Tmu vystřídalo světlo. Měsíc vystřídalo slunce. Probudil jsem se a slunce již celé tančilo po obloze.  Nevím kolik přesně je, jelikož jsem si  sebou nebral mobil. Vlastně ho ani nepoužívám na Zemi, natož tady.  V sirotčinci jsme je neměli a poté co jsme si vydělal první výplatu u bratrů Naruno, jsem si ho koupil, ale nevyužívám ho. Ironie osudu. Zamručel jsem a protáhl se v obláčkově měkké posteli. Rozhlídl jsem se po pokoji, až mé oči zůstali stát nad vysokými dřevěnými hodinami. Hodiny ukazovali, že bylo půl desáté. Seděl jsem v hebké posteli a rozjímal, když v tom.

*ťuk, ťuk*

„Dále." Do pokoje vlezl sluha s tácem plným ovoce a číše vody.

„Promiňte, pane, nechtěl jsem Vás budit." Pokorně se uklonil.

„To je v pořádku, už jsem byl vzhůru. Děkuji moc."

„Vaši přátelé na Vás pak budou čekat v jižních zahradách." Vzkázal mi a s úklonem odešel. Mlsně jsem se olízl a došel ke stolu, kam mi položil jídlo. Sáhl jsem po hroznu, který jsem svou pusou doslova vysál. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Od odchodu ze sirotčince, mi narostla docela svalová hmota. Na břiše se mi rýsovali břišní svaly, sice velmi jemné, ale byly tam! Projel jsem si po hrudi. Taky jsem od odchodu ze sirotčince nejednou nastavil svůj krk na špalek. Tolik věcí se stalo, stále dějí, a ještě se stanou. Stále někdy pochybuju, jestli nejsem ve snu. Chvíli jsem tam jen stál a nepřítomně na sebe koukal a přejížděl si stále po těle. Pak jsem do sebe hodil zbytek ovoce, dal si sprchu a šel za ostatníma. Všichni tam už byli formálně ustrojeni. Nebojte, taky jsem se upravil. Fuyu ani nepozdravil a už nám začal vypravovat jeho plán, kde mi asi milionkrát řekl, že se mám držet na uzdě a nemluvit, ať už uslyším cokoliv. Myslel jsem, že mi z toho oči zůstanou protočené, jak to pořád zdůrazňoval. Byli jsme připraveni na všechny možný i nemožný scénáře. Od toho tu jsme. Ochránit Radu za každou cenu.

Slunce bylo na svém vrcholu a my s ostatními byli zamčeni v místnosti s půlkruhovým stolem po 24 židlích. Všechny židle byly obsazeny zastupiteli. My jsme stáli rozmístěný různě po místnosti. Drželi jsme se u zdi, abychom co nejmíň byli viděni.  Hrubý hlas nahlas odkašlal a švitoření utichlo.

„Dobrý den. Ještě jednou Vám chci poděkovat za to, že jste se na této Radě všichni sešli." Všichni jen králi poklonili hlavou, na důraz pozdravu. Tedy krom Kenjiho otce a pochopitelně i Takashiro.

„Nebudu chodit kolem horké kaše. Tuto Radu jsem svolal, protože se objevil náš starý nepřítel. Velká Devítka." Místností se ozvalo jednotné zalapání po dechu tiché švitoření zastupitelů mezi sebou. Jakoby už jen ten název svazoval krky.

„Prosím o klid." Snažil se král.

„Uhm. Uhm." Zahrčel Takashiro.

„Jak si můžete být jistý? Viděl jste je? Tato hrozba byla již odvrácena před mnoha lety. Její zástupci buď byli zabiti nebo jsou ve vězení v Asperách. Řekněte mi, co Vás králi vedlo k tomu, že jste si toho jist?"

„Byly už zaznamenány 3 incidenty ve jménu této skupiny. Nemůžeme dál přehlížet!"

„3? Povězte mi, jak se Vám je pomohlo vyřídit bez zavolání Rady a její armády?"  Zeptal se, Samaro. Bylo všem jasné, že on a Takashiro z něj chtěj udělat blázna a zlehčit jeho slovo. Králi nezbylo nic jiného než jejím útokům čelit.

„Za pomocí bratrů Naruno a jejich učedníků. Zde mladý  Huro-san a Samaro-san se podařilo dva z nich zneškodnit."

„Nesmysl!" Třískl do stolu Kenjiho otec. Aki jen rychle chytl Kenjiho a stáhl ho zpět k sobě.

„Chcete mi říct, že dva členy z Devítky. Z Té Devítky! Zničili pouhý učedníci. Králi, vím, že máte slabost pro slabé, ale jste buď senilní či blázníte, pokud věříte, že je zabili oni."

„Já jim věřím! Má dcera byla posednutá s jedním z nich. Nebýt tady Kenjiho Samara má dcera by byla mrtvá." V míchal se do toho upíří král, který zde měl taky své místo. Senshirovi se podlili oči vztekem. Jeho syn, pravý nástupce do největšího rodu lovů upíru, pomohl upíří princezně. Bylo vidět, jak bojuje se svým hněvem, aby se neotočil a nezačal tu na Kenjiho pořvávat.

„Zajímavé, ale nic to nedokazuje." Řekl monotónně  Takashiro. Všichni začali jeden přes druhého řvát a dohadovat se o tom, jestli  je to pravda nebo lež.

„Tak ať nám to ukážou. Můžou nám to dokázat." Pronesl sladký, přesto výrazný hlas, který všechny utišil. Oči spočinuly na elfí královně, která se až děsivě nevinně usmívala. 

To ne. To se nesmí stát. Promlouval Shiky hlas mojí hlavou.

Proč ne?  Vyřknul jsem otázku ve své hlavě, ale nikdo už mi žádnou svoji neposlal.  A mezitím, co já je sledoval s otázkou v očích, oni mezi sebou mluvili. Jsem si toho jist!

Královna chce použít vodu pravdy. Pokud ji Iruka vypije, bude muset říct pravdu.

A jaký je v tom problém Shiko? Ptal se Haru.

To, že se ho můžou zeptat na jeho moc. Poslal myšlenku Fuyu. V tu chvíli se na mě všichni podívali.

Od teď musíme chránit jeho myšlenky. Já a Natsu se o to postaráme. Dodal Fuyu.

Musíme něco udělat. Pronesl Aki. Tohle už jsem slyšel.

Co se to děje? O čem si povídáte.

Iruko nepanikař. Budeš se muset napít vody, která tě donutí říct pravdu. Pokud se tě budou ptát na tvou moc nesmíš na to odpovědět.

A jak to asi mám udělat?!

Neboj. Já se o to postarám. Jistě pronesl Kenji.

„Dobře schvaluji Váš nápad. Iruko, mohl by si předstoupit." Rukou na mě mávl král. Všechny pohledy zástupců spočinuli na mně. Mé hrdlo se scvrklo ve vteřině. Čelo se orosilo potem. Tohle je na mě moc náhlý. Co mám dělat? musím se uklidnit. Musím si dát pozor na své myšlenky.  Je tu Kenjiho táta. Viděl jsem, jak Fuyu stojí napjatě a sleduje každý můj pohyb. Mé nohy byly jak z olova. Pomalu kráčeli doprostřed. Cítil jsem, jak se třesu, ale zároveň jsem měl pocit jako bych byl kus dřeva.

„Huro- sama Iruko," Předstoupila ke mně královna. Z pod závoje svých šatů vytáhla lahvičku se světle modrou tekutinou. Jakoby snad na tohle čekala, aby ho mohla někomu podat. Co když ví mé tajemství? Nedokázal jsem krotit své myšlenky. Byl jsem v takovém stresu.

„Teď ti dám pár kapek a budu ti pokládat otázky. Po téhle tekutině budeš muset, říkat jen pravdu. Pokud ne, ublíží ti. Tvá duše se bude svíjet v bolestech. Rozumíš?" Pokýval jsem hlavou. Můj knedlík v puse bych stejnak nedokázal odpovědět.

„Otevři svá ústa, prosím."

Nasucho jsem polkl a otevřel ji. Pár kapek svlažilo mé hrdlo. Královna lahvičku uklidila a začala se ptát.

„Doopravdy jsi přemohl jednoho z Devítky."

„Ano."

„Kdo to byl?"

„Nevím přesně. Říkal si Azazel. Jeho moc byla neskutečně silná. Temná. Všiml jsem si, že vše vycházelo z knihy."

„Jaké knihy?"

„Nevím, co to bylo za knihu, ale už od pohledu v ní nebylo nic dobrého."

„Aha. To odpovídá popisu grimoáru."

„Jsi si jistý, že ten muž je mrtvý?"

„Ano. Po souboji s ním jsem sice zkolaboval, ale mý přátelé jeho tělo zapálili."

„Je pravda, že i Kenji porazil jednoho z nich?"

„Ano. Za pomocí jeho silných telepatických myšlenek se mu to povedlo."

„Jsi si jistý, že to byla Devítka?"

„Jsem si jistý, že ať už jsou kdokoliv jejich moc je plná zla a rozhodně se nezastaví před ničím."

„Dobře. Tak vidíte, tady to máte. Sice si není jist, zda jsou to oni, ale i tak bychom toto zlo neměli nechávat stranou. Navrhuji to dále nechat v rukou bratrů Naruno. Zdají se být velmi mocní a jejich učedníci mají potencionál. Samozřejmě navrhuji, aby měli i podporu z naší armády. Kdo je pro?"  A zvedla ruku. Král Hiro byl hned další, kdo zvedl ruku. Ostatní zástupci ji pomalu začali zvedat také. Jsem z toho venku.

„Pravda, že ten kluk má pravdu, má královno, ale chci se ho zeptat ještě na jednu věc." Prohlásil Takashiro.

„Jaká je tvá moc? Jak to, že si ho porazil? Co je tvůj potencionál?" Pozvedl obočí a koutek svých úst.

První máj lásky čas a já tu jsem s novou kapitolou. Bohužel ne tak romantickou, jak by na tenhle den všichni čekali, ale lásku, kterou k tomu to příběhu cítím a možná cítí i pár z vás by to mohlo jaksi nahradit :D

Jako vždy budu ráda za komentáře, na které i ráda odpovím. Či rozjedeme jakousi diskuzi at už o tom, co bude dál či jaký ship je pro vás nejlepší xDD takže se nebojte napsat :3

I hvězdička potěší *_*