Iruka

„Všichni jsem!" Zakřičel Haru na celý dům hned, jak otevřel dveře. Ozvalo se klapnutí dveří a chůze dvou lidí. Na schodech se objevil Aki a Kenji. Oba vytřeštěný oči, jako by snad hořelo.

„Co se děje?" Zeptal se vyplašeně Kenji.

„Iruka..." Chtěl začít Haru, ale skočil jsem mu do řeči.

„Kde je Shika?"

„No přece v pokoji ne?" Odpověděl hned Haru a podivně se na mě podíval.

„Takže oni se už s Natsuem vrátili z tréninku?"

„Ne? Oba jsou tady celou dobu ve svých pokojí." Haru povytáhl jedno obočí a díval se na mě jak na blázna.

„Počkat. Když jsme odcházeli, nechali tu vzkaz, že jdou trénovat. Fuyu vám to potvrdí." Otočil jsem se na něj.

„Taky jsem je neviděl."

„Ale co to říkáte? Nechali nám v salonku muffiny, které upekli Natsu a Shika."

"Jaké muffiny?" 

„No vlastně jsme vám je snědli. Když se ti šel Fuyu omluvit přinesl Natsu ty muffiny. Byly tak dobrý, že jsme je omylem snědli všechny." Zahanbeně přiznal Aki.

Těkal jsem očima mezi nimi. Nechávali tu vzkaz přeci. Nejsem snad takový blázen nebo snad ano? Na mé vnitřní otázky nezbyl už další prostor, protože se slova chopil Fuyu.

„Nepřijde vám divný, že by Natsu něco uvařil, natož dokázal upéct? Je to Natsu... Ke všemu Kenji nebyla za tebou hned Shika? Tak jak to s ním mohla upéct? Něco mi na tom nesedí. Všechno je moc divné."

„Ale prosím tě, není Fuyu. Zas si hraješ na chytráka." Ledabyle mávl rukou Haru.

Ústa mi až spadla na zem z toho, co právě Haru řekl Fuyuovi. Bělovláskovi naskočila žíla na čele a temná aura už se kolem něj hromadila. Stál jsem mezi nimi a snad jsem i z toho omdlel, s jakou lehkostí to Haru podal.

„Haru má pravdu. Sledujte vy dva. Natsu! Shiko!" Zavolal Aki a poposunul si své čtecí brýle, které si ve spěchu zapomněl sundat.

Ze shora se neozvalo ani pípnutí.

„Hej! Natsuuuu! Jídloooo! Máme tvé oblíbené mochi!" Zavolal znova.

Opět nastalo ticho. Věděl jsem, že tady něco nehraje.

„To je divné..." Zamumlal Aki.

Ani jsem na nic nečekal a vyběhl schody. První jsem vpadl do Natsuova pokoje. Byl prázdný. Postel úhledně složená. Dokonce tam bylo uklizeno. Natsu měl vždy v pokoji neskutečný bordel. Všude se mu válelo oblečení, pytlíky od chipsů, plechovky. No uklízet jeho pokoj byl je a bude horor, ale teď je ve stavu naprostý čistoty. Ale jedna věc tu chyběla. Natsu. Kluci mi jen mlčky koukli přes rameno do pokoje. Aki se normálně rozešel i k jeho koupelně a nakoukl tam. Poté se k nám otočil a jen zakroutil hlavou. Otočil jsem se na patě a rozešel se k pokoji Shiky. Vstoupil jsem do prázdného pokoje. Fuyu vlezl taky do pokoje a rozhlížel se. Nic k této situaci neřekl. Taky nahlídl do koupelny, ale nikdo tam nebyl.

„Tak co? Vidíte je tu snad?" Rozmáchl jsem rukama.

„Ale dyť tu byli celou dobu..." Mumlal nechápavě Kenji.

„Ano. Byli tu s námi. Dávali nám ty muffiny a pak..." Souhlasil Aki, ale v půlce věty se zastavil. 

„Muffiny...Muffiny..." Opakoval Haru, který mu teď mozek jel na sto procent. Najednou, jakoby do něj uhodil blesk, procitl.

„Já ho zabiju..." Řekl najednou a rychle utíkal zpět ke schodům.

„Co? Haru počkej!" Okřikl jsem ho a rozeběhl jsem za ním.

Haru seběhl schody jak vítr a zamířil do sklepa. Všem došlo, kam běžel. Otevřel dveře od svého bylinkářského pokoje. Pomíjivé světlo se houpalo na kamenném stropu. Hned vás přivábila ona vůně bylin. Sušené květiny byly snad všude. Svazky viseli na špagátcích u stěn. Po stranách byly stoly, kde se sušili další květiny. Haru toho tady měl požehnaně. Na stolech se váleli i různé malé lahvičky, popsané papíry, misky se ždímadlem, či nádoby do kterých dával mastičky. Ovšem jeho zajímalo něco jiného. Na konci pokoje měl obří almaru s tmavého buku, která v tom špatném světle splývala s kamennou zdí. Haru ji otevřel a začal se přehrabávat ve svých lahvičkách, které byly plné různě barevných tekutin. Většinou v sobě měli i nějaké kousky nebo dokonce kytku. připomínalo mi to lektvary z pohádek.

„Co to tu máš?" Zeptal jsem se.

„Své výluhy, ale tady na Zemi by to lidé spíš nazývají lektvary." Spěšně mi odpověděl.

„Uhm." Nevěřil jsem, že má teorie je správná. Ani jsem nevěděl, že něco jako lektvary skutečně existuje.

Haru však najednou zaklel. Vypadal vážně dopáleně. Haru vždy veselý a plný optimismu byl najednou naštvaný. Ještě, že byl k nám otočený zády. Už jen z hlasu šla slyšet ta zuřivost. Nikdy jsem nezažil, že byl tak nahněvaný. Nevěděl jsem, co se teď právě děje, ale nebyl jsem jediný.

„Haru klid. Co se stalo?" Přišel k němu Fuyu a položil mu ruku na rameno.

„Natsu mi tu ukradl můj výluh."

„Který?"

„Ten na ovlivnění mysli. Věděl, že by Akiho ani Kenjiho nedokázal ovlivnit za pomocí upírské schopnosti. Věděl, že já tu mám takový výluh, co dokáže pozměnit myšlenku či vzpomínku. Dal nám to v těch muffinech..." Haru držel pevně ruku v pěst.

Nevím, proč se tolik zlobí. Jednou se ho zeptám, ale teď asi není správná chvíle. Nechci ho víc naštvat. Nechci vidět Harua naštvaného. Chci, aby se usmíval. Chci, aby nám všem řekl, že to bude dobré.

„Promiň Iruko. Nechtěl jsem tě vystrašit." Řekl už mírnějším hlasem.

„Huh?" Vydal jsem ze sebe nechápavě. Pak mě to ale koplo. Slyšel moje myšlenky. Jen jsem sklopil hlavu.

„Nemusíš se omlouvat."

Haru ke mně přišel a položil mi ruce na ramena. Vzhlédl jsem k němu.

„Bude to dobrý." A zazubil se na mě. To bylo přesně to, co jsem teď chtěl vidět. Jeho zářivý úsměv a ještě zářivější oči.

„Promiň, ale stále nic nechápu." Oznámil Kenji najednou.

Haru se na něj také usmál a vrátil se ke skříni. Vytáhl z ní lahvičku s azurově modrou vodou.

„Lokněte si vy dva a pochopíte."

Kenji si vzal lahvičku a usrkl z ní a Aki to samí. V okamžiku, kdy polkly tak procitli.

„Ten hajzl zrzavej. Já ho zabiju." Řekl najednou Aki.

„No jo, ale kde jsou ti dva teda?"

Kenji uhodil na hřebíček. Kde je Shika a Natsu?

Tak comyslíte že je najdou? :D