Jaro bylo už v plném rozkvětu. Taiyō, malé městečko na severu Japonska obklopené lesem, bylo prosycené světle růžovými okvětními lístky. I nám na zahradě rozkvetla japonská třešeň. Nebyla sice tak velká. Vlastně to byl jen takový malý klacík trčící ze země, ale i přesto jsem si pod ní rád sedával. Nemohl jsem stále přestat na svojí každoroční oslavě s mojí vychovatelkou, Momo. Viděl jsem nás spolu, jak sedíme, děláme si piknik a smějme se. Pamatuju si, jak mě lechtala a jak mi furt rozcuchávala vlasy. Nesnášel jsem to. Pamatuju si vše na jejím obličeji. To jaký jiskry v očích ji plály. Její hřejivý a upřímný úsměv, kterým mě obdařovala. Její vůni. Všechno. Opřel jsem si hlavu o kmen a zavřel oči. Nedovedl jsem v sobě tu jednu slzu udržet. Tu jednu zatracenou slzu, která mi teď smáčela moji sluníčkem vyhřátou kůži. 

„Chci být silnější. Nechci být tak slabý, Momo-san." Řekl jsem a otočil se doprava jako by tam právě seděla. Viděl jsem ten její úsměv a starost v očích. Ale byl to jen přelud.

„Yo." Trhl jsem za zvučným mužským hlasem. Stál tam vysoký bělovlásek s bílou košilí na sobě a černými džíny. Jeho vodově modré oči mě doslova topily v sobě samým. 

„Fuyu? Co se děje? "

„Chtěl jsem s tebou mluvit." A přisedl si.

„Víš...Chtěl jsem ti dát tohle. Všechno nejlepší k devatenáctým narozeninám. Promiň, že jsme to nemohli oslavit." Řekl a podal mi malou krabičku.

„Fuyu..To si nemusel..Chci říct, nechtěl jsem to ani nějak slavit. Mě to vůbec nevadí. Měli jsme toho teď dost."

„Neboj se, je to jen malá blbost. Myslíš, že bych za tebe utratil víc jak 1000 shitonů?"  Zvedl pochlebovačně koutek úst.

„Wow dík..." Plný sarkasmu jsem poděkoval. Rozvázal jsem červenou stuhu. V krabičce se skrýval malý přívěšek na mobil. Byl na to malý roztomilý dráček. Nedokázal jsem se nad tím neusmát.

„Děkuju Fuyu." Podíval jsem se na něj a usmál jsem se.

„Jsem rád, že se líbí." Taky se trochu usmál. Nevěděl jsem, co říct. Jen jsme tam seděli v tichosti. Najednou se mé tváře dotkly jeho prsty. Utíral mi mojí slzu, která ještě nezaschla. Srdce mi snad vyskočilo z hrudi v tu chvíli. Všiml si mé rozpačitosti a svoji ruku dal rychle pryč.

„Musíme do Tokoyonokuni. Král nás volá." Utrousil, když odcházel. Jen jsem zase hlavu zaklonil o strom.

„Do háje." Zaklel jsem potichu a popadl druhý dech a šel balit.

Promiňte za takovou krátkou kapitolku. 😏Je to spíš taková uvolňující. Poslední dobou nemám motivaci, náladu a taky mi chybí čas a když už ho mám nechce se mi psát. Ano i já jsem dobrý prokrastinátor, ale prostě se nemůžu k tomu dokopat. 🤷🏽‍♀️ Vím, co chci psát dál, ale není nálada prostě. Tak doufám, že aspoň vás potěší tohle trochu. 😏

Doufám, že se mi brzy má nálada vrátí.🙌😆