Musím se Vám přiznat, že tenhle Halloween byl jeden z nejstrašidelnějších věcí, jakou jsem kdy zažila... A to jsem byla i v Clintovo podobě! Ale nejhorší na tom je, že tenhle horor ještě nekončí, Horste! Proč? Na to je docela jednoduchá odpověď - Nezaplatila jsem nájem, má spolubydlící ani neví, že jsem při vědomí, při mém profesijo(a)nálním odchodu sem si pravděpodobně zmrzačila ruku (Tipuji dle toho, že je fialovo-modrá. Nemusím být ani vyučený patolog, abych věděla, že tohle NENÍ normální... Teda, pokud nejste šmoula), ale nejhorší na tom všem je to, že nemám ŽÁDNOU koledu! To mi přivádí k myšlence, že ten Hiddle-někdo je tak moc nepozván na oslavu mých narozenin! (Nemyslím si, že jemu by to vadilo -pozn. Random Rejpal) STEJNĚ HO TO BUDE MRZET! ...Když nad tím tak uvažuji, tak ani nevím, kde to vlastně jsem! 
S tímhle docela zásadním faktem jsem se zvedla a rozhlédla okolo sebe. Co jsem mohla vidět? Duhu, zakřivenou dle posledních vyhlášek a měřítek Evropské unie, leprikona, jenž si to tančil kankan na vrcholu této grandiózní duhy a do toho všeho se táhla nějaká francouzská 'písnička', jenž dávala celé této scenérii zvláštní atmosféru. (Vážně si myslíš, že ti na tohle někdo skočí?! -pozn. Vy) FAJN! Ani snít už člověka nenechají... Ve skutečnosti jsem se nacházela v ložnici našeho bytu. I když tato místnost by se ložnicí nikdy nazývat neměla, jelikož tomuto by nepomohlo ani odsvěcení a následné vysvěcení celé místnosti (A ne, Thorovo ponožky toto nemají na svědomí). Vás zajímá, jak tato místnost vypadá? Na to je jednoduchá odpověď: Nijak vábně!
Ve skutečnosti je tady pouze skříň, jedno okno a něco, co si nezaslouží být oslovováno jako postel. Na tomto kusu dřeva jsem se momentálně nacházela. To vysvětluje mojí momentální bolest zad... 
Po nějakých otázkách, jenž rozhodují o životě a smrti ( Mám se zvednout, nemám se zvednout), jsem se nakonec zvedla a lehce vrávoravým krokem došla až ke dveřím. ( V popisu si žádné dveře NEZMÍNILA! -Random Rejpal) Dveře jsou snad zřejmostí, ne?! Jak si myslíš, že jsem se sem dostala?! A vůbec, kdo kurva jsi?! 
Nic? Žádná odpověď? Vážně?! FAJN! POKRAČUJEME! Takže ty dveře, které tam BYLY i předtím, jsem otevřela a dostala se do obýváku! Bohužel, po Jin. nebylo ani stopy... Takže jak to vypadá, asi se nedozvím, jak dlouho jsem byla v limbu... PARÁDA! 

Když jsem se nějakým zázrakem dostala až ke stolu, neptejte se mě jak, sama si nejsem jista, jak jsem to dokázala, tak sem se zmocnila svého mobilu -Kalkulačky, za kterou by se nemusel stydět ani Steve. No co? Dovolat se dovolám! Takže k čemu nějaký chytrý telefon? Stejně mi volají samí idioti... Když jsem se zmocnila své kalkulačky, tak jsem koukla kolikátého je... Jen se musím modlit, abych si nevzala příklad z Růženky... A nebo Steva. 
Ukázalo se, že mé obavy byly k ničemu, jelikož to byl teprve den od mého setkání s Hiddle-někým. (Jasně, 'den' -Random Rejpal) TICHO! Musím se přiznat, že jsem to čekala horší... MNOHEM horší. Bohužel, když jsem se začínala radovat, že se Růža Fest nekoná, tak mi došel jeden fakt...Teda dva fakty. Důležité fakty. Dneska je uzavírka -Nemám napsanou ani čárku, a taky že se mám stavět k doktoru... Teda, lépe řečeno: Měla jsem tam být už před půl hodinou. Asi si teď říkáte, jaké tato denně cvičící  (jednou za den seběhnu a vyběhnu schody), živě stravující (Snědla jsem papriku... Omylem) osoba může mít zdravotní problémy (Pokud nepočítáme modrající ruku). Já žádné problémy nemám! Ty mají doktoři! ...A já je musím poslouchat... SAKRA, LIDI! Nemůžete mi říct, že meškám, a akorát se zbytečně vykecávám?! Vy jste mi platní, jak vozíčkářovi nohy! 
S tichostí a ladností těhotného vorvaně jsem se vřítila do koupelny, kde jsem se nějak zkulturnila a vyrazila do největšího pekla, jaké znám! DO SPOLEČNOSTI! 

Když jsem se po doopravdy dlouhé (deseti minutové) cestě ocitla v čekárně, tak se mi ulevilo, že tu zas tak moc lidí není. NEBUDU MUSET TADY TVRDNOUT TAKOVOU DOBU! ...I když, jak se říká: 'Čas léčí všechny rány.' Jako patolog plně souhlasím.
Asi všichni znáte ta úmorná čekání, než se odněkud zjeví sestřička, která váš sprdne za to, že jdete pozdě, a po té, co zase zaleze do ordinace, tak vás čeká další to čekání, než se dostanete na řadu. Každý to čekání tráví jinak, a já nejsem výjimkou -Týrám své okolí. 
Rozhlédla jsem se po poloprázdné čekárně a dala se do skenování lidí pomocí svého novinářského zraku. První, kdo mi přišel na 'ránu', byla holčička pobíhající v růžovo-modrých šatičkách s korunkou ve vlasech. Mám podezření, že si vzala příklad z Pietra... I když, ten nevydává takovéto pazvuky. Pak tu byla skupinka nějakých dámiček, které jsem kompletně ignorovala, jelikož mi vážně nezajímá, o kolik zlevnily kuře... I když, mohl by to být můj záchranný článek... Pak tady byl chlápek, co seděl kousek vedle mě. Tipuji, že to je i pravděpodobný otec princezničky, jelikož se radši vybavuje do telefonu a snaží se tvářit důležitě, než aby se staral o své  dítě... Bohužel, na důležitosti mu ubíral ten fakt, že se vybavoval s operátorem, kterého nazýval svým miláčkem.... 
"Můžeš mi vysvětlit, co za spratka jsme to vychovali? Pořád tady běhá kolečka a dělá tu příšerný pazvuky!" když to zaslechla žena ze skupinky kuřato-milovníků, tak se vrhla k Pietře, vzala jí do náruče a s vyděšeným výrazem se vrátila ke skupince mladých kvočen. Bohužel jsem zbytek tohoto úžasné scenérie neviděla... Lépe řečeno-Neslyšela, jelikož mě, i přes protesty pacientů, 'pozvaly' do ordinace, takže hádejte, co jsem udělala! Jasně, že jsem se dala na převelice hrdinný útěk! Útěk přímo do ordinace... 

Asi každý z Vás si dokáže představit ordinaci (autorka nemá na mysli to něco, co běží na jedné nejmenované stanici a má to tisícovky dílů) , takže snad není potřeba jí nijak dlouze rozepisovat... Pokud si stále nejste jisti, jak vypadá, tak využijte strýčka Google.
"Doktor se Vám za chvíli bude věnovat." To zní lehce dvojsmyslně, sestřičko! "Zatím si můžete sednout támhle." ukázala na židličku, která byla kousek od zavřených dveří. Beze slova sem si sedla na tu židličku a zaposlouchala se do okolních zvuků. Pokud budu ignorovat tikání hodin, datlení do klávesnice od sestřičky a nějaké kecy z čekárny, tak sem slyšela i doktora! 
"Už to bude..." ozval se mužský hlas, který mi byl až moc povědomí... Ale moc sem nad ním nepřemýšlela, jelikož díky té jeho větě mi hlavou běhaly všemožné i nemožné scénáře toho, co se tam děje. 
"Jak dlouho to bude ještě trvat?" zeptal se otráveně druhý, též mužský, hlas. Tenhle hlas sem neznala, ale opět sem se tím nezaobírala, jelikož... DVA CHLAPY A TATO DEBATA... Ne! Wynrísek tady nic úchylného nevidí... Teda, může děkovat bohu, že nevidí...
"Ještě chvilku." ozval se zase první hlas. 
"Nešlo by to nějak urychlit?" Ehmmm.... Zdržuji se komentáře! 
"ŠLO! Kdybyste se mi tady laskavě přestal vrtět jako malé děcko!" Pan doktor asi býval knězem... 
"Když ono to bolí!" zaskučel druhý, mně stále neznámí hlas a ne, stále se odmítám vyjádřit! 
"Pane Barnesi," Barnesi? Ehhh....Není to ze Simpsonů ? "jste si vážně jist, že Vám bereme krev z této ruky?" KREV?! Teda... Jasně, krev! Co jiného asi tak mohli řešit? Pche, jasně, že jsem na nic jiného nemyslela! Přísahám ! "Nemám to radši zkusit z druhé ruky?" 
"Pokud se Vám chce jet do Evropy..." I přes ty zavřené dveře sem mohla určit, že se pan Montgomery Burns šklebí jak měsíček na hnoji. Bohužel, tuto poznámku jsem nedala s kamenným ksichtem a rozesmála se na celé kolo, což vedlo k několika nevrlým a nechápavým pohledům sestřičky.
"Co to tam je za postiženou kobylu, proboha?" ozvalo se z poza dveří, na což jsem sklapla a pokusila se tvářit nějak inteligentně. JÁ TI DÁM KOBYLU, TY DĚDKU! 

Po té, co se dveře zázračně otevřely a z nich vylezl Lester (Dědek jeden zpropadenej...) sem logicky byla na řadě já ! HALELUJA! Kolem mě si to ale ještě před tím prošla má budoucí oběť! Sice vím pouze jak se jmenuje, ale to stačí! Lidi mi poslaly otázky, tak proč se nezeptat! 
"Barnesi, můžeš na mě počkat venku, prosím?" vyhrkla jsem a on i Lester se na mě otočili. 
"M-" ještě než to stihl doříct, tak mu do řeči skočil Lester. 
"Wynri, nemyslím si, že zrovna takhle u někoho zaskóruješ." řekl s úšklebkem, který doprovázel Buckyho nechápavý pohled.
"Sklapni, Lestere." zabručela jsem. 
"Co pa? Nebo snad máš ještě nějakého přítele z dob, co si pracovala na patologii? Nebo ti snad vychladl?" uchechtl se. Já ho zabiju... Přísahám bohu, že to udělám! 
"Ne, pouze se na něco potřebuji zeptat." zamumlala jsem a v duchu ho vraždila na stovku způsobů. 
"Jasně, tohle známe." ušklíbl se a koukl do nějakých papírů na stole. 
"Takže... Počkáš na mě?" zeptala sem se s nadějí v hlase Buckyho, který akorát přikývl a odešel ven. 

Když skončilo mé vyšetření, během kterého jsem musela poslouchat toho milého a přívětivého doktůrka, který mi řekl akorát, že ta ruka je naražená a že se zrakem nic nemám, tak jsem se vyřítila pryč tak, že by za mnou i Pietro zíral s otevřenou hubou. Teda, zíral by, kdybych se nezarazil a nevšimla si Buckyho, který si to stál kousek od východu. ON NA MĚ FAKT POČKAL! PRVNÍ OSOBA, CO ODE MĚ NEZDRHLA! (Pokud nepočítám Jin...) 
"Díky, že si na mě počkal." řekla jsem, když sem k němu došla. 
"No... Ve skutečnosti čekám na Steva..." TAK TEDA DÍKY, NO! JÁ TI NESTAČÍM?! "My se známe?" Hele... Jednou si mě přetáhl po palici popelnicí, ale to radši nebudu vytahovat... 
"Ne, ale jsem novinář..." teď sem čekala, že mi opět přetáhne popelnicí, nebo něčím po palici, ale to se nestalo, on prostě postával a asi nevnímal. "A lidi by chtěli s tebou rozhovor." Bucky si povzdechl. 
"Ne, momentálně se ostříhat nehodlám, nic se Stevem nemám a k volbám jsem nešel, ještě něco?" 
"No..." tohle bylo hned několik odpovědí, snad si je zapamatuji... "Ještě pár věcí tady je." Bucky na mě otráveně koukl. 
"Tak si pospěš." zabručel a já zasalutovala. 
"Jasně, šéfe!" vylovila jsem notýsek s propiskou a začala listovat otázkami. "Kde nakupuješ oční stíny?" 
"...Většinou je nacházím po kapsách..." zamumlal. Heh, a já že tam mám bordel. 
"Říká ti něco Stucky?" Tak né asi... On není Steve. 
"Bohužel." Co jsem říkala?! 
"Jak pohybuješ tou kovovou paží?" To je otázka, co zajímá i mě... Kurva hodně. 
"No... Jak to vypadá, tak docela bez problémů." Jako odpověď se to asi bere, ne? 
"Jak to, že ti ta ruka ve sprše nezrezne? Sprchuješ se, že jo?" Pche, stejně má nějakou profi chňapku, co nepropouští vodu! 
"Dá se odmontovat... Chceš to ukázat?" Zeptal se a já , pro jistotu, zavrtěla palicí, na což se on zašklebil. 
"Máš radši tu kovovou ruku nebo tvojí normální... Docela by mi zajímalo, čeho se tato otázka týká..." Druhou část věty jsem si jen zabrblala a radši v myšlenkách nezacházela moc hluboko. 
"Ta kovová se občas hodí... Ale není dvakrát příjemný, když procházíš letištní kontrolou... Naposledy mě a nějakého Logana vykopli." HA! TATARKU VYKOPLI! Si zaslouží! 
"Jak ses cítil, když ti vymyli mozek a tys neznal Steva?" To je vážně... Divná otázka. 
"Vzhledem k tomu, že mi vymyli mozek, tak asi lehce otupěně, jak by ses cítila asi ty?" Hej! Pokládám otázky já, nebo ty?!
"U mě by ani neměli co vymýt..." Zabrblala jsem a koukla na závěrečnou otázku. "Názor na fanfikce, co píšou fanoušci na téma Rogers a ty ?" Bucky ani nehnul brvou a radši se otočil a vydal na odchod. "Jo... To je taky dobrá odpověď. Díky za spolupráci!" Křikla jsem za ním a zaklapla notýsek. Tak tohle šlo docela slušně... 

Jej! Další rozhovor je na světě! Snad se Vám líbil a omlouvám se za tak dlouhou prodlevu, ale jaksi sem nestíhala, nicméně, já nestíhám nikdy, ale proč Vás tady zdržuji: Vzhledem k tomu, že další oběť bude pravděpodobně Clint -Stále mi otravuje s tím, že je nedoceněn, a že je taky důležitej, tak asi víte budoucí oběť! Pokud chcete, můžete na tohoto nejmenovaného lukostřelce nějakou otázku napsat. POŘÁDNĚ HO POTRAPTE! (I když... Lehce se bojím, co vymyslíte, ale hej! Žádala jsem Vás o to, tak si musím nést následky!) -W.