'Víte, když se řekne magie, každý si představí něco jiného. Pro někoho je to zvládnutí testů, pro někoho přímo kouzla a pro tu nejmenší skupinku je to zřejmě to, když usednu na židli a opětovně se vrátím ke psaní, avšak znám jednoho mého drahého kamaráda, který spadá do druhé kategorie. A, i když mám známosti ve světě slečny Rowlingové, dnes nemluvím o našem brýlatém hrdinovi. Dnes mám na seznamu jednohubek nového, skoro neznámého hrdinu! Tedy, nevím, jak moc proslul za dobu, co jsem zde nebyla, avšak to vše asi brzo zjistíme.' 

"To je píčovina..." Zaskučela jsem s hlavou v dlaních. Už poněkolikáté byl psaný odstavec smazán a nahrazen naprosto bílou stránkou, kde vyzývavě blikal černý kurzor, nabádající mi k dalšímu pokusu. 
"Uvědomuješ si to, že pokud vše smažeš, nikdy nic nenapíšeš?" Ozval se z gauče Clint, který se již pár hodin zpátky přestal bavit mým zoufáním a pomalu v něm narůstala starost, že mě jednou má kariérní volba odrovná. 
"Jenže takhle nemůžu pracovat, vždyť se to nedá číst!" Vztekle jsem zaklapla notebook a otočila se jeho směrem. Ležérně ležel na gauči a zřejmě po očku sledoval televizi, i když nějak netuším, odkdy se zrovna moje příbuzenstvo zajímá o politiku. 
"Proto to časem opravíš, ne?" Zeptal se a já mu, i když lehce nedobrovolně, musela dát za pravdu. Doopravdy se s tímhle postojem nijak nedostanu. 
"Když jsem si ale tohle říkala naposledy, ani jsem ty opravy nedodělala." Při vzpomínce na stále čekající opravy mých vedlejších projektů jsem se lehce otřásla. Všechno to se hromadilo a mé odhodlání oproti té hromadě povinností bylo jako malá myška vedle slona. Nebo možná rovnou vedle celého stáda, jelikož já se nespokojím pouze s jedním slonem, ale musím jich nabrat více, aby chudáček měl nějaké kamarády! Takovej já jsem blbec! 
"Ale začalas, i to je pokrok." pokrčil rameny a koukl na televizi. "Proboha, co to vůbec melou?" Zeptal se do vzduchu, když já neodpověděla a opětovně sledovala notebook, zatímco na obrazce probíhala zapálená debata dvou politiků, která pomalu eskalovala v hádku. 
"Tak jo...Přece jsem nemohla vypadnout z praxe za těch pár let..." S hlubokým nádechem jsem se zvedla a do kapsy mikiny zastrčila potrhaný, dosti zašlý notýsek, který skrýval všechny otázky, které mi kdy byly poslány fanoušky. 
"Jestli jdeš ven, kup nějaké sušenky." Kdyby nebyl tak daleko, mohla bych přísahat, pane policisto, že ten polštář je odpovědný za vše... Takhle jsem se pouze zašklebila a, ještě než stihl cokoliv namítnout, jsem ze stolku sebrala jeho peněženku, se kterou započala má hrozivá cesta ven. 

Nikdy nevíte, kam Vás život a Vaše nohy zavedou a proto se říká, že cesty Osudu jsou nevyzpytatelné. A u mě to platí dvojnásobně, jelikož nejenže se mi podařilo nekoupit ty sušenky, ale k tomu všemu jsem skončila u domku mého tatíčka!
Ano, čtete to dobře!  A co bych to byla za hroznou dceru, kdybych se za vlastním otcem nestavila?
Po zaklepání na tmavě natřené dveře a pošlapání záhonku mé adoptivní matičky jsem nervózně přešlapovala na místě, zatímco se z uvnitř rozezněl hlasitý, dětský pláč a doopravdy nadšený hlas mého papá. 
"Koho to sem čerti nes-" Dveře se prudce otevřely a mezi nimi se tyčil, již skoro kompletně šedivý, dosti nevyspalý Strange, na kterého jsem se široce zašklebila. Otcovství, které mu přibylo jako nová povinnost, na něm asi zanechávalo špatné stopy.
(Pokud chcete vědět celé backstory, dovolím si Vás odkázat na příběh Čarodějův učeň, který je zde na účtě. Je psán čistě od Jin., tudíž byste měli menší změnu, co se týká stylu knihy. Ode mě tam najdete pouhá dvě P.O.V -W.) 
"Ahoj, tati!" Zamávala jsem a na jeho zničený pohled, když mu došlo, koho mu to vlastně ti čerti donesli, jsem v duchu protočila oči. 
"Kolikrát ti mám opakovat, že nejsem tvůj otec a nikdy ani nebudu, protože takhle genetika nefunguje?" Povzdech si a vylezl ven, zavíraje za sebou dveře. Dětský pláč už nebyl tolik slyšet, což bylo jediné štěstí, vzhledem k tomu, že tento zvuk ze mě vyvolává nutnost ucpat si uši čímkoliv, co je zrovna po ruce.
"Ale adopční systém ano," Namítla jsem a nedala mu šanci jakkoliv reagovat. "Mám na tebe pár otázek, odpovíš mi?" 
"Přísahám Vishanti, jestli se opětovně zeptáš na to, jestli si říkám 'Doctor' jen proto, abych mohl... jakže to říkáš? Flexit? Abych mohl flexit na ostatní, tak s tebou prorazím klidně i čtvrtou stěnu." Nejenže slyšet z jeho úst 'Flexit' byl traumatizující zážitek, ale on by ještě ukradl Poolovi práci! Chápete to?! 
"Tentokrát je to pracovně..." Zabrblala jsem a vytáhla notýsek, ze kterého vypadlo několik stránek. 
"Ty to nesebereš?" Já jen mávla rukou. Vítr se o to během chvíle postaral, tudíž jsem se nezaobírala tím, kam mé poznámky vůbec odletěly. "Vím, že se tě jinak nezbavím, ale urychli to, nebo mi Christine sežere, že se zase někde flákám." Za to, cos jí provedl, bych tě já a každá normální ženská sežrala už dávno. 

"Pokud vynechám tu moji otázku, na kterou mi stejně budeš muset odpověd-"
"Neodpovím." Skočil mi se zavrcením hlavy do věty. Taková sprostota!
"...Mám tady otázku od hobita! Ptá se, zda by ses náhodou nechtěl stát umělcem, jelikož těma rukama bys mohl dělat parádní abstraktní umění!" A v tomhle Jin nelhala! Jakožto někdo, kdo je proklet třesem rukou, souhlasím, že se s nimi skvěle dá skvěle umělčit, avšak Strangeovo protočení očí mi dalo automatickou odpověď. A to tu, že muj papá není umělecky založen. "Fajn, tak co třeba tvé cestování? V jaké nejdivnější dimenzi si byl?" 
"...Jednou jsem se ocitl v realitě, kde, než kdokoliv mohl něco říci, musel odříkat celý scénář Bee Movie, to ale asi ani nebylo tak divné jako traumatizující..." Aniž by si všiml mého úšklebku, dál přemýšlel. 
"According to all known laws of aviation, there is no way that a bee should be able to fly. Its wings are too small to get its fat little body off the ground. The bee, of course, flies anyway. Because bees don't care what humans think is impossible." 
"Ještě jednu větu a přisahám, že tě už nikdy nikdo neuvidí." Kéžby s touhle výhrůžkou nechodil každý druhý. Nebyl by pak svět krásné místo?
"Tvé jediné štěstí je, že nevím, jak dál to pokračuje. Nicméně, co se týká tvého pláště - Má nějaké jméno? Neuletěl ti někam? Pereš ho, nebo jak se udržuje čistý? A kolik by stálo jeho vypůjčení?" A na závěr, jen tak mezi mnou a Vámi... Proč máte na kus látky tolik otázek?! Proč je tak zajímavá?
"Uhh... John, říkám mu John, i když nevím proč. Vzhledem k tomu, že má svoji hlavu, tak si lítá kde chce, čistý se drží díky ochranným kouzlům, což je taky důvod, proč se netrhá a není na půjčení." Zatímco jsem si zapisovala odpovědi, nemohla jsem se ubránit myšlenkám, že mám menší tušení, proč k němu sedí zrovna jméno John, ale držela jsem jazyk za zuby. 
"Dobře, proč máš takhle zastřižené vousy? To sis řekl, že když to funguje u Starka, zkusíš to taky?" To bylo snad poprvé, co jsem ho viděla zatvářit se ublíženě. 
"Kdepak! To si jen vymyslel bulvár, já se inspiroval samotným Manuelem Mirandou, ale většina lidí je tak nevzdělaná, že ani neví, kdo to je." Založil si ruce na hrudi a se svraštělým obočím mi hleděl až do nejtemnějších koutků mé duše. A jak všichni víme, tam bys nepomohla ani ta nejsilnější žárovka. 
"Rozhodně....Rozhodně vím, kdo to je." Kývla jsem hlavou a začala číst další otázku, než by mi mohl nařknout z tak přímé lži, za kterou by se styděl snad i celej parlament. "Kdo je tvůj, z osobní zkušenosti, oblíbený favorit a kdo je naopak největší dickhead?" 
"Nevím, jak je to možné, ale obě příčky zabírá Stark." Let the shippers come and milk this information! 
"Tipuji, že nějaké detaily z tebe asi nedostanu, že?" Po zavrcení hlavy, které roztříštilo mé veškeré naděje, jsem si povzdechla a hold přešla k poslední sérii otázek. 
"Nechtěl bys dávat kurzy máchání rukou? Osobě, co tuhle otázku položila, a doufám, že to nebyla Jin., totiž nejdou vytvořit, ať máchá jak ta nejlepší pračka, pořád jí to nevychází." Po skrytí hlavy do dlaní a následném promnutí očí jsem dostala odpověď. 
"Ani v nejmenší, za tu dobu, co se to naučila tvá spolubydlící, se ztratila v čase, uřízla psovi ocas pomocí portálu a poslala Vaší domácí do Ruska, kde ta baba začala kandidovat na post prezidenta!" 
"Přiznávám, že když to řekneš takhle, zní to katastrofálně, ale nezapomeň, jak krásné vzpomínky jsme si vytvořili! Zjistils, jaké je to bydlet se mnou! Adoptovals mě a získal ctitelku!" Když na mě pohlédl jako lidská inkarnace Grumpy Cat, došlo mi, že nijak situaci nepomáhám.  "Když už jsme u té magie, proč je ta tvá oranžová? Má to něco společného s pomeranči?" 
"Záleží na tom, jaký styl magie využíváš, to je celé." Pokrčil rameny a raději nezabíhal do detailů, jelikož mu bylo jasné, že nejenže bych to nestihla zapsat, ale ani bych netušila, co vlastně píšu, jelikož prostě neoplývám zrovna bystrostí a inteligencí, která je k tomu potřeba. 
"Dobře, další otázka se týká jednoho strašně krásného seriálu, o kterém vím naprosto kulové! Kdo se ti, dle tvého úsudku, nejvíce podobá z Ordinace v růžovém sadu 2? Chtěl by sis tam někdy zahrát?" 
"Vzhledem k tomu, že s Christine jsem nucen tohle sledovat skoro každý večer, tak nemám nejmenší ponětí, kdo je kdo. Všechno mi nějak splývá, protože těch dílů je nějak moc a doopravdy nechci, aby mi v hlavě uvízla takováhle zbytečnost, jelikož ty jejich takzvané 'operace' jsou výsměchem mému řemeslu!" 
"Takže to beru tak, že by sis tam zahrát nechtěl, co?" V duchu jsem s ním ale souhlasila. Jak může být taková kravina tolik dílů?! I když tedy... Já se svými díly si zrovna dvakrát nemůžu vyskakovat, že? 
"Tak to ale zase pozor! Bylo mi nabídnuto malé cameo, takže je možné, že se tam možná vyskytnu." Tak jste to slyšeli ladies and gents, i samotný Doctor Strange se vyskytne v tom ždímáku času, kterému se přezdívá seriál jen aby se to mohlo vysílat... 
"Dokonce ani tvůj výskyt mi nedonutí to zapnout." Zabrblala jsem, odškrtávajíc si další otázku. "Dobře. takže teď si zahrajeme takovou hru, jelikož vím, jaký jsi hračička," Jeho zamračený výraz mi vypověděl, že jsem na správné cestě. " tak tu máme milované Mary, Fuck, Kill. Máš na výběr ze mě, Bartona a Wonga."
"Vishanti, za co mě trestáš." Hlesl, jakmile zpracoval veškerý obsah konce věty. "Tebe a Bartona zabiji a Wonga si vezmu, jelikož umí vařit." TAK TO PRR! Nejenže porušil pravidla, ale k tomu by mě zabil?! Mně?! Jeho adoptivní dcer- Okey, možná mi tahle volba už začíná docházet, jelikož by z toho jinak mohlo vzniknout nějaké divné porno, ale stále mi urazil tou poznámkou o vaření! Já, mistr čaroděj, JÁ UMÍM VAŘIT! 
"Fajn- Myslíš, že ti Loki odpustí ten 30ti minutový pád?" 
"Vzhledem k tomu, jak mi prohodil s tvojí spolubydlící, tipuji, že ne, ale má k tomu, snad nakročeno." On možná ano, ale já jsem stokrát horší než kdejaký leprikon s rohatou helmou!
"A poslední otázka, tatíčku můj! Doopravdy si říkáš Doctor, jen aby ses cítil důležitěji před ostatními Avengers?" 
"Myslíš tuhle otázku vážně?" Zeptal se s lehce nadzvednutým obočím. Já, aniž bych si uvědomila, s čím si to vlastně zahrávám, jsem pokývla hlavou. 
"Smrtelně." 

A jak se dalo čekat, tahle odpověď se mi vymstila. A to hned dvěma body. Zaprvé jsem propadla portálem a to jsem ho ani nemusela vidět, jelikož za svojí praxi a za dobu, co Strange znám, jsem si tímhle prošla již vícekrát, než by mělo být zákonem povolené, ale k tomu jsem zapadla do písku! Nesnáším písek! Dostane se i na místa, o kterých jste nevěděli, že je máte! 

Po té, co jsem se z jedné duny vyhrabala a nějak elegantně postavila, což vypadalo víceméně jako elegantní orangutan u tyče, jsem se rozhlédla okolo. Nejenže všude okolo byla čistě samá zrnka písku, na nebi nebylo ani mráčku, ale k tomu všemu na mě pražila rovnou tři slunce. TŘI! Ať jsem kde jsem, zde pravidlo: "Do třetice všeho dobrého." rozhodně neplatí. 
"Vážně vtipné, Strangi!" Křikla se a ohlédla za sebe, čekajíc, že za mnou bude stále otevřený portál, kterým budu moct bez problému projít nazpět. Portál k velkému zděšení ale nikde nebyl. Lépe řečeno: Všude bylo velké nic, jen písek, slunce a modré nebe. "Já se na to fakt můžu vysrat!" Rozhodila jsem rukama, nakopávajíc trochu písku. Nejen že nemám nejmenší ponětí, kde jsem, ale k tomu všemu jsem na sobě měla čistě černou. Díky černým vlasům, černé mikině, nalakovaným nehtům, džínám a dokonce i botám jsem vypadalo jako ten příbuzný, který právě má pubertální emo fázi a nebo ten člen rodiny s krizí středního věku. Ať tak či onak, znamenalo to, že budu teplejší než doteď... 
"Zvládla jsem horší věci, tohle zvládnu taky." Povzdechla jsem si, vzala ze země notýsek, co mi vypadl z rukou a ještě jednou jsem se rozhlédla po okolí. Můj zrak, po sakra dlouhém soustředění, jelikož jsem po ruce neměla žádné brýle, tudíž je možné, že jsem se pletla i s těmi slunci, padl na malý, sotva viditelný baráček. 

A přesně tím směrem započala i má cesta. Jaký blázen by asi chtěl zůstat na tak šíleném slunci...

Dobrý večer! 

Hádejte, kdo se po letech rozhodl omrknout účet a rovnou i připsat nějakou tu kapitolku?Sice nevím, zda se zde nějak zdržím nebo opětovně uteču, ale mohu Vás ujistit, že s touhle sérií mám ještě pár plánů a doufám, že je i uskutečním, tudíž někdy v budoucnu bude určitě pokračování! Jen je otázka, zda to bude za pár let nebo o něco dříve... Ale jelikož jsem pro dnešek zpátky, nechtěli byste položit nějaké otázky samotným Strážcům Galaxie?! Jaké na ně máte otázky? Podělte se do komentářů a užijte si nejen pěkné zbytky svátků, ale i večer! -W.