovnou se vydal ven, očekávaje, že ho bude Draco následovat.

„Stalo se něco?" ptal se a musel popoběhnout, aby se dokázal vymanit z obležení ještěrů a vstoupit do přechodové místnosti.

„Ne. Máme hotovo. Jdeme." Uklidil pytel do bedny, počkal, až Draco zavře jedny dveře a vyšel za druhé. Jakmile se k němu připojil, zvedl kouzelné ochrany a odfrkl si. Natáhl ruku, počkal, až se jej váhavě chytí a přemístil je před chatku.

„Myslel jsem, že mi ukážeš rezervaci," nadnesl opatrně. Charlie nebyl moc dobrý lhář. Mohl tvrdit, že se nic nestalo, ale bylo zřejmé, že jej něco štve.

„Až jindy. Už je pozdě. Ještě musíme udělat něco jiného," odpověděl úsečně, vstoupil dovnitř a vešel do kuchyně. Nevšímal si zmateného pohledu, prohrabal miniaturní spíž a lednici, a začal připravovat jídlo. Zakouzlil, nechal nůž krájet zeleninu a maso, a odlevitoval k Dracovi popsaný pergamen, inkoust a brk. „Vyber si, co chceš objednat."

Draco se usadil na židli, po očku sledoval Weasleyho a pročítal přitom seznam potravin z obchodu. Několik položek už bylo označených; především takové, jež se daly použít na vaření a přípravu jídel. Zakroužkoval dalších několik věcí a odložil brk. „Zaplatím to."

„Ne," ozval se ostře.

„Proč ne?" ptal se překvapeně.

Charlie se prudce otočil a zkřivil obličej, chytaje se za naražené žebro. „Nepotřebuju almužnu. Vezmeme to napůl."

Nechápavě vyklenul obočí. „Tak jsem to ale přece nemyslel," snažil se obhájit, přestože netušil, co ho tak namíchlo a jak na to vůbec přišel.

„Ne?" odvětil Charlie posměšně. „A jak teda? Myslíš, že máš navrch, protože jsi z bohaté rodiny?" zavrčel, semkl prsty kolem hůlky, až mu zbělely klouby a tvář mu zrudla. „Myslíš, že potřebuju, abys za mě něco platil?"

Měl chuť se na židli přikrčit a splynout s ní. Z krotitele šel strach, a to ani nemusel výrazně zvýšit hlas. Draco si pomyslel, že ho musel Ben vážně vytočit a jemu se zřejmě podařilo nevědomky píchnout do citlivého místa. Nervózně polkl a doufal, že jeho divoce bušící srdce neslyší. „Ne, ale –"

„Tak pro své vlastní dobro radši mlč," poradil mu mrazivě, otočil se k oprýskanému pultíku a schoval hůlku do kapsy. „Rahat," zaklel, sevřel desku, frustrovaně do ní uhodil sevřenou pěstí a bez dalšího slova odešel ven. Nezapomněl důsledně prásknout dveřmi.